33 Cdo 194/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
L. Č., zastoupené Ing. Luďou Šabatovou, bytem Praha 8, Lindnerova 6, proti
žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941,
identifikační číslo: 618 60 069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem
se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 149/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 27. srpna 2012, č. j. 18 Co 323/2012-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vydaný rozhodcem Mgr. M. L. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 18 Co 323/2012-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené
argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě žalobkyně (dlužnice) a žalovaná (veřitelka) uzavřely dne
22. 7. 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru ve znění jejího dodatku ze dne 30. 7. 2010. Součástí smlouvy se stala Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru
předložená žalobkyni žalovanou na předtištěném formuláři (dále jen „Smluvní
ujednání“); podle jejich čl. 18 se smluvní strany dohodly, že veškeré spory
bude v jednoinstančním řízení rozhodovat kterýkoli z osmi zde uvedených (a
žalovanou dříve vybraných) rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí
řízení se bude řídit pravidly sjednanými v rozhodčí doložce a podpůrně řádem
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Rozhodce Mgr. M. L. (uvedený v seznamu rozhodců v rozhodčí doložce), jemuž žalovaná doručila
žalobu, rozhodčím nálezem ze dne 30. 6. 2011, č. j. La 462/11-13, žalobě
vyhověl; neuznal námitku žalobkyně, že rozhodčí doložka ve smlouvě nebyla
sjednána platně, jestliže si v ní účastnice nedohodly konkrétní osobu rozhodce
a jestliže Rozhodčí společnost Pardubice s. r. o. není stálým rozhodčím soudem. Odvolací soud závěr o neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dovodil (stejně jako soud prvního stupně) jednak ze způsobu určení
rozhodce a jednak z důvodu vyloučení žalobkyně coby spotřebitelky z možnosti
přezkoumání rozhodčího nálezu jiným (a to „nezávislým“) rozhodcem, a dále z
důvodu zneužití slabšího postavení spotřebitelky tím, že rozhodčí doložka
nebyla sjednána přímo v samotné smlouvě, nýbrž v přiložených smluvních
podmínkách paušálně používaných žalovanou při poskytování spotřebitelských
úvěrů, v důsledku čehož žalobkyně neměla prakticky možnost vyjednat si pro sebe
výhodnější podmínky. Již v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
45/2010, Vrchní soud v Praze
přijal a odůvodnil názor, podle něhož se účastníci musí v rozhodčí smlouvě
dohodnout, buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím
soudu, který je zřízen na základě zákona (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění - dále jen
„zákon č. 216/94 Sb.“). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být
fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci,
je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit
způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/94 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen
určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato
zásada formulována v § 269 odst. 3 obchodního zákoníku. Na rozdíl od ad hoc
rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a
řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být
vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího
řízení. Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo
konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a
stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým
rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou
osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu
vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková
rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. Na toto
rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010,
uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, velký
senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který usměrnil
rozdílnou rozhodovací praxi soudů přijetím závěru, že neobsahuje-li rozhodčí
doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“
vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Tím se odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož si strany
smlouvy mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou
rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného
soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13
zákona č. 216/94 Sb., a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel
vydaných takovým soukromým subjektem. Odvolací soud rozhodl v souladu se závěry obsaženými ve výše citovaných -
rozhodovací praxi sjednocujících - rozhodnutích, uzavřel-li, že rozhodčí
doložka ve smlouvě o revolvingovém úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem
podle § 39 obč. zák.; ta totiž neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp.
konkrétní způsob jeho určení, jestliže výběr rozhodce ze seznamu rozhodců
(vedeného nikoli stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona) byl svěřen
do rukou jedné ze smluvních stran, která podá rozhodčí žalobu. I když se
formulace rozhodčí doložky v posuzovaném případě poněkud liší od znění rozhodčí
doložky, kterou dovolací soud posuzoval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, zřetelně z ní vyplývá, že účastnice se (stejně jako
smluvní strany ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) nedohodly na tom, že jejich
případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (žádný rozhodce není v rozhodčí
smlouvě jmenovitě uveden), a určení rozhodce v ní není sjednáno zákonu
odpovídajícím způsobem. Protože posouzení otázky neplatnosti rozhodčí doložky z
uvedeného důvodu obstojí a samo o sobě vede ke zrušení rozhodčího nálezu,
nemůže být napadené rozhodnutí zásadně právně významné pro řešení dalších
důvodů, na nichž odvolací soud závěr o neplatnosti rozhodčí doložky založil. Námitka žalované, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem
nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto, vyjma případů, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku
zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu
sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; o takový případ se v
posuzovaném případě zjevně nejedná. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobkyni v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.