26 Cdo 3488/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné CLEAR FINANCE s. r. o., se sídlem v Praze 2,
Londýnská 654/55, identifikační číslo osoby 28490428, zastoupené Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému Ing. A.
P., CSc., M, zastoupenému JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni,
Houškova 30, pro 1.431.631,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-sever, pod sp. zn. 9 Nc 2413/2009, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2014, č. j. 13 Co 407/2013-185, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2014, č. j. 13 Co
407/2013-185, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 9 Nc 2413/2009-8,
nařídil exekuci na majetek povinného podle usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99-451, o zrušení konkurzu na majetek povinného
po splnění rozvrhového usnesení, a podle výpisu ze seznamu přihlášených
pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Plzni, č. j. 20 K
65/99-470, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.431.631,80 Kč, vzniklé
nesplacením úvěru poskytnutého povinnému úvěrovými smlouvami uzavřenými s
právní předchůdkyní oprávněné (Českou spořitelnou a. s.), k uspokojení nákladů
účelně vynaložených oprávněnou k vymáhání nároku v exekuci a k úhradě nákladů
soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph. D., Exekutorský úřad Praha 6,
jenž byl provedením exekuce pověřen. Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 26. 11. 2010, č. j. 9 Nc
2413/2009-59, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Uzavřel, že exekuce
byla nařízena nikoli na základě rozhodčího nálezu č. j. ARV/5/2/97 ze dne 18. 9. 1997, ale na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99-451, a výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 K 65/99-470 (viz č. l. 46, 47 spisu). Protože návrh na nařízení
exekuce byl podán 2. 11. 2009, neuplynula dosud desetiletá promlčecí lhůta
podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud usnesením ze dne 19. 5. 2011, č. j. 13 Co 44/2011-88, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím,
že otázku promlčení posoudil podle § 405 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku,
přitom vzal za rozhodné, že konkurz na majetek povinného byl pravomocně zrušen
26. 8. 2009. K dovolání povinného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 8. 2012, č. j. 20
Cdo 657/2012-119, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení. Považoval za nesprávné, že
odvolací soud na danou věc aplikoval § 405 odst. 1 a 2 obch. zák. a dále § 312
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, a nikoli zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Zdůraznil rovněž, že jediné ustanovení, v
němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, je
ustanovení § 408 odst. 1 a 2. To má kogentní povahu a vyplývá z něj, že
promlčecí doba skončí bez ohledu na ustanovení tohoto zákona nejpozději po
uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet, a v určitých případech v
desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce ode dne, kdy mohl být výkon
tohoto rozhodnutí (exekuce) zahájen. Soud prvního stupně, vázán názorem dovolacího soudu, návrh povinného na
zastavení exekuce usnesením ze dne 7. 1. 2013, č. j. 9 Nc 2413/2009-139, (opět)
zamítl. Shrnul, že povinnému byla rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Vladimíra
Kokeše ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. ARV/5/2/97, vykonatelným 23. 9. 1997,
uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněné 1.431.631,80 Kč s
příslušenstvím. Právní předchůdkyně oprávněné přihlásila tuto pohledávku ve
výši 2.197.762,80 Kč (viz výpis ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 K 65/99-470, založený na č. l.
46 spisu) do konkurzu
prohlášeného na majetek povinného dne 10. 4. 2001, pohledávka byla v konkurzu
zjištěna a částečně uhrazena. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 64/99
-451, byl konkurz dle § 44 odst. 1 písm. b), odst. 4, 5 zákona č. 328/1991 Sb. zrušen po splnění rozvrhového usnesení, usnesení nabylo právní moci 26. 8. 2009
a oprávněný podal návrh na nařízení exekuce podle výpisu ze seznamu
přihlášených pohledávek pro dosud nesplacenou část pohledávky dne 2. 11. 2009,
tzn. ve lhůtě do 3 měsíců od nabytí právní moci usnesení o zrušení konkurzu. K
promlčení pohledávky proto nemohlo dojít. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně a jeho usnesení potvrdil. Vzhledem k námitce
nesprávného vyznačení právní moci na rozhodnutí o zrušení konkurzu po splnění
rozvrhového usnesení zopakoval důkaz tímto usnesením o zrušení konkurzu, jež
podle vyznačené doložky nabylo právní moci ke dni 26. 8. 2009, dále doplnil
dokazování konstatováním obsahu části konkurzního spisu, týkající se doručování
uvedeného usnesení, přitom zjistil, že toto usnesení bylo Ing. Š. doručeno 17. 8. 2009 do vlastních rukou a L. K. náhradním způsobem v tomtéž měsíci. Soud
neučinil žádná zjištění nasvědčující tomu, že by právní moc nastala k
dřívějšímu datu, a pouze poukázal na to, že se ve svém dřívějším rozhodnutí
dopustil zmatečnosti, neboť v této souvislosti uvedl datum 28. 6. 2009 a rovněž
26. 8. 2009. Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Dovolání podal z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Přitom vytýká, že konkurzní soud nerozhodl o
změně účastníka podle § 107a o. s. ř., resp. o návrhu ze dne 18. 11. 2003
věřitele č. 29 – Česká spořitelna a. s. na změnu účastníka v důsledku
postoupení pohledávky. Dovolatel rovněž vznáší otázku, zda nesoulad výpisu ze
seznamu přihlášených pohledávek se seznamem samotným je překážkou nařízení
exekuce či důvodem pro její zastavení. Poukazuje na to, že v upraveném seznamu
přihlášených pohledávek na č. l. 413 je předmětná pohledávka vyčíslena částkou
1.507.229,80 Kč, ve výpisu ze seznamu na č. l. 417 je uvedena částka
2.197.762,80 Kč, avšak výše pohledávky věřitele ke dni vystavení výpisu činila
již jen 1.431.631,80 Kč. Neshoduje se ani označení věřitele a právní důvod
pohledávky v upraveném seznamu a ve výpisu. „Další otázkou zásadního právního
významu“ je, zda lze aplikovat § 45 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání ve
znění od 1. 5. 2000, podle něhož lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou
pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, vést po zrušení konkurzu výkon
rozhodnutí na úpadcovo jmění, i v případě, že úpadci nebyla dána možnost
vyjádřit své stanovisko k přezkoumávaným pohledávkám. Z protokolu o prvním
přezkumném jednání dne 10. 10.
2001 vyplývá, že úpadce nebyl soudem na své
stanovisko dotázán, ačkoli nemůže svévolně pohledávku popřít. Podle závěru
Nejvyššího soudu obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2917/2007 ze dne 25. 6. 2009 může úpadce tuto námitku uplatnit na obranu proti
nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle seznamu přihlášek. Dovolatel
rovněž prosazuje, že pohledávka je promlčena a opět zpochybňuje správnost data
vyznačeného krajským soudem na doložce rozhodnutí o zrušení konkurzu (26. 8. 2009). Přihlášeným věřitelům L. K. a Ing. J. Š. mělo být doručeno již uložením
dle § 49 o. s. ř., a to dne 28. 6. 2009 a dne 21. 6. 2009; právní moci
rozhodnutí nabylo tedy 14. 7. 2009 a ne až 26. 8. 2009. Konkurzní soud uvedeným
věřitelům doručoval opakovaně, ačkoli neměl. Otázkou zásadního právního významu
tedy je, zda v případě opakovaného doručování téže zásilky téže osobě je pro
počátek lhůty k odvolání rozhodující první (účinné) doručení či až doručení v
poslední řadě. Povinný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za správné a dovolání povinného nedůvodné. K námitce, že exekuční
titul není způsobilý, protože v něm uvedený věřitel se nikdy nestal účastníkem
konkurzního řízení (nebylo rozhodnuto dle § 107a o. s. ř.), oprávněná uvádí, že
touto otázkou se odvolací soud nezabýval a nemůže tedy ani založit přípustnost
dovolání. Odvolací soud se blíže nezabýval ani námitkou nesouladu výpisu z
upraveného seznamu přihlášených pohledávek s tímto seznamem. Oprávněná je toho
názoru, že výpis je pouze potvrzením o exekučním titulu, jímž je seznam
přihlášených pohledávek, a ten je rozhodující. Zjistil-li soud nesoulad mezi
výpisem a seznamem, nastává totožná situace jako v případě chyb v písemném
vyhotovení rozsudku oproti tomu, jak byl vyhlášen. Takové chyby lze napravit
postupem podle § 164 a násl. o. s. ř., stejně jako chyby v psaní a počtech ve
výpisu ze seznamu, a to vystavením nového výpisu. Výtkou, že povinnému
konkurzní soud nedal možnost vyjádřit své stanovisko k přezkoumávané
pohledávce, se odvolací soud rovněž nezabýval, takový neexistující závěr tudíž
nelze přezkoumávat v dovolacím řízení. Povinný námitku vznesl až v odvolacím
řízení, přičemž nepopřel, že byl řádně k přezkumnému jednání předvolán, ani
netvrdil, že mu v účasti na jednání bránila nějaká objektivní překážka. K
přezkumnému jednání se dostavil pozdě a své stanovisko k jednotlivým
pohledávkám mohl sdělit soudu písemně již před jednáním, což však také
neučinil. Otázka, zda v případě opakovaného doručení téže zásilky je
rozhodující první či druhé účinné doručení, oprávněná uvádí, že podle § 44a a §
13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. účinky usnesení o zrušení konkurzu nastávají
vyvěšením na úřední desce soudu, resp. uplynutím lhůty pro podání odvolání ode
dne vyvěšení na úřední desce, přičemž usnesení se stane pravomocným teprve
tehdy, uplyne-li lhůta pro podání odvolání tomu z účastníků, kterému bylo
doručeno nejpozději.
Protože se nepodařilo usnesení doručit osobně, bylo
doručováno vyvěšením na úřední desce v srpnu 2009. Oprávněná navrhla, aby
dovolací soud dovolání povinného zamítl a uložil povinnému povinnost k náhradě
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej část první,
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Předně je třeba uvést, že námitka povinného, že mu jako úpadci v rámci
přezkumného jednání konkurzního soudu nebyla dána možnost vyjádřit své
stanovisko k přezkoumávaným pohledávkám, není opodstatněná. Ze spisu Krajského
soudu v Plzni sp. zn. 20 K 65/99 (viz č. l. 67) se podává, že povinný nebyl
vyloučen z možnosti účastnit se přezkumného jednání konaného dne 11. 10. 2001,
jak tvrdí, tedy ani možnosti popřít některou z přihlášených pohledávek, byl
řádně předvolán, avšak dostavil se až v průběhu schůze věřitelů, probíhající po
skončení prvního přezkumného jednání. Měl možnost uplatnit své námitky do
skončení konkurzu. K námitce povinného, že dovolací soud by se měl zabývat otázkou, zda v případě
opakovaného doručování téže zásilky je pro počátek lhůty k odvolání rozhodující
první účinné doručení či až doručení v poslední řadě, je třeba uvést, že na
řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud k
námitce nesprávně vyznačeného data nabytí právní moci na usnesení o zrušení
konkurzu doplnil důkazní řízení čtením části konkurzního spisu a zjistil, že
uvedené usnesení bylo sice dvěma shora jmenovaným konkurzním věřitelům
doručováno opakovaně, avšak z důvodu předchozího vrácení zásilky jako
nedoručené; Ing. Š. bylo řádně doručeno dne 17. 8. 2009, kdy zásilku osobně
převzala (viz č. l. 453a konkurzního spisu), a L. K. bylo doručeno náhradním
způsobem v tomtéž měsíci (srov. též protokol o jednání před odvolacím soudem na
č. l. 183 a odůvodnění dovoláním napadeného usnesení). Pokud se však týká tvrzení povinného, že konkurzní soud nerozhodl o návrhu
věřitele č. 29 – Česká spořitelna a. s. ze dne 18. 11. 2003 na změnu účastníka
v důsledku postoupení pohledávky (a tedy, že věřitel se nikdy nestal účastníkem
konkurzního řízení, pročež seznam přihlášených pohledávek není způsobilým
titulem pro výkon rozhodnutí), je třeba konstatovat, že odvolací soud se jím
nikterak nezabýval. Protože se odvolací soud rovněž tak nezabýval ani námitkou
nesouladu výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek se seznamem samotným
(rozdílností ve výši pohledávky, v označení věřitele a právního důvodu vzniku
pohledávky), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud tedy postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu