26 Cdo 3495/2023-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Czech Outdoor s.r.o., se sídlem v Praze 4, Na strži 2097/63, IČO 24199427, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Malátova 633/12, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4 – Krči, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, zastoupenému Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 404/30a, o 6.653.324 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 585/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 17 Co 39/2023-139, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42.640 Kč k rukám Mgr. Petra Kuchaře, advokáta se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 404/30a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně (nájemkyně) se domáhala zaplacení částky 6.653.324 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaný (pronajímatel) v období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 od ní přijímal platby nájemného, přestože závazky vyplývající ze smluv o nájmu pozemků (uzavřených za účelem provozování reklamních zařízení) z roku 1992 ve znění dodatků týkající se pozemků podél dálnic D1, D2 a D11, ze dne 26. 2. 2010 ohledně pozemků podél dálnic D5 a D8, a ze dne 11. 5. 2010, jejímž předmětem byly pozemky podél silnic první třídy č. I/19 a I/34, zanikly dnem 1. 9. 2017 v důsledku změny zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“), pro nemožnost plnění na straně žalovaného a smlouva z roku 1992 zanikla výpovědí žalovaného.
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 17 Co 39/2023-139, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 8. 11. 2022, č. j. 18 C 585/2021-93, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda výpověď smlouvy o nájmu z roku 1992, obsažená v dopise ze dne 20. 5. 2016, je neplatná relativně či absolutně, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá, a odvolací soud se jí ani nezabýval. Uzavřel totiž, že nebyly naplněny podmínky, které si účastníci sjednali ve smlouvě pro zamezení prodloužení (pokračování) nájmu, neboť dopis ze dne 20. 5. 2016 nebyl zaslán ve lhůtě 12 měsíců před skončením nájmu, jak předpokládal čl. 5.2 smlouvy z roku 1992 (bod 25 rozsudku). Navíc dovolatelka sama již v dopise ze dne 23. 12. 2016, který zaslala žalovanému, zpochybňovala platnost výpovědi (namítla tedy její relativní neplatnost), byť v řízení námitku, že výpověď je relativně neplatná, uplatnila až v dovolání (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.).
5. Napadené rozhodnutí nespočívá ani na řešení otázky, zda se strany mohou dohodnout, že při naplnění sjednané definice nemožnosti plnění vzniká právo na odstoupení od smlouvy namísto automatického zániku smlouvy, a odchýlit se tak od úpravy § 2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
6. Dovolatelka zjevně vychází z předpokladu, že závazek žalovaného vyplývající ze smluv zanikl (měl zaniknout) pro nemožnost plnění, takový závěr však odvolací soud neučinil. Měl totiž za to (bod 37, 39 rozsudku), že smluvní závazek pronajímatele umožnit nájemci užívání předmětných pozemků za účelem provozování reklamní činnosti nájemce se nestal v důsledku novely zákona o pozemních komunikacích (tedy od 1. 9. 2017) ani právně nedovoleným, ani z jiného důvodu nesplnitelným ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z., a uzavřel, že novelou zákona o pozemních komunikacích nedošlo k zániku posuzovaných nájemních smluv, ani k zániku závazků stran vyplývajících z těchto smluv. Smlouvy o nájmu upravovaly možnost smluvních stran odstoupit od smlouvy při splnění tam stanovených podmínek (např. že na pozemcích nebude možné s ohledem na změnu zákonné úpravy provozovat reklamní zařízení), nikoli ukončení nájmu „bez dalšího“ (při splnění těchto podmínek).
7. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se při výkladu obsahu smluv o nájmu (včetně ujednání o možnosti odstoupení) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účastníci si sjednali, že změna zákonné úpravy mající za následek změnu podmínek, za nichž lze provozovat reklamní zařízení podél silnic a dálnic, je důvodem pro odstoupení od smluv o nájmu (jejichž účelem bylo umístění reklamních zařízení na pozemcích, které byly předmětem nájmu). Podle přechodných ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 196/2012 Sb., kterým byl novelizován zákon o pozemních komunikacích, mohlo být reklamní zařízení, jehož zřízení a provozování (na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu) bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nadále provozováno za splnění podmínek uvedených v povoleních až do zániku tohoto povolení, nejdéle však 5 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Na odstoupení od smluv tedy měly strany dobu pěti let, kdy věděly, že se podmínky pro umístění reklamních zařízení změnily a že byl naplněn jeden ze sjednaných důvodů pro odstoupení. Zákon č. 196/2012 Sb. neupravil úplný zákaz provozování reklamních zařízení (na dálnici, silnici I. třídy nebo jejich silničním pomocném pozemku nebo v silničním ochranném pásmu), ale zpřísnil podmínky pro jejich umístění a pro vydání povolení pro jejich provozování. Ve smyslu § 2006 o. z. tak ve vztahu k předmětným nájemním smlouvám nešlo o dluh nesplnitelný, ale nepochybně byl důvod od těchto smluv odstoupit (či je vypovědět). V projednávané věci ani nešlo o to, že by žalobkyně nemohla pronajaté pozemky používat k umístění reklamních zařízení proto, že by žalovaný pozemky řádně neudržoval.
8. Dovolání není přípustné ani pro otázku, zda je Česká republika – Ministerstvo dopravy (či žalovaný jakožto příspěvková organizace) oprávněna za účelem umístění reklamy pronajímat pozemky, k nimž objektivně nelze získat povolení k umístění a provozování reklamního zařízení (nenacházejí se do vzdálenosti 50, resp. 200 metrů od jakékoliv budovy, která by mohla být provozovnou), neboť ani na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak již dovolací soud uvedl, je z obsahu smluv zjevné, že účastníci počítali i se situací, že žalobkyně nezíská povolení k provozování reklamních zařízení na některých pozemcích, a pro tyto případy si sjednali možnost od smluv odstoupit. Žalobkyně však této možnosti nevyužila (zřejmě doufajíc ve zrušení příslušných novelizovaných ustanovení zákona o pozemních komunikacích Ústavním soudem); stejně tak nevyužila svého práva vypovědět nájem bez výpovědní doby ve smyslu § 2227 o. z., stal-li se některý pozemek nepoužitelný k ujednanému účelu.
9. K doplnění dovolání ze dne 16. 9. 2024, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 o. s. ř.).
10. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že porušil její právo na spravedlivý proces, neboť se řádně nevypořádal se závěry učiněnými Městským soudem v Praze v usnesení ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, jakož i v usnesení ze dne 6. 4. 2023, č. j. 25 Co 56/2023, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně se závěry uvedenými v usnesení ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, se odvolací soud dostatečně vypořádal (bod 41 rozsudku).
11. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.,
uplatňuje také námitkami, jimiž právní posouzení zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek – nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci.
12. Dovolání proti výroku o nákladech řízení pak není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu