26 Cdo 349/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 45,
správce konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r.o., v konkursu, se sídlem
v Praze 10 – Vršovicích, Moskevská 95/45, IČ: 48039691, zastoupeného JUDr.
Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kroftova 329/1,
proti žalované DIRICKX BOHEMIA spol. s r.o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, U
Panských 1447, IČ: 49810090, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se
sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, o zaplacení částky 337.339,70 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C
19/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 12. listopadu 2013, č. j. 17 Co 125/2013-489, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce jako správce konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r.o., se sídlem
v Praze 10 – Vršovicích, Moskevská 95/45 (dále jen „úpadkyně“), se domáhal, aby
žalovaná zaplatila do konkursní podstaty úpadkyně částku 337.339,70 Kč s
příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného (v
širším smyslu) za období od 5. prosince 2005 do 30. června 2006 z nebytových
prostor, které jí úpadkyně pronajala nájemní smlouvou ze dne 22. července 2003
na dobu určitou do 1. září 2013. V pořadí první a druhý rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (soudu
prvního stupně), tj. zamítavý rozsudek ze dne 21. ledna 2009, č. j. 5 C
19/2007-193, a vyhovující rozsudek ze dne 5. dubna 2011, č. j. 5 C 19/2007-304,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 5 C
19/2007-314, byly k odvolání obou účastníků zrušeny usneseními Krajského soudu
v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 9. září 2009, č. j. 17 Co
146/2009-222, a ze dne 31. srpna 2011, č. j. 17 Co 295/2011-331; současně byla
věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 6. listopadu 2012,
č. j. 5 C 19/2007-433, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit
žalované náklady řízení v částce 275.531,- Kč. Proti citovanému (v pořadí třetímu) rozsudku soudu prvního stupně podal včasné
odvolání žalobce, který následně v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 31. ledna 2013 navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost MARTIBE
s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Košířích, Musílkova 104/40, IČ: 24151599 (dále
jen „jmenovaná společnost“), s čímž jmenovaná společnost vyslovila písemný
souhlas. Uvedený návrh odůvodnil tvrzením, že dne 8. ledna 2013 uzavřel jako
postupitel s ní jako s postupníkem smlouvu o postoupení mimo jiné i pohledávky
na zaplacení dlužného nájemného, jež je předmětem řízení v dané věci (viz
podání na č. l. 449 a 450 spisu). Odvolací soud usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 17 Co 125/2013-489,
zamítl návrh, aby na místo žalobce vstoupila do řízení jmenovaná společnost. Odvolací soud sice dovodil, že žalobce doložil postoupení své pohledávky na
dlužné nájemné na jmenovanou společnost, která vyslovila souhlas se svým
vstupem do řízení na jeho místo, a že tedy byly splněny formální předpoklady
pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu § 107a zákona č. 99/1963
Sb., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „o.s.ř.“). Přesto však dospěl k závěru, že uvedenému návrhu nelze vyhovět. Podle jeho
názoru bylo totiž cílem tohoto návrhu zneužití procesní právní úpravy (§ 2
o.s.ř.) s úmyslem, aby se žalobce vyhnul uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení vynaložených žalovanou v daném sporu a potažmo aby se její eventuální
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou.
V této souvislosti
zejména zdůraznil, že postoupení pohledávky žalobcem bylo podle učiněných
skutkových zjištění motivováno „snahou odvrátit zatížení konkursní podstaty …
stanovenou náhradovou povinností“ (míněno povinností k náhradě nákladů řízení
uloženou žalobci v pořadí třetím rozsudkem soudu prvního stupně), přičemž v
řízení nebyly doloženy „dostatečné podklady pro přesvědčivý závěr“, že
jmenovaná společnost „je podle všeho subjektem, jehož majetkové, resp. celkové
hospodářské poměry vylučují, že se jeho vstupem do řízení vyhlídky žalované na
uspokojení jejího případného náhradového práva zhorší“. Dodal, že o
„účelovosti“ návrhu žalobce na procesní nástupnictví pak svědčí i okolnost, že
podle údajů zapsaných v obchodním rejstříku jmenovaná společnost vznikla teprve
v roce 2011, má základní kapitál pouhých 200.000,- Kč, její vlastnická
struktura sestává toliko z jediného společníka, ve sbírce listin má založeny
pouze dokumenty týkající se jejího vzniku a „má se zabývat prováděním staveb,
jejich změnami a odstraňováním, a také blíže nespecifikovanými výrobou,
obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 238a o.s.ř. V dovolání mimo jiné namítl, že v daném případě je
nepochybné, že nastala právní skutečnost (představovaná smlouvou o postoupení
pohledávky), s níž právní předpisy spojují převod práva, o něž jde v souzené
věci (právo na zaplacení dlužného nájemného), a že „jenom ničím nepodložená
obava (nikoliv jistota), že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou“, odvolacímu soudu neumožňovala zamítnout jeho návrh
na procesní nástupnictví podle § 107a o.s.ř. V této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013. Podle jeho mínění navíc nelze ztratit ze zřetele, že následkem nevyhovění
návrhu na procesní nástupnictví dojde k zamítnutí žaloby pro nedostatek jeho
aktivní věcné legitimace, neboť již není „vlastníkem předmětné pohledávky“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
jeho návrhu na procesní nástupnictví vyhoví. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s důvody napadeného usnesení,
vyvracela správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět
jen „o.s.ř.“). Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 238a o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a). Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně
dovolateli prospívá), že byly splněny (formální) předpoklady pro vyhovění
návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu § 107a o.s.ř. Za této situace
dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází. Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 25. června 2013,
sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, na nějž dovolatel odkázal v dovolání) dovodila, že
nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí
žalobcova návrhu podle § 107a o.s.ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o.s.ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by
možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání
rozhodnutí dle § 107a o.s.ř.
je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se
možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci
nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobný závěr
přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu
ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy
nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o.s.ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové
zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o.s.ř. (zda
pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). V projednávané věci odvolací soud nepochybil, jestliže z citované judikatury
vycházel a zabýval se otázkou, zda návrh dovolatele podle § 107a o.s.ř. není
zneužitím práva ve smyslu § 2 o.s.ř. Přitom vzal v úvahu všechny zjištěné
skutečnosti, zejména pak i dostupné okolnosti na straně jmenované společnosti,
a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, a to i s přihlédnutím k časové
posloupnosti jednotlivých právně významných událostí a dále k tomu, že v řízení
před soudem prvního stupně byl postupitel neúspěšný, byla mu uložena povinnost
k náhradě relativně vysokých nákladů řízení a postupníka zastupuje v řízení týž
advokát, jenž ve sporu zastupuje postupitele. Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení
obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/
o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo
doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).