26 Cdo 3210/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné Credium, a. s., se sídlem v Praze 13, Office Park,
Bucharova č. 2657/12, identifikační číslo osoby 25139886, zastoupené JUDr.
Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova č. 127/13, proti
povinnému M. T., S., pro 151 067,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 Nc 3620/2005, o dovolání oprávněné proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. února 2015, č. j. 7
Co 190/2015-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh oprávněné Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 28. dubna 2005, č. j. 8 Nc 3620/2005-11, nařídil exekuci na majetek povinného podle
„vykonatelného“ rozhodčího nálezu rozhodčího senátu složeného z předsedy JUDr. Vladimíra Blahuta a rozhodců JUDr. Evy Pulzové a JUDr. Zděnky Bednářové ze dne
14. června 2004, č. j. R 377/2004 Bl/Pu/Be, k uspokojení pohledávky oprávněné
ve výši 151 067,70 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 7 581 Kč a pro náklady
exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením
exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorský úřad
Praha 10 (dále jen „soudní exekutor“). Okresní soud ve Strakonicích, poté, co Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením ze dne 28. srpna 2014, č. j. 7 Co 1357/2014-100, k
odvolání oprávněné zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. června 2014,
č. j. 8 Nc 3620/2005-87, o zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu neplatnosti účastníky dohodnuté
rozhodčí doložky, na základě níž byl exekuční titul vydán, usnesením ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-112, opětovně rozhodl o zastavení exekuce,
zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora ze dne 18. dubna
2014, č. j. 3 EX 2874/05-93, oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu
exekutorovi na nákladech exekuce částku 12 112,10 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení, žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení,
odměnu JUDr. J. T. určil ve výši 4 706,90 Kč a oprávněné uložil povinnost
zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Strakonicích na náhradě nákladů
řízení částku 9 374,90 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Uvedl, že mezi
právním předchůdcem oprávněné a povinným byla dne 18. června 2000 uzavřena
leasingová smlouva č. 10003502, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní
podmínky pro finanční leasing movitých věcí (automobilů pořízených ve smluvním
autobazaru AAA) poskytovaný společností ČP Leasing, a. s. (dále jen „VOP“). V
článku XI odst. 2 VOP se smluvní strany dohodly, že „v případě sporu určí každá
ze stran neprodleně jednoho rozhodce. Pokud tak jedna ze stran neučiní
nejpozději do 14 kalendářních dnů od výzvy druhou stranou, je strana, která již
jednoho rozhodce určila, oprávněna určit rozhodce druhého. Oba rozhodci pak
společně určí třetího rozhodce. Bude-li v okamžiku volby rozhodců veden seznam
rozhodců u Asociace leasingových společností České republiky (pozn. nyní Česká
leasingová a finanční asociace se sídlem v Novém Městě, Těšnov č. 1163/5,
identifikační číslo osoby 43005322, dále jen „Asociace“), budou rozhodci určeni
z tohoto seznamu. Nebude-li tento seznam veden, může být určen rozhodcem každý
občan, který je starší 18 let, s úplným právnickým vzděláním, je českým státním
příslušníkem a má na území České republiky trvalé bydliště. Rozhodci se
společně dohodnou na předsedajícím rozhodci.
Pokud nedojde k dohodě mezi
rozhodci o určení třetího rozhodce nebo o určení předsedajícího rozhodce,
rozhoduje vždy hlas rozhodce, který je určen LP“ (zde oprávněnou). V daném
případě byli rozhodci vybráni ze seznamu rozhodců vedeného Asociací, přičemž je
nepochybné, že tento seznam není neměnný a může být v okamžiku uzavření
rozhodčí doložky odlišný od seznamu v době řešení sporu. Výběr rozhodce proto
nezávisí na vůli účastníka, nýbrž osoby sestavující tento seznam. Takovýto
postup proto nelze považovat za transparentní a předvídatelný, obdobně jako
postup v případě neexistence seznamu vedeného Asociací, kdy musí rozhodce
splňovat jen obecné podmínky. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález (exekuční
titul) nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních
pravidel, a rozhodčí nález proto není způsobilým exekučním titulem, neboť k
jeho vydání rozhodce neměl pravomoc, rozhodl ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o s. ř. o zastavení exekuce. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu
ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 4709/12, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K odvolání oprávněné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 18. února 2015, č. j. 7 Co 190/2015-132, usnesení Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc 3620/2005-112, potvrdil,
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a
oprávněné uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve
Strakonicích na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 706,90 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně
ohledně nedostatku pravomoci rozhodců pro vydání rozhodčího nálezu (exekučního
titulu). Shrnul, že v posuzované věci nejde o přezkum věcné správnosti
vykonávaného rozhodčího nálezu, ani zde není řešena otázka nerovnováhy v
právech a povinnostech účastníků původní leasingové smlouvy, jako je tomu v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, na
které oprávněná odkazuje. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním,
v němž mimo jiné namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí při řešení
otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo
3712/2012, z něhož „jednoznačně vyplývá, že exekuční řízení je určeno pouze pro
faktický výkon rozhodnutí a neslouží k přezkumu platnosti rozhodčí doložky“. Podle názoru dovolatelky lze platnost rozhodčí doložky přezkoumat pouze v
řízení zahájeném na základě návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nepodal-li
povinný řádný návrh na zrušení rozhodčího nálezu, nelze platnost rozhodčí
doložky přezkoumávat ve vykonávacím (exekučním) řízení. Exekuční soud měl
vyčkat podání návrhu na zastavení exekuce povinným a poté v souladu s
ustanovením § 35 odst. 2 zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994
Sb.“), exekuční řízení přerušit a uložit povinnému, aby podal návrh na zrušení
rozhodčího nálezu. V této souvislosti rovněž odkazuje na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 104 VSPH 50/2014-62. Dále oprávněná
namítá, že posuzovaná rozhodčí doložka je platná, neboť obsahuje konkrétní
způsob určení rozhodce ad hoc. Rozhodce není určen právnickou osobou, jež není
stálým rozhodčím soudem, ani jinou třetí osobou, ale samotnými smluvními
stranami leasingové smlouvy. Určení osoby rozhodce ze seznamu rozhodců Asociace
nelze považovat za podřazení ustanovení rozhodce režimu této Asociace, ale
pouze o zpřesnění podmínky pro určení osob rozhodců ad hoc. Vedení seznamu
rozhodců není zakázáno. Rozhodčí doložka nezakládá pravomoc Asociace, ale
rozhodčího senátu ad hoc. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. února 2015, č. j. 7 Co 190/2015-132, a
usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Nc
3620/2005-112, zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda lze za platnou
rozhodčí smlouvu, resp. rozhodčí doložku, považovat takovou, která ohledně
způsobu výběru rozhodců ad hoc odkazuje na – případně existující - seznam
rozhodců vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným
na základě zákona), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu
vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
účastníci sjednali rozhodčí doložku ve VOP, které jsou nedílnou součástí
leasingové smlouvy uzavřené dne 18. června 2000, a že rozhodčí nález byl vydán
dne 15. června 2004 – podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle
zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. března 2012 (srov. Čl. II., bod
2 zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony), a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do
31. prosince 2012 - dále též jen „ex. řád“ (srov. Čl. IV., bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Podle ustanovení § 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu o zastavení exekuce může
rozhodnout exekuční soud i bez návrhu. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude
zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který
rozhodnutí nelze vykonat. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. platí, že rozhodčí smlouva
má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i
osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Otázka posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce
(rozhodců) byla soudní praxí usměrněna zejména usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným pod číslem 45/2010
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž tento soud přijal názor, že
účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci
(rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě
zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může
být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více,
uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i
osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců)
je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné
strany. Na rozdíl od rozhodců ad hoc mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá
vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet
rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a
též náklady rozhodčího řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení
rozhodce (rozhodců) ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho (jejich) určení, ale
jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na
právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke
jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a
stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná
podle ustanovení § 39 obč. zák. Na toto rozhodnutí navázal usnesením ze dne 11. května 2011, sp. zn.
31 Cdo
1945/2010, uveřejněným pod číslem 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
který dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a
odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle
ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (mutatis mutandis srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013
apod.). V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí
nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena
exekuce, byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou
osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jelikož
rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.)
neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb. pravomoc. K
vedení seznamu rozhodců a vydávání „rozhodčích řádů“ jsou totiž podle
ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy
zřízené na základě zákona. Shora uvedené závěry přitom nemají omezenou platnost pouze pro uzavírání
doložek v režimu spotřebitelských smluv (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013). V posuzované věci strany uzavřely formulářovou spotřebitelskou leasingovou
smlouvu, jejíž nedílnou součástí jsou VOP, obsahující ve svém Čl. XI odst. 2
rozhodčí doložku, která sice explicitně stanovuje počet rozhodců i způsob,
jakým mají být vybráni, zvolený způsob však závisí na existenci seznamu
rozhodců vedeného třetím subjektem (Asociací). Bude-li tento seznam veden, musí
se výběr rozhodců uskutečnit z tohoto seznamu a teprve tehdy, nebude-li seznam
rozhodců Asociací veden, mohou smluvní strany rozhodcem určit každého občana
staršího 18 let s úplným právnickým vzděláním, který je českým státním
příslušníkem a má na území České republiky své trvalé bydliště. Rozhodčími smlouvami (doložkami) uzavíranými podle zákona č. 216/1994 Sb. účastníci právních vztahů delegují pravomoc k rozhodnutí majetkových sporů
soukromoprávním subjektům (rozhodcům). Cílem rozhodčího řízení, které není tak
formalistické jako občanské soudní řízení, je dosažení spravedlivého rozhodnutí
sporu, což předpokládá nezávislost a nestrannost rozhodce (srov. § 1 a § 19
zákona č. 216/1994 Sb.). Nemá-li ve věci rozhodovat stálý rozhodčí soud zřízený
na základě zákona (§ 13 zákona č. 216/1994 Sb.), musí být osoba rozhodce
jednoznačně stanovena, a to uvedením konkrétního jména nebo jednoznačným
vymezením způsobu jeho určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu
2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10), který nemůže záležet jen na vůli jedné strany. Nebude-li věc rozhodována rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle
transparentních pravidel, nebude ani výsledek tohoto rozhodování přijatelný.
Za jednoznačné (dostatečně individualizované a konkretizované) vymezení způsobu
určení rozhodce ad hoc nelze považovat takový výběr rozhodce, který je odvislý
od nejisté existence seznamu rozhodců neurčitého obsahu vedeného třetím
subjektem (Asociací), který je právnickou osobou, jenž není stálým rozhodčím
soudem zřízeným na základě zákona. A` propos k vedení seznamu rozhodců, resp. k
vázání výběru rozhodce na seznam rozhodců a k vydávání "rozhodčích řádů", jsou
podle ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí
soudy zřízené na základě zákona. Jestliže právnická osoba nebyla oprávněna vést
seznam rozhodců, nelze ani způsob výběru rozhodce v podobě odkazu na tento
seznam rozhodců považovat za platný. Je navíc zjevné, že v době uzavření
posuzované rozhodčí smlouvy (doložky) nebylo (nemuselo být) zřejmé, zda je
seznam rozhodců Asociací skutečně veden. Seznam rozhodců k uzavírané smlouvě
nebyl přiložen ani smluvním stranám smlouvy předložen, jeho obsah stranám nebyl
(nemusel být) znám, nehledě na to, že se jedná o seznam, jehož obsah nezávisí
na vůli účastníků, nýbrž osoby vedoucí tento seznam, a současně není neměnný,
protože v době uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) může být zcela odlišný od
seznamu rozhodců v době rozhodování konkrétního majetkového sporu (zařazením
konkrétních osob na seznam či jejich vyřazením). S ohledem na výše uvedené,
přestože strany neponechaly výběr rozhodce přímo na třetí osobě (rozhodce ze
seznamu rozhodců měly určit strany samy) a tudíž výslovně nepodřídily rozhodčí
řízení režimu („rozhodčímu řádu“, pravidlům) tohoto subjektu, stanovený způsob
výběru rozhodců nelze považovat za jednoznačný, určitý a předvídatelný a proto
ani za transparentní. Neboli, za platnou nelze považovat rozhodčí smlouvu,
resp. rozhodčí doložku, která neobsahuje přímé určení rozhodce (rozhodců) ad
hoc, ale odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) na seznam rozhodců vedený
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona. Byl-li rozhodce určen netransparentním způsobem, tj. odkazem na seznam rozhodců
vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu
§ 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce,
jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39
obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení
pravomoc. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce proto nemůže být
respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu. Byla-li již
exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně)
nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v
každém jejím stadiu i z úřední povinnosti [§ 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu] pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (k tomu
srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31
Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Odkaz dovolatelky mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, proto není případný, neboť v posuzované věci nešlo o
přezkum věcné správnosti rozhodčího titulu (exekučního titulu), event. o
posouzení otázky nerovnováhy v právech a povinnostech účastníků původní
leasingové smlouvy. Vzhledem k tomu, že každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě
majetkového sporu k rozhodnutí, musí být určen transparentně, neboť rozhodčí
nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět
nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná [§
31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb.] a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci
rozhodovat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014), dovolací soud se již nezabýval posouzením
platnosti eventuálního způsobu určení rozhodce v posuzované rozhodčí doložce
(„nebude-li tento seznam veden, může být určen rozhodcem každý občan, který je
starší 18 let, s úplným právnickým vzděláním, je českým státním příslušníkem a
má na území České republiky trvalé bydliště …“), neboť vyřešení této otázky za
situace, kdy došlo k výběru rozhodce ze seznamu rozhodců, není významné. Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.