20 Cdo 657/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Zbyňka Poledny v
exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem Boulevard
Konrad Adenauer 2, L-111 5 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační
číslo B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Koliště 55, proti povinnému Ing. A. P., CSc., zastoupenému JUDr. Martinem
Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, pro 1.431.631,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 Nc
2413/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
19. května 2011, č. j. 13 Co 44/2011 - 88, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2011, č. j. 13 Co 44/2011 -
88, a usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 9
Nc 2413/2009 - 59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 26. 11. 2010, č. j. 9 Nc 2413/2009 -
59, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný vznesenou námitkou
promlčení vymáhané pohledávky (§ 408 obchodního zákoníku), která vznikla
nesplacením úvěru, poskytnutého povinnému na základě úvěrových smluv uzavřených
s právní předchůdkyní oprávněného Českou spořitelnou, a.s., a přiznanou jí
rozhodčím nálezem ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. ARV/5/2/97, vykonatelným dne 23.
9. 1997. Vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j.
9 Nc 2413/2009 - 8, byla nařízena exekuce na majetek povinného „podle
vykonatelného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K
65/99 - 451“, a podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10.
2009, č. j. 20 K 65/99 - 470, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce
1.431.631,80 Kč, nákladů „účelně vynaložených oprávněným k vymáhání nároku v
této exekuci“ a k úhradě nákladů soudního exekutora. Soud prvního stupně
dovodil, že exekuce v dané věci nebyla nařízena na základě rozhodčího nálezu ze
dne 18. 9. 1997, sp. zn. ARV/5/2/97, nýbrž „na základě usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99 - 451“, a výpisu ze seznamu
přihlášených pohledávek. Uzavřel, že bylo-li usnesení krajského soudu vydáno
dne 5. 10. 2009 a návrh na nařízení exekuce byl podán dne 2. 11. 2009,
neuplynula dosud desetiletá promlčecí „lhůta“ podle § 110 odst. 1 obč. zák.
K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 5. 2011, č. j. 13 Co 44/2011 - 88, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud z
obsahu spisu zjistil, že dne 28. 6. 2009 nabylo právní moci usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99 - „470“ (správně 451), jímž
byl zrušen konkurs na majetek povinného (prohlášený usnesením téhož soudu ze
dne 10. 4. 2001) po splnění rozvrhového usnesení, že právní předchůdkyně
oprávněného přihlásila do konkursu svoji pohledávku ze smlouvy o úvěru a
smlouvy o půjčce, která podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2009 nebyla ve výši „2.197.762,80 Kč“
uspokojena. K námitce povinného, že seznam přihlášek nemá povahu rozhodnutí ve
věci samé, a nemá ani účinky, které zákon s tímto rozhodnutím spojuje, a že
jako veřejná listina není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro
účastníky řízení a pro všechny účastníky, odvolací soud konstatoval, že tato
námitka je sice v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, což však nic nemění
na tom, že jde o exekuční titul, na jehož podkladě lze vést výkon rozhodnutí či
exekuci. Za správný proto považoval názor soudu prvního stupně, že exekučním
titulem v dané věci není rozhodčí nález, od jehož vykonatelnosti povinný odvíjí
počátek běhu desetileté promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. (even. od
5. 7. 1997, kdy Česká spořitelna, a.s. odstoupila od úvěrové smlouvy) a jímž
právní předchůdkyni oprávněného byla přiznána pohledávka z úvěrových smluv, a
ztotožnil se (byť z jiného důvodu) i s jeho závěrem, že vymáhaná pohledávka
není promlčena. V tomto ohledu odkázal nejprve na úpravu obsaženou v § 312
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
podle kterého lze na základě upraveného seznamu pohledávek po zrušení konkursu
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou
pohledávku ve lhůtě deseti let od zrušení konkursu. Dovodil proto, že byl-li
konkurs na majetek povinného pravomocně zrušen dne 26. 8. 2009 a oprávněný
podal návrh na exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku podle seznamu
pohledávek u soudu prvního stupně dne 2. 11. 2009, je zřejmé, že k promlčení
vymáhané pohledávky nedošlo. Stejně tak by podle krajského soudu k promlčení
nedošlo ani za použití zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který na
rozdíl od zákona č. 182/2006 Sb. délku promlčecí doby, v níž se mohl oprávněný
na základě seznamu přihlášek domoci výkonu neuspokojené pohledávky,
neupravoval, a bylo třeba vycházet z občanského nebo obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že v dané věci je předmětem exekuce pohledávka plynoucí z
obchodních závazkových vztahů (z úvěrových smluv ze dne 1. 4. 1992 a ze dne 23. 10. 1992), je podle krajského soudu nutno v otázce promlčení vycházet z § 405
odst. 1 a 2 obch.
zák., což aplikováno na danou věc znamená, že k promlčení
vymáhané pohledávky by došlo jen tehdy, pokud by návrh na nařízení exekuce
nebyl podán do jednoho roku ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu na
majetek povinného; tato situace ovšem v dané věci nenastala a námitka promlčení
tak není důvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku,
zda „konkursní řízení, vedené dle zákona č. 328/1991 Sb., je možno považovat za
soudní řízení, v němž bylo právo pravomocně přiznáno ve smyslu § 408 odst. 2
obch. zák.“. Namítá, že odvolací soud na danou věc aplikoval nesprávnou právní
normu - § 312 zákona č. 182/2006 Sb., který však použít nelze, neboť podle
jeho § 432 odst. 1 platí, že tento zákon se použije pouze pro řízení zahájená
po jeho účinnosti a že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy. Na danou věc je
proto třeba aplikovat § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., neboť konkursní
řízení proti dovolateli bylo zahájeno dne 23. 6. 1997. Dále namítá, že odvolací
soud nesprávně aplikoval i § 405 odst. 1 a 2 obch. zák., podle nějž lze obecně
posuzovat promlčení nevykonatelné pohledávky z obchodního závazkového vztahu,
která byla zjištěna v konkursu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Odo 1453/2005), jeho použití v projednávané věci je však nutno „korigovat“ §
408 obch. zák., který upravuje „horní hranici promlčecí doby“. Podle něj totiž
platí, že bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí
doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, k čemuž v
dané věci došlo, jak ze skutkových zjištění vyplývá, neboť tato doba uplynula
před podáním návrhu na zahájení exekuce. Nelze ovšem vycházet z § 408 odst. 2
obch. zák., jelikož v konkursním řízení nebylo právo pravomocně přiznáno;
exekučním titulem je podle § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. seznam
přihlášek, který však není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s
rozhodnutím spojuje. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání povinného bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Dále
vyslovil názor, že otázka aplikace § 408 odst. 2 obch. zák. není pro danou věc
rozhodná, a současně vyjádřil nesouhlas s námitkou povinného, že promlčení
vymáhané pohledávky je třeba namísto § 405 obch. zák. posoudit podle § 408
obch. zák., neboť § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. by se stal nadbytečným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl.
II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., daný tím, že odvolací soud posoudil otázku promlčení pohledávky plynoucí
z obchodních závazkových vztahů a vymáhané podle seznamu přihlášek (kterou
úpadce výslovně nepopřel) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; dovolání je
proto přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až
uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu
ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) a §
130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
výkon je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze
vykonat.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro
exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
V posuzované věci z obsahu spisu, resp. z účastníky předložených listin,
vyplývá, že
- oprávněný podal dne 2. 11. 2009 návrh na nařízení exekuce pro
pohledávku ve výši 1.431.631,80 Kč s příslušenstvím podle výpisu ze seznamu
přihlášených pohledávek ze dne 5. 10. 2009, č. j. 20 K 65/99 - 470, v
konkursním řízení úpadce (povinného) vedeném u Krajského soudu v Plzni, která v
tomto řízení nebyla uspokojena (přičemž jde o část původní pohledávky v celkové
výši 2.197.762,80 Kč, která oprávněnému byla postoupena na základě dvou smluv o
postoupení pohledávek uzavřených s Českou spořitelnou, a.s., účinných ke dni
31. 8. 2003, a která v této výši byla konkursním správcem uznána a nebyla nikým
popřena (přezkumné jednání se konalo dne 10. 10. 2001),
- že pro tuto pohledávku, plynoucí z obchodních závazkových vztahů (z
úvěrových smluv uzavřených mezi právní předchůdkyní oprávněného a povinným dne
1. 4. 1992 a dne 23. 10. 1992), byla exekuce pravomocně nařízena,
- že rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. V. K. ze dne 18. 9. 1997,
sp. zn. ARV/5/2/97, vykonatelným dne 23. 9. 1997, bylo žalovanému (povinnému)
uložena povinnost zaplatit žalobkyni České spořitelně, a.s. částku 1.447.822,80
Kč se 16 % úrokem z prodlení z této částky od 6. 7. 1997 do zaplacení z titulu
nesplacených úvěrů podle uvedených úvěrových smluv a náklady řízení v částce
8.875,- Kč, to vše do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodčího nálezu,
- že právní předchůdkyně oprávněného přihlásila dne 10. 5. 2001 (mimo
jiné) pohledávku výši 2.197.762,80 Kč do konkursu na majetek úpadce (povinného)
prohlášeného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 20 K
65/99, a
- že dne 28. 6. 2009 nabylo právní moci usnesení téhož soudu ze dne 8.
6. 2009, č. j. 20 K 65/99 - 470, jímž byl konkurs na majetek povinného podle §
44 odst. 1 písm. b) a odst. 4 a 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, zrušen po splnění rozvrhového usnesení.
Jestliže se tedy oprávněný v dané věci domáhá uspokojení pohledávky ve výši
1.431.631,80 Kč podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek ze dne 5. 10.
2009, sp. zn. 20 K 65/99, vydanému v konkursním řízení vedeném proti úpadci
(povinnému) u Krajského soudu v Plzni podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (§ 45 odst. 2 tohoto zákona, ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31.
12. 2007, dále jen „ZKV“), přičemž právní předchůdkyně oprávněného tuto
pohledávku přihlásila (mimo jiné) do konkursu dne 10. 5. 2001 a přezkumné
jednání se konalo dne 10. 10. 2001, pak je nesprávný názor odvolacího soudu,
pokud na danou věc aplikoval § 312 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), neboť tato norma na zjištěný skutkový stav
nedopadá.
Okolnost, že konkurs na majetek povinného (prohlášený usnesením téhož soudu ze
dne 10. 4. 2001) byl podle § 44 odst. 1 písm. b) a odst. 4 a 5 cit. zákona
zrušen po splnění rozvrhového usnesení až usnesením Krajského soudu v Plzni ze
dne 8. 6. 2009, č. j. 20 K 65/99 - 470, pravomocným dne 28. 6. 2009, není
rozhodující (k tomu srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010,
uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 20 Cdo
2784/2010).
V usnesení uveřejněném pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dále judikoval, že exekučním titulem podle § 45 odst.
2 ZKV je seznam přihlášek, který však není rozhodnutím a nemá ani účinky, které
zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 21 odst. 3 ZKV
a § 134 o. s. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro
účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v
občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Tento seznam rovněž
nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkursu (srov. § 45 odst. 1 ZKV)
bránila projednání sporu (v nalézacím řízení) o stejné plnění před orgánem, do
jehož pravomoci náleží projednání takové věci (vedle sebe mohou stát např.
seznam přihlášek, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a soudní
rozhodnutí). Právě pro takové nalézací řízení se pak uplatní závěr přijatý v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005,
podle kterého „byl-li konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení [§ 44
odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů], řídí se
promlčení v konkursu zjištěné nevykonatelné pohledávky z obchodního závazkového
vztahu ustanovením § 405 obch. zák.“.
V usnesení uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jediné ustanovení, v němž obchodní
zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci) a ve kterém
používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je
ustanovení § 408 odst. 2, zařazené v pátém oddílu (na rozdíl od ustanovení §
402 - 405 zařazených v oddíle čtvrtém) téhož dílu, hlavy a části obchodního
zákoníku. Ze systematického zařazení tohoto ustanovení, poskytujícího k podání
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) pro tam uvedené případy ještě
další, a to tříměsíční lhůtu, za ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.,
zakotvujícího desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané
lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle § 408 odst. 1
obch. zák. Promlčecí dobou, o jejímž uplynutí hovoří v souvislosti s
prodloužením lhůty k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., není obecná čtyřletá doba (§ 397 obch.
zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby
(§ 391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž desetiletá doba upravená v předcházejícím
odstavci téhož paragrafu (tedy v § 408 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného plyne,
že exekuční řízení musí být zahájeno v desetileté době, počítané ode dne, kdy
lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), tj. u práva na plnění
závazku podle § 392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn (ode
dne splatnosti pohledávky), a v určitých případech v desetileté lhůtě
prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2
obch. zák.). Nejvyšší soud rovněž v řadě svých rozhodnutí (srov. dále např.
usnesení ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, usnesení ze dne 17.
května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, usnesení ze dne 25. srpna 2008, sp. zn.
20 Cdo 5406/2007) vyslovil, že ustanovení § 408 obch. zák. má kogentní povahu a
že podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona
(tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby
ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet,
případně prodloužené o další tři měsíce.
Aplikace ustanovení § 405 odst. 1 a 2 obch. zák. odvolacím soudem na danou věc
je vzhledem k uvedenému nesprávná, a logicky chybné jsou tudíž i jeho další
navazující závěry, jak je v dovolání namítáno.
Za nepřípadnou je ovšem označit námitku dovolatele, že není-li seznam přihlášek
(§ 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) rozhodnutím a nemá-li ani účinky, které
zákon s rozhodnutím spojuje, nelze vycházet z § 408 odst. 2 obch. zák., jelikož
v konkursním řízení nebylo právo pravomocně přiznáno. Seznam přihlášek pro
zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, je totiž exekučním
titulem, jejž zákon [§ 40 odst. 1 písm. a), g) exekučního řádu a § 274 odst. 1
písm. i) o. s. ř.] klade naroveň vykonatelnému rozhodnutí soudu (k tomu srov.
závěry uvedené v již zmíněném usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo
374/2010, jež bylo uveřejněno pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek s touto právní větou: „Podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007, lze na základě
seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po
zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění, došlo-li ke zrušení
konkursu způsoby uvedenými v ustanovení § 44 odst. 1 a 2 uvedeného zákona;“…).
Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona
skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé
běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení,
jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním
nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo
po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu
bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
V usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, uveřejněném pod
číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že „právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznané
v soudním nebo rozhodčím řízení v posledních třech měsících plynutí desetileté
doby uvedené v § 408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí, se
nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí“.
S ohledem na závěry uvedené v R 59/2006 a v R 82/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek je tak třeba dovodit, že nabylo-li usnesení soudu, jímž
byl konkurs na majetek povinného zrušen po splnění rozvrhového usnesení způsoby
uvedenými v ustanovení § 44 odst. 1 a 2 ZKV, ve znění účinném od 1. 5. 2000 do
31. 12. 2007, právní moci v posledních třech měsících plynutí desetileté doby
uvedené v § 408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí, nedojde k
promlčení práva z obchodního závazkového vztahu na základě seznamu přihlášených
pohledávek (§ 45 odst. 2 ZKV, ve znění účinném od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2007)
pro pohledávku, kterou úpadce v konkursním řízení výslovně nepopřel, podá-li
oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce ve lhůtě tří měsíců
od právní moci takového usnesení (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale i o nákladech řízení původního, tedy
i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.), případně bude o náhradě
nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu