26 Cdo 3151/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně Ing. I. K., bytem v Praze 8, Chotovická 1748/3,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova
48, proti žalovaným 1/ M. D. a 2/ J. D., zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Nám. Míru 15/341, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co
165/2011-450, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co
165/2011-450, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. listopadu 2010,
č. j. 27 C 78/2003-420, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, zamítl žalobu, aby žalovaní byli
povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří
dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, situovaný v přízemí domu č. p. 1748,
městská část P., K., Ch., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím,
první kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“,
resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. listopadu 2010,
č. j. 27 C 78/2003-420, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co
165/2011-450, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Dne
22. června 1985 uzavřel Mgr. P. K. manželství s B. K. Rozhodnutím odboru
bytového hospodářství bývalého Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 25.
února 1988 byl Mgr. P. K. jako příslušníku tehdejšího federálního ministerstva
vnitra přidělen předmětný byt podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. jako byt v
novostavbě (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. února 1988“). Dne 15. března 1988
uzavřeli Mgr. P. K. a Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 dohodu o
užívání předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 15. března 1988“). Předmětný
dům byl postaven v rámci státní bytové výstavby a nebyl určen výhradně k
ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě. Dne
9. března 1993 byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru příslušníka
ministerstva vnitra. Manželství Mgr. P. K. a B. K. bylo rozvedeno rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 1995, sp. zn. 11 C 183/93, který
nabyl právní moci 10. května 1995. Dne 26. října 1995 uzavřel Mgr. P. K.
manželství s žalobkyní. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března
1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci dne 27. května 1998, zrušil
právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a B. K. a určil, že byt bude
dále užívat (jako nájemkyně) B. K. Následně B. K. (později provdaná H.)
vyměnila předmětný byt se žalovanými za jejich byt v P., O. Manželství
žalobkyně a Mgr. P. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 23 C 13/2001, který nabyl právní moci dne 14.
února 2002.
Na tomto skutkovém základě se soudy obou stupňů nejdříve zabývaly posouzením,
zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo společného užívání předmětného
bytu manžely, následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. V
zájmu vyřešení uvedené otázky se nejprve předběžně zabývaly posouzením
charakteru předmětného bytu a dovodily, že byt nespadal do kategorie bytů
vyjmenovaných v § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., neboť, jak
vyplynulo zejména z dopisu ministerstva vnitra ze dne 29. dubna 1993, č. j.
HT-213/54-B-93, pozbyl charakter bytu služebního a stal se „bytem obecním“
poté, co byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra. V
návaznosti na to dospěly k závěru, že předmětný byt byl bytem ministerstva
vnitra ve smyslu § 69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., který neměl
charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a u něhož
nebyl vyloučen vznik práva dřívějšího společného užívání bytu manžely, následně
transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely. Poté dovodily, že na
podkladě rozhodnutí ze dne 25. února 1988 a dohody ze dne 15. března 1988 tedy
vzniklo Mgr. P. K. a B. K. právo společného užívání předmětného bytu manžely,
jež se později transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (§ 871
odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“); přitom toto právo
bylo následně zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března
1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci dne 27. května 1998, na
jehož základě se stala B. K. výlučnou nájemkyní bytu (§ 705 odst. 1 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřely, že svědčilo-li Mgr. P. K. a B.
K. právo společného nájmu bytu manžely až do 27. května 1998, kdy bylo
pravomocně zrušeno citovaným rozsudkem, nemohlo žalobkyni a Mgr. P. K.
vzniknout uzavřením manželství (dne 26. října 1995) právo společného nájmu
předmětného bytu manžely. Proto žalobu zamítly s tím podstatným odůvodněním, že
žalobkyně, jíž k bytu nesvědčí nájemní právo (a existenci jiného užívacího
titulu k bytu ani netvrdila), se nemůže úspěšně domáhat jeho vyklizení žalobou
obdobnou žalobě vlastnické podle § 126 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Soudům obou stupňů především vytkla, že
„hodnotily chybně“ důkazy specifikované v dovolání, že neprovedly některé z jí
navržených důkazů a že se „nedržely závazného právního názoru Nejvyššího soudu“
vyjádřeného v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo
4134/2007-221 (dále též jen „zrušující rozhodnutí“). Ve vztahu k právnímu
posouzení věci zejména namítla, že podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39/1971 platilo, že byty uvedené v § 69
odst. 1 bodu 1. zák. č. 41/1964 Sb. byly považovány za byty trvale určené k
ubytování pracovníků organizace a naproti tomu byty podle § 69 odst. 1 bodu 2.
citovaného zákona za takové byty považovány nebyly. Zdůraznila, že byty podle §
69 odst. 1 bodu 1. zák. č. 41/1964 Sb. byly nejenom byty nacházející se v
domech výhradně určených pro ubytování příslušníků ministerstva vnitra, nýbrž i
jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo ze státní bytové výstavby.
Dodala, že byty, které svým charakterem nebyly byty služebními, tj. byty podle
§ 69 odst. 1 bodu 2. zák. č. 41/1964 Sb., pak byly situované v jiných obytných
domech, jejichž uživateli byli k 1. lednu 1957 příslušníci ozbrojeného sboru
ministerstva vnitra. Vyjádřila přesvědčení, že pokud předmětný byt nebyl
umístěn v domě určeném výhradně k ubytování příslušníků ministerstva vnitra a
ani nebyl ke dni 1. ledna 1957 užíván příslušníky ministerstva vnitra, šlo
nepochybně o byt, který ministerstvo vnitra získalo ze státní bytové výstavby,
v jejímž rámci byl vybudován předmětný dům. V této souvislosti podotkla, že
předmětný dům byl ve vlastnictví státu a je nerozhodné, že později přešel do
vlastnictví obce. Podle jejího mínění je tomu tak proto, že byty ministerstva
vnitra nepozbývaly této své povahy ani tehdy, byl-li dům předán do správy
organizace bytového hospodářství, neboť v těchto případech bylo orgánu
ministerstva vnitra zachováno právo podat též návrh na zrušení práva byt
užívat. Zde odkázala na ustanovení § 70 zákona č. 41/1964 Sb. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím
řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále jen
„o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního
stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy
civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí
vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009),
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) s ohledem na
čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání,
které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek, jímž
soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozím (v prvním) rozsudku
(žalobu o vyklizení bytu v obou případech zamítl).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst.
3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnila, a to námitkou, že
soudy obou stupňů „hodnotily chybně“ důkazy, které označila v dovolání.
Dovolací soud proto k uvedené dovolací námitce nepřihlížel.
Napadený rozsudek je založen mimo jiných rovněž na (předběžném) právním názoru,
že předmětný byt byl bytem ministerstva vnitra ve smyslu § 69 odst. 1 bodu 2.
zákona č. 41/1964 Sb., který neměl charakter bytu trvale určeného pro ubytování
pracovníků organizace a u něhož nebyl vyloučen vznik práva společného užívání
bytu manžely, následně transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely.
Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání – prostřednictvím
(způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. –
zpochybnila. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení
otázky charakteru předmětného bytu, tedy zda šlo o byt ve smyslu § 69 odst. 1
bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., jak míní dovolatelka, či o byt ve smyslu § 69
odst. 1 bodu 2. téhož zákona, jak dovodil odvolací soud; uvedená otázka je
totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího
soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro
řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila dovolacími námitkami, že
soudy obou stupňů neprovedly některé z jí navržených důkazů a že se „nedržely
závazného právního názoru Nejvyššího soudu“ vyjádřeného v jeho zrušujícím
rozhodnutí. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z
hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu
zjištěny).
Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. před novelou jsou účastníci řízení povinni označit
důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
provede. Z toho rovněž vyplývá, že soud nebyl povinen provést všechny navržené
důkazy. Neprovedl-li některé z nich, měl však v odůvodnění rozhodnutí uvést,
proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř. před novelou); neučinil-li
tak, mohl dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že
navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z
hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně
spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení
§ 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. před novelou a neprovedl některé důkazy
navržené dovolatelkou; přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. před novelou uvedl důvody, pro které tyto
důkazy neprovedl. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozsudku s
těmito důvody ztotožnil. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky ve zrušujícím rozhodnutí zavázal soudy nižších
stupňů právním názorem, že pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno
právo společného nájmu konkrétních účastníků k bytu, nemůže bez dalšího
prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými účastníky, že tu společný nájem bytu
byl. V dalším řízení – v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu –
se soudy při řešení otázky, zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo
společného užívání předmětného bytu manžely, následně transformované na právo
společného nájmu bytu manžely, vypořádaly s novými tvrzeními dovolatelky, která
nebyla účastnicí původního řízení (řízení ve věci sp. zn. 11 C 195/94) a
nemohla tudíž tato tvrzení v uvedeném řízení uplatnit. Za tohoto stavu jim
nelze úspěšně vytýkat, že se „nedržely závazného právního názoru Nejvyššího
soudu“ vyjádřeného v jeho zrušujícím rozhodnutí; právě naopak požadavkům
vyplývajícím z tohoto právního názoru v dalším řízení beze zbytku vyhověly.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit
opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak
uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před
1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé
před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k
tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření dohody o jeho
užívání došlo v roce 1988, bude zapotřebí – s přihlédnutím k ustanovení § 868
obč. zák. – otázku charakteru předmětného bytu (s důsledky z toho plynoucími
pro vznik tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného
užívání bytu manžely) řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), dále rovněž podle
zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy účinném znění (uvedený
zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 – viz § 878 bod 2. zákona č. 509/1991
Sb.) a konečně také podle vyhlášky č. 45/1964 Sb. (citovaná vyhláška byla
zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – viz § 7 nařízení vlády č. 258/1995, kterým
se provádí občanský zákoník).
Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování
pracovníků organizace byty podnikové (§ 66 zákona č. 41/1964 Sb.), byty
služební (§ 67 zákona č. 41/1964 Sb.) a byty vystavěné v podnikové výstavbě z
vlastních volných prostředků podniku. Podnikovými byty byly podle § 66 zákona
č. 41/1964 Sb. byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských,
rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace
vystavěly jako investoři nebo získaly (či v budoucnu měly získat) ze státní
bytové výstavby.
Podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. byty ministerstva vnitra přiděloval místní
národní výbor na návrh orgánu ministerstva vnitra.
Byty ministerstva vnitra ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č.
41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování
příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a jednotlivé
byty, které ministerstvo vnitra získalo nebo získá ze státní bytové výstavby.
Charakter bytu ministerstva vnitra byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty
ministerstva vnitra bez ohledu na to, zda v nich bydleli příslušníci
ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě či osoby, které (z
jakýchkoliv důvodů) těmito být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto byty
ministerstva vnitra splňovaly znaky bytů podnikových podle § 66 zákona č.
41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků
organizace ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70,
uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 5 z roku 1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, tj. rozhodnutí, na které dovolatelka odkázala v dovolání, a dále
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn.
3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura /dále jen „uveřejněná rozhodnutí“/).
Byty ministerstva vnitra podle ustanovení § 69 odst. 1 bodu 2. zákona č.
41/1964 Sb. byly byty v jiných domech, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957
příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra, s výjimkou bytů, které měly
povahu bytů podnikových či služebních, nebo které byly v domech lidových
bytových družstev či v rodinných domcích; tyto byty ministerstva vnitra – viz
druhý odstavec uvedeného ustanovení – své povahy (bytu ministerstva vnitra)
pozbyly, jestliže po 1. lednu 1957 uživatel bytu přestal být příslušníkem
ozbrojených sborů ministerstva vnitra, případně byl-li byt přidělen osobě jiné
než příslušníku ozbrojených sborů ministerstva vnitra, nebo jestliže po počátku
účinnosti bytového zákona přestal uživatel bytu být příslušníkem ozbrojených
sborů ministerstva vnitra v činné službě či v případech, že byt byl přidělen
osobě jiné než příslušníku ozbrojených sborů v činné službě. Tyto byty
ministerstva vnitra znaky podnikových bytů neměly a za této situace nešlo o
byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu § 7 vyhlášky
č. 45/1964 Sb.; proto na ně nedopadalo ustanovení § 182 obč. zák. před novelou
a vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen (k
tomu srov. opět uveřejněná rozhodnutí).
Podle § 182 obč. zák. před novelou byla u bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků organizace – tedy i u bytů ministerstva vnitra uvedených v § 69
odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. – možnost aplikace § 172 až § 181 obč.
zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému
bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu § 175 a násl. obč.
zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o jeho
odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a §
155 odst. 1 obč. zák. před novelou) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt
přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno
(srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96).
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že pro vznik práva
společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 obč. zák.) bylo podmínkou, aby v
době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu
manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura, ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný
pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 5. prosince
2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo
společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro
ubytování pracovníků organizace (srov. § 182 obč. zák. před novelou), mezi něž
patřily i byty podnikové (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv.
„dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se
právo osobního užívání nepřeměnilo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem
služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp.
zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura). V uvedených souvislostech nelze opomenout ani právní závěr,
který Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon
152/96, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, tj. závěr, že k bytu ministerstva vnitra (§ 69 odst. 1
zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů,
mohlo po 1. lednu 1992 existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za
předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání
bytu manžely.
Zmíněné teze se v poměrech souzené věci prosadí následovně. Byl-li předmětný
byt přidělen podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. Mgr. P. K. za trvání jeho
manželství s B. K. jako byt v novostavbě, nelze ho podřadit pod ustanovení § 69
odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., neboť citované ustanovení předpokládalo
existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957 (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000). V době přidělení bytu
mohlo tedy jít pouze o byt ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. Takový byt však měl charakter bytu trvale určeného pro
ubytování pracovníků organizace, jehož uživatelem byl pouze Mgr. P. K. Jeho
právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871
odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval
kritéria určená pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon
21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura) nebo na nájem, nikoli však na právo společného nájmu bytu manžely
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1388/2005). V daném případě se právo osobního užívání bytu Mgr. P. K. přeměnilo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu. Je tomu tak
proto, že předmětný byt, který nebyl umístěn v domě určeném výhradně pro
ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra, splňoval kritéria
stanovená pro služební byty ustanovením § 8 zákona č. 102/1992 Sb. Byt totiž ke
dni 5. března 1992, kdy nabyl účinnosti citovaný zákon, užíval Mgr. P. K. jako
příslušník tehdejšího federálního ministerstva vnitra, které byt „jednotlivě“
získalo (zajistilo) ze státní bytové výstavby (z níž pocházel předmětný dům)
pro ubytování svých pracovníků (příslušníků). Ze zákona (§ 8 zákona č. 102/1992
Sb.) však takový byt získal povahu bytu, který měl přechodně charakter
služebního bytu, a to bez zřetele k tomu, že podle dřívějších právních předpisů
byl charakter těchto bytů trvalý. Charakter služebního bytu pak pozbyl k 9. březnu 1993, kdy jeho nájemce (Mgr. P. K.) byl propuštěn ze služebního poměru
ministerstva vnitra a tudíž přestal být příslušníkem ministerstva vnitra (coby
ozbrojené složky uvedené v § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.). Důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství Mgr. P. K. a
B. K. však nebyl vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost
vedla pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu Mgr. P. K. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26
Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož
závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991,
a dále např. jeho rozhodnutí z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003, a z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo
1102/2010). Mgr. P. K. a B. K.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že právní názor odvolacího soudu (a
potažmo i soudu prvního stupně) ohledně charakteru předmětného bytu (jako bytu
ve smyslu § 69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb.) nelze pokládat za
správný. Za této situace neobstojí ani právní názor, že Mgr. P. K. a B. K.
vzniklo právo společného užívání předmětného bytu manžely, jež se následně
transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (zrušitelné
konstitutivním rozhodnutím soudu podle § 705 odst. 1 obč. zák.). Dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž byl uplatněn opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ho
proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody,
pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu
řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že i v poměrech projednávané věci je
využitelný právní názor, že právo společného nájmu bytu manžely vznikne podle §
704 odst. 1 obč. zák. i v případě, stal-li se jeden z manželů před uzavřením
manželství nájemcem bytu podle § 871 odst. 4 obč. zák., kdy jeho právo osobního
užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace se nezměnilo
na právo nájmu služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 457/2002, uveřejněný pod C 1732 ve svazku 24 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu