26 Cdo 3395/2022-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně CPZ, spol. s r.o., se sídlem v Chotěšově, Ořechová 99, IČO 48362603, zastoupené JUDr. Petrem Sladkým, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/35, proti žalované J. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2774/7, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 26/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2022, č. j. 13 Co 325/2021-272, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou změněnou se souhlasem soudu domáhala z titulu porušení předkupního práva nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ní kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod zemědělských pozemků. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2021, č. j. 10 C 26/2019-246, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 13 Co 325/2021-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil co do výše nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako pronajímatelkou a žalobkyní jako nájemkyní byla dne 1. 10. 2001 uzavřena smlouva o pronájmu zemědělských pozemků (dále jen „smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) na dobu 7 let s dohodnutou sedmiletou prolongací, přičemž součástí této smlouvy bylo sjednání předkupního (obligačního) práva žalobkyně k pozemkům, které byly předmětem smlouvy.
Dne 30. 4. 2018 žalovaná jako prodávající uzavřela se společností Zatec s. r. o. jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné pozemkové parcely, které byly předmětem nájemní smlouvy. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, jaká právní úprava, tj. zda zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), s ohledem na dobu sjednání předkupního práva ve prospěch žalobkyně na danou věc dopadá.
Odvolací soud uvedl, že smlouva byla sjednaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a s ohledem na ujednání o prolongaci se po 7 letech účinnosti, tj. po 1. 10. 2008, prodloužila o dalších 7 let do 1. 10. 2015, tj. již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, který ve vztahu ke smlouvám o nájmu zemědělských pozemků přinesl novum, kdy se smlouva o pronájmu zemědělských pozemků, jako je tomu v této věci, nazývá nově pachtem (§ 2332 až § 2357 o. z.).
Podle přechodných ustanovení (§ 3074 odst. 1) o. z. platí, že na nájem, který se nově posuzuje jako pacht, se nová právní úprava neužije a vznik, obsah i zánik těchto vztahů se řídí předchozí právní úpravou, tj. v daném případě zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud měl oproti soudu prvního stupně za to, že po 1. 10. 2014 došlo k obnovování smlouvy již pouze na 1 rok (v tomto směru odkázal na § 676 odst. 2 obč. zák.), nikoli na sjednaných 7 let. Tento odlišný názor na délku prolongace smlouvy však neměl vliv na závěr, že předkupní právo mezi účastnicemi, které je součástí nájemní smlouvy a bylo sjednáno v roce 2001 jako předkupní právo obligační, je třeba posoudit s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení o.
z. podle předchozí právní úpravy, konkrétně podle ustanovení § 602 a násl. obč. zák.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu pak odvolací soud dovodil, že nerespektovala-li žalovaná jako zavázaná osoba ze smluvně sjednaného předkupního práva převzatou povinnost a věc, která byla předmětem předkupního práva, zcizila třetí osobě způsobem, pro který bylo předkupní právo sjednáno, pak předkupní právo závazkové povahy zaniklo, neboť vůči třetí osobě nepůsobí. Žalobkyně jako oprávněná osoba z předkupního práva může vůči žalované uplatňovat pouze nároky na náhradu škody za podmínek § 420 obč. zák., protože vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze předkupního práva se oprávněná osoba nemůže na nabyvateli zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí věc nabídl ke koupi.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (výklad ustanovení § 3074 odst. o. z. ve vztahu k posouzení smlouvy o nájmu zemědělských pozemků uzavřené před účinností o. z.) byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s ustáleným řešením této otázky v souladu. V rozsudku ze dne 29.
1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněném pod č. 81/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o nájmu uzavřená do 31. 12. 2013, která by byla podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pachtovní smlouvou, se podle § 3074 odst. 1 o. z. řídí i po 1. 1. 2014 právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013). Podle úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 2202 a násl. a § 2332 a násl.) jsou nájem i pacht závazky, které zpravidla vznikají smlouvou, v obou případech jde o smlouvu konsenzuální.
Zatímco podstatou nájmu je přenechání pronajaté věci pronajímatelem k dočasnému užívání nájemci, který se zavazuje za toto užívání platit nájemné, u pachtu přenechává propachtovatel pachtýři za pachtovné právo věc nejen užívat (ius utendi), ale také požívat (ius fruendi), tedy i právo na plody a užitky propachtované věci (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos propachtované věci); věc je propachtována k hospodářskému využití za účelem výnosu. V případech, kdy je pozemek přenechán nájemci do užívání k zemědělské nebo lesnické činnosti, předmětem nájmu byl podnik (závod), lom apod. však podle obsahu smluv není pochyb, že kdyby byly uzavírány již za současné právní úpravy, šlo by o pacht (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3301/2018, či ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1379/2018). V projednávané věci tak lze s ohledem na výše uvedené uzavřít, že by šlo o smlouvu pachtovní, neboť předmětem nájmu byly zemědělské pozemky určené k zemědělské výrobě, a proto je třeba podle § 3074 odst. 1 o. z. práva a povinnosti z nájmu posoudit podle úpravy obč. zák. V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že na sjednané závazkové předkupní právo dopadá ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. právní úprava účinná do 31.
12.
2013 a že předkupní právo zcizením třetí osobě zaniklo, neboť vůči ní nepůsobí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4308/2009, uveřejněný pod č. 143/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho závěr (ohledně aplikace právní úpravy na sjednané předkupní právo) je nepřezkoumatelný, přehlíží, že uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o.
s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci se však podle obsahu spisu v dané věci nejedná) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítla dovolatelka. Odvolací soud jasně ozřejmil, proč je třeba předkupní právo stejně jako celou smlouvu posuzovat podle ustanovení obč. zák. (§ 3028 odst. 3 o.
z.). Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud zabýval způsobem realizace předkupního práva pouze okrajově. Odvolací soud na posouzení realizace předkupního práva svoje rozhodnutí nezaložil, neboť s ohledem na závěr o aplikaci obč. zák. na smluvní vztah žalobu zamítl proto, že žalobkyně se nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy se žalobkyní domáhat nemůže. Svoje úvahy o (ne)porušení obligačního předkupního práva žalovanou tak dodal pouze obiter dictum. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu