26 Cdo 584/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 135/98, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října
2000, č. j. 18 Co 401/2000-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního
stupně) rozsudkem ze dne 9. června 2000, č. j. 5 C 135/98-80, zamítl žalobu
žalobkyně, aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 15 o
velikosti 1+3 s příslušenstvím v šestém poschodí domu čp. 1189 v K., U. (dále
jen „předmětný byt“, popř. „byt“ a „předmětný dům“, popř. „dům“) a aby bylo
určeno, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalobkyně a že žalovanému
nepřísluší právo na náhradní byt ani ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 18 Co 401/2000-98, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a
připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěné, že rozsudkem
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 9 1997, č. j. 5 C 116/97-21,
bylo manželství účastníků, uzavřené dne 17. 3 1962, pravomocně rozvedeno dnem
3. 1. 1998. Dále zjistily, že rozhodnutím velitele posádky v K. ze dne 2. 6.
1972, č. j. 41/72, byl žalovanému jako vojáku z povolání přidělen se souhlasem
MěNV v K. podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty byt č. 23 o
velikosti 1+2 s příslušenstvím v domě čp. 1189 v K. (jehož byl prvním
uživatelem) a že rozhodnutím Posádkové správy v K. ze dne 13. 9. 1983, č. j.
7/83, velitel posádky přivolil k dohodě o výměně tohoto vojenského bytu za
předmětný byt, v němž do té doby bydlel jeho uživatel - voják z povolání J. R.,
kterému byl byt přidělen jako prvnímu uživateli, a že výměna bytu byla
realizována faktickým přestěhováním věcí a vzájemným předáním klíčů od bytů č.
23 a 15 za současného sepsání listin o převzetí bytů. Soudy měly rovněž za
prokázané, že dům čp. 1189 v K. (v němž se oba byty nacházejí) byl v době jeho
výstavby ve vlastnictví státu, že Federální ministerstvo obrany v něm získalo
několik bytů pro ubytování vojáků z povolání, že dům je nyní ve vlastnictví
města K., že v evidenčním listě č. 89 bývalého OPBH v R. týkajícího se
předmětného bytu byl žalovaný veden od 13. 9. 1983 jako druhý uživatel po mjr.
J. R., že k bytu bylo vyznačeno trvalé dispoziční právo vojenské správy (§ 68
odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) a že ode dne 24. 3. 1992 je byt veden jako
dočasně služební byt - § 8 zák. č. 102/1992 Sb., kterým se upravují
některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se
mění a doplňuje občanský zákoník. Konečně soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný
přestal být vojákem z povolání dne 31. 3. 1994 a ode dne 1. 4. 1994 pracuje u
téhož vojenského útvaru jako občanský zaměstnanec, že v bytě žije žalobkyně a
že žalovaný bydlí v družstevním bytě své nynější manželky M. L., s níž uzavřel
manželství dne 7. 8. 1999.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně
jako soud prvního stupně - dovodil, že účastníkům nesvědčí právo společného
nájmu bytu manžely a že výlučným nájemcem bytu je žalovaný. Podle závěrů
odvolacího soudu (které se shodovaly se závěry soudu prvního stupně) byl byt,
původně žalovanému přidělený, stejně jako předmětný byt – výměnou získaný -
bytem vojenským ve smyslu § 68 odst. 1 č. 1 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření
s byty, které se podle § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb.
(dále jen „obč. zák.“) pokládaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků
organizace, na něž se nevztahoval § 172 až § 181 obč. zák., tedy ani ustanovení
§ 175 odst. 1 obč. zák., upravující vznik tehdejšího práva společného užívání
bytu manžely. Za této situace právo společného užívání bytu manžely účastníkům
nevzniklo; jediným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný, jehož užívací
právo se dnem 1. ledna 1992 ve smyslu § 871 odst. 1 obč. zák. (ve znění po
novele) transformovalo na nájem bytu. Předmětný byt měl podle § 8 zákona č.
102/1992 Sb. přechodně charakter služebního bytu, který ztratil dnem 31. 3.
1994, kdy žalovaný přestal být vojákem z povolání. Odvolací soud shledal
správným též právní názor soudu prvního stupně, že ani poté, co předmětný byt
ztratil charakter bytu služebního, nevzniklo účastníkům právo společného nájmu
bytu manžely podle § 703 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný se k tomuto okamžiku
ve smyslu citovaného ustanovení nestal nájemcem tohoto bytu, nýbrž pouze v
původním nájmu pokračoval s tím, že již nešlo o byt služební. Odvolací soud tak
dal za pravdu úsudku soudu prvního stupně, že pouhá změna charakteru bytu z
přechodně služebního na byt obecní není právní skutečností, zakládající vznik
společného nájmu bytu manžely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v
němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jeho
prostřednictvím vyslovila kritiku právního závěru odvolacího soudu, na němž
založil své rozhodnutí, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu.
Podle jejího právního názoru naopak tím, že v roce 1994 - za trvání manželství
účastníků - přestal být předmětný byt bytem přechodně služebním podle § 8
zákona č. 102/1992 Sb. a stal se z něho byt obecní, došlo ke vzniku práva
společného nájmu bytu manžely podle § 703 odst. 1 obč. zák. Navrhla proto
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2000, dovolací soud dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, při
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2
o.s.ř.), shledal dovolání přípustným podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť
směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jehož výrokem odvolací
soud vyslovil přípustnost dovolání.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom
je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a k vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
a/ a b/ o. s. ř.). Zmíněné vady dovolatelkou namítány nebyly a z obsahu spisu
nevyplývají.
Je - li dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., je
dovolací přezkum vyhrazen jen pro řešení právních otázek (dovolací důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Přitom platí, že nebyla-li právní otázka, pro
níž bylo dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu
(byla jako v tomto případě specifikována v jeho odůvodnění), je dovolání
přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam (srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února
1997, III.ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve svazku 7, ročník
1997 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), a
jejichž řešení bylo současně v dovolání zpochybněno.
právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o
odpověď na otázku, zda podle § 703 odst. 1 obč. zák. dojde ke vzniku práva
společného nájmu, jestliže byt, k němuž dosud svědčilo právo nájmu jen jednomu
z manželů, ztratil za trvání manželství charakter bytu přechodně služebního ve
smyslu § 8 zák. č. 102/1992 Sb. Řešení této otázky závisí na posouzení
předběžné otázky, zda vojenský byt mohl být bytem trvale určeným pro ubytování
pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13.
listopadu 1995 - § 7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský
zákoník), na nějž se vztahovalo ustanovení § 182 obč. zákoníku, vylučující
vznik práva společného užívání bytu manžely.
Podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro
ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty služební a byty vystavěné
v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Podle stanoviska
právní praxe (srovnej Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I,
str. 634, 636, 637) měly charakter bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků organizace i některé byty vojenské, a to byty uvedené v § 68 odst.
1, bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.
Vojenskými byty ve smyslu citovaného ustanovení byly byty v
obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně
jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa
získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů
trvalý, nezáleželo tedy na tom, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby,
které vojáky z povolání být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto vojenské
byty splňovaly znaky bytů podnikových podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto
byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu
ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srovnej R 39/1971 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr dovodil Nejvyšší soud České republiky v
rozsudcích ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, a ze dne 30.
října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98, s tím, že z vojenských bytů byly byty
trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu § 7 vyhlášky č.
45/1964 Sb. pouze byty uvedené v § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb.,
nikoliv však již v bodu 2. téhož ustanovení. V posléze citovaném rozsudku byl
přijat rovněž závěr, že u bytů podle § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb.
nemohlo se zřetelem k § 182 obč. zák. vzniknout právo společného užívání bytu
manžely podle § 175 a násl. obč. zák.
Podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb. vojenské byty přiděloval orgán
vojenské správy se souhlasem místního národního výboru.
Podle § 182 obč. zák. byla u bytů trvale určených pro ubytování
pracovníků organizace - tedy i u bytů vojenských uvedených v § 68 odst. 1 bodě
1. zákona č. 41/1964 Sb. - možnost aplikace § 172 až § 181 obč. zákoníku
výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo
právo společného užívání bytu manžely ve smyslu § 175 a násl. obč. zákoníku.
Rozhodnutím o přidělení takového vojenského bytu a následnou dohodou o jeho
odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1 a §
155 odst. 1 obč. zák.) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od
tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srovnej R
36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud došlo k výměně bytu,
který byl jednomu z manželů přidělen jako byt trvale určený pro ubytování
pracovníků organizace, nemohlo ani k bytu získanému výměnou (který byl bytem
téže povahy) za takový byt vzniknout manželům právo společného užívání bytu
(srovnej R 34/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby mohlo po 1.
1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb., existovat právo společného nájmu bytu, muselo ve smyslu § 871
odst. 1 obč. zák. k němu ke dni 31. 12. 1991 existovat právo společného užívání
bytu (srovnej využitelné právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky
ohledně bytů ministerstva vnitra v R 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Právo osobního užívání bytů sloužících k trvalému ubytování
pracovníků organizace se ke dni 1. 1. 1992 změnilo na nájem služebního bytu,
pokud tyto byty splňovaly k tomuto datu kritéria stanovená zvláštním zákonem
pro služební byty (§ 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.). Pokud zákonné předpoklady
pro služební byty splněny nebyly, změnilo se osobní užívání na prostý nájem (§
871 odst. 4 obč. zák.). I v posledně uvedeném případě byl vyloučen vznik
práva společného nájmu bytu manžely k 1. 1. 1992 (srovnej R 111/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 8 zákona č. 102/1992 Sb., který nabyl účinnosti dne 5.
3. 1992, jsou byty, které mají přechodně charakter služebních bytů, jednotlivé
byty v domech ve vlastnictví obce nebo státu, které získaly subjekty zde
vyjmenované ze státní bytové výstavby pro ubytování vojáků z povolání a
příslušníků ozbrojených složek uvedených v § 7 odst. 1 písm. c/ uvedeného
zákona, jestliže jsou jimi užívány ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona; tyto
byty pozbudou své povahy, jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z
povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže nájemcem se stala i
jiná osoba. Určujícím pro charakter bytů vymezených v § 8 citovaného zákona je
tedy mimo jiné skutečnost, že tyto byty byly ke dni účinnosti zákona užívány
vojáky z povolání. Jestliže tomu tak není, nebo stala-li se nájemcem i jiná
osoba, ztrácí byt charakter bytu ve smyslu § 8 zákona. Pakliže tedy nájemce
přestane být vojákem z povolání, pozbyde byt charakter služebního bytu a nájem
služebního bytu se změní na nájem; přitom právní vztah manžela nájemce k bytu
zůstane beze změny.
Vycházeje z nezpochybnitelných skutkových zjištění, na jejichž
podkladě rozhodl odvolací soud, shledal dovolací soud správným závěr, že
předmětný byt byl v době jeho výměny (za byt téhož charakteru) bytem trvale
určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak byl definován v § 7 dříve
platné vyhlášky č. 45/1964 Sb., neboť jej nebylo možno podřadit ustanovení § 68
odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. (citované ustanovení předpokládalo
existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957). V době výměny bytů mohlo jít pouze o
vojenské byty podle § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., neboť výměnu
uskutečňovali jejich první uživatelé, jimž byty v novostavbě byly přiděleny
podle § 26 zák. č. 41/1964 Sb. Na tyto byty se vztahovalo ustanovení § 182 obč.
zák., jež vylučovalo existenci práva společného užívání bytu manžely (§ 175 a
násl.). Žalovanému tak poté, co dohoda o výměně bytů byla schválena k tomu
příslušným orgánem a co byla realizovaná ve smyslu § 155 obč. zák., vzniklo
individuální užívací právo k bytu (§ 188 obč. zák.). Dovolatelka užívala
předmětný byt z titulu manželky uživatele bytu (na základě práva od uživatele
odvozeného). K 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákona, se
právo osobního užívání bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace
ze zákona změnilo na nájem služebního bytu (§ 871 odst. 4 obč. zák.), neboť
předmětný byt splňoval kritéria bytu služebního ve smyslu § 8 zák. č. 102/1992
Sb. Okolnost, že žalovaný za trvání manželství účastníků přestal být vojákem z
povolání, v důsledku čehož přestal předmětný byt splňovat předpoklady pro jeho
klasifikaci jako bytu služebního, ničeho nezměnila na právním postavení
dovolatelky, neboť ztráta charakteru služebního bytu ve smyslu § 8 zák. č.
102/1992 Sb. za trvání manželství nepředstavuje takovou skutečnost, která by
mohla vést k „dodatečnému“ vzniku nového práva (práva společného nájmu bytu
manžely). Uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem
bytu. Ustanovení § 703 odst. 1 obč. zák. pro vznik společného nájmu bytu
manžely předpokládá, že se oba nebo jeden z nich za trvání manželství stanou
nájemci bytu. Slova „ za trvání manželství stanou“ nelze interpretovat jinak,
než že jsou tím míněny případy, kdy jednomu z nich nebo oběma po uzavření
manželství vznikne právo nájmu. K nim nelze přiřadit posuzovaný případ, kdy za
trvání manželství svědčilo jednomu z manželů právo nájmu k bytu, jehož
charakter vylučoval vznik společného nájmu bytu manžely (§ 709 obč. zák.) a
kdy změnu charakteru bytu provázela pouze změna nájmu služebního bytu na nájem
bytu. Závěr odvolacího soudu, že účastníkům v důsledku změny charakteru
předmětného bytu právo společného nájmu nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení
práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný; dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dovolání dovolatelky
podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy
úspěšný žalovaný v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž
úhradu by mu jinak proti neúspěšné žalobkyni - dovolatelce vzniklo právo (§
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu