26 Cdo 3169/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Za
Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem
Černohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, proti povinné
TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6,
identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL. M.,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jánský vršek 311/6, pro 1 100 237,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE
1074/2010, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.
4. 2014, č. j. 62 Co 54/2014-80, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 48 EXE
1074/2010-52, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č. j. 62 Co
54/2014-80, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 11. 2013, č. j. 48 EXE
1074/2010-52, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 12. 8. 2013.
Dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce dle §
268 odst. 1 písm. a) resp. písm. b) o. s. ř. Z připojeného spisu soudního
exekutora zjistil, že dne 4. 3. 2011 vydal soudní exekutor oznámení o skončení
exekuce, č. j. 131 EX 1390/10-36, z důvodu vymožení dlužné částky i s
příslušenstvím a náklady exekuce. Pověření soudního exekutora i předmětné
řízení tedy skončilo provedením exekuce. Soud uzavřel, že exekuci v současné
době již nelze zastavit, neboť zanikla vymožením vymáhané povinnosti. Exekuční
řízení fakticky skončilo a již je bez významu, že exekuční titul byl následně
zrušen.
K odvolání povinné Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil povinné zaplatit oprávněné
náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 141,- Kč. Uvedl, že povinná
uplatnila návrh na zastavení exekuce nejméně rok a osm měsíců poté, kdy se o
důvodu zastavení exekuce dozvěděla (návrh na zastavení exekuce ze dne 12. 8.
2013, podaný u soudního exekutora dne 20. 8. 2013, byl odůvodněn tak, že
exekuční titul byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp.
zn. 32 Cdo 4165/2010). Povinná návrh na zastavení exekuce podala ve smyslu § 55
odst. 1 exekučního řádu opožděně, protože 15denní (byť pořádkovou) lhůtu
mnohonásobně překročila. Odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda povinná
prokázala uplatněný důvod zastavení exekuce, neboť v takovém případě by mohl
exekuci zastavit i bez návrhu (§ 55 odst. 4 exekučního řádu). Uzavřel, že
exekuce skončila již 3. 3. 2011 vymožením a lze ji považovat za provedenou.
Soud prvního stupně proto správně návrh na zastavení exekuce pro jeho
bezpředmětnost zamítl. Vymožení pohledávky a jejího příslušenství má za
následek kromě zániku pověření soudního exekutora i zánik exekuce jako celku a
nelze ji již zastavit. Ani skutečnost, že exekuční titul, na jehož základě byla
exekuce nařízena, byl zrušen poté, kdy pohledávka byla vymožena, nemá vliv na
věcnou správnost napadeného rozhodnutí, byť je zřejmé, že na straně oprávněné
vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání se může povinná domáhat v nalézacím
řízení. Vyhovující rozhodnutí ohledně návrhu na zastavení exekuce nemůže mít
vliv na úspěšnost povinné v takovémto nalézacím řízení.
Povinná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Soud se při posouzení otázky, zda je možno zastavit
exekuci i po jejím faktickém provedení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007). Dovolatelka odmítá závěr, že
nelze zastavit exekuci, došlo-li po provedení exekuce ke zrušení exekučního
titulu. Exekuce byla provedena bez řádného exekučního titulu, který sice v době
jejího nařízení existoval, ale následně byl zrušen. Dále vytýká odvolacímu
soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení
možných právních důsledků zmeškání 15denní lhůty k podání návrhu na zastavení
exekuce podle § 55 odst. 1 exekučního řádu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, vyplývají-li z listin
předložených povinným skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je
soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout. Není
relevantní, nakolik byla lhůta překročena, rozhodující je, že návrh obsahuje
skutečnosti, z nichž vyplývají důvody pro zastavení exekuce i bez návrhu. Soud
tedy měl zastavit exekuci navzdory opožděně podanému návrhu. Podle povinné se
odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v
tom, že nepřihlédl k nesprávnému postupu soudu resp. soudního exekutora při
rozhodování o zastavení exekuce. V důsledku tohoto nesprávného postupu byl
první návrh povinné na zastavení exekuce exekučním soudem postoupen k vyřízení
téměř po roce, resp. 6 měsíců poté, kdy soudní exekutor exekuci provedl. Navíc
povinná nebyla vyrozuměna o nabytí právní moci exekučního příkazu a na usnesení
o nařízení exekuce byla vyznačena doložka právní moci s datem právní moci až po
faktickém provedení exekuce. Nebýt pochybení, nelze vyloučit, že exekuce by
nebyla v okamžiku zrušení exekučního titulu skončena a mohla být snadno
zastavena. Soudní exekutor a exekuční soud postupovali nezákonně, neboť
vyplacení vymáhané částky nelze provést před právní mocí exekučního příkazu
směřujícího k přikázání pohledávky z účtu povinného a navíc mělo být rozhodnuto
o odkladu exekuce, resp. exekuce neměla být skončena před pravomocným
rozhodnutím o prvním návrhu povinné na zastavení exekuce (navíc za situace, kdy
je vedeno řízení o dovolání, jímž byl napaden exekuční titul, a bylo třeba
počítat s možností jeho zrušení). Povinná navrhla, aby dovolací soud změnil
usnesení odvolacího soudu tak, že se exekuce zastavuje a oprávněná je povinna
zaplatit povinné náklady řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů,
nebo aby usnesení odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a
vrátil mu je k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že i při respektování názorů v uvedených
rozhodnutích dovolacího soudu má exekuční soud prostor k úvaze, zda návrhu na
zastavení exekuce vyhoví či nikoli. Jedním z kritérií může být prodleva s
podáním návrhu. Dle názoru oprávněné je lhůta uvedená v § 55 odst. 1 exekučního
řádu odrazem zásady právní jistoty. Míra jejího překročení není irelevantní,
neboť jinak by povinní mohli podávat návrhy na zastavení exekuce i desítky let
po zániku exekučního titulu. Má-li rozhodnutí o zastavení exekuce jen
akademický dopad a návrh je podán po 570 dnech od okamžiku, kdy se o zániku
exekučního titulu povinná dozvěděla, má exekuční soud prostor k uvážení, zda
návrh na zastavení exekuce zamítne pro opožděnost a bezpředmětnost. Dle
oprávněné dovolatelkou tvrzené vady v postupu exekutora nemohou být dovolacím
důvodem, a to ani tehdy, pokud by mohly vést k nesprávnému rozhodnutí, navíc
exekutor mohl uvolnit vymožené plnění ve prospěch oprávněné i před právní moci
prvního rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Mimoto první návrh na
zastavení exekuce byl pravomocně shledán nedůvodným. Navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první,
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky možnosti
zastavení exekuce po jejím faktickém provedení odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Ten se problematikou opakovaně zabýval a již v usnesení
ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněném pod číslem 107/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že soud zastaví
exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy,
jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (§ 268 odst. 1 písm. a/
o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 15.
října 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007, ve věci, v níž bylo zjištěno, že exekuce
byla nařízena podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen (§ 268 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.). Dovolací soud konstatoval, že na rozdíl od ustanovení § 268
odst. 1 písm. g) o. s. ř., které dovoluje exekuci na návrh nebo i bez návrhu
zastavit proto, že po vydání rozhodnutí (v případě rozsudku pro zmeškání i před
vydáním) zaniklo přiznané právo, nebyla-li již provedena, uvedený předpoklad ze
znění ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nevyplývá a nelze ho
dovodit ani výkladem.
K námitce dovolatelky stran nesprávného posouzení právních důsledků zmeškání
15denní lhůty k podání návrhu na zastavení exekuce podle § 55 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb. Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud mnohonásobné překročení
pořádkové patnáctidenní lhůty konstatoval, nicméně následně se zabýval tím, zda
nejsou dány podmínky zastavení exekuce bez návrhu, a to zcela v intencích
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované
pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené se dovolací soud již nezabýval námitkami týkajícími
se vadného postupu soudního exekutora příp. exekučního soudu (pozdní postoupení
návrhu na zastavení exekuce k vyřízení, nevyrozumění povinné o nabytí právní
moci exekučního příkazu, vyplacení vymáhané částky před právní mocí exekučního
příkazu k přikázání pohledávky z účtu, nerozhodnutí o odkladu exekuce).
Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadené
usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc
soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu