26 Cdo 3502/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobkyně Ing. D. L., bytem v P., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem,
advokátem se sídlem v Příbrami I, nám. T. G. M. 142, proti žalované DOGROSE a.
s., se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406, IČ: 27184056, zastoupené
JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 42, o
stanovení povinnosti žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
9 C 40/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. ledna 2011, č. j. 51 Co 295/2010-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami
I, nám. T. G. M. 142, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala, aby žalovaná byla povinna obnovit
osvětlení společných prostor „domu na adrese P.“ (dále jen „předmětný dům“,
resp. „dům“), a zajistit jí – způsobem vymezeným v rámci změny žaloby –
vytápění „bytu o velikosti 3+1, ve 3. nadzemním podlaží předmětného domu“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. března
2010, č. j. 9 C 40/2007-207, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí
žaloby – ohledně povinnosti žalované obnovit osvětlení společných prostor domu
(výrok I.), rozhodl o vrácení (části) zaplaceného soudního poplatku žalobkyni
(výrok II.), uložil žalované povinnost zajistit tam uvedeným způsobem do
šedesáti dnů od právní moci rozsudku vytápění předmětného bytu (výrok III.) a
rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28. ledna 2011, č. j. 51 Co 295/2010-308, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku III. ohledně povinnosti žalované
zajistit (do šedesáti dnů od právní moci rozsudku) vytápění předmětného bytu
(dále jen „potvrzující výrok“); jinak, tj. ohledně způsobu, jakým má být
uvedená povinnost splněna, ho v tomto výroku změnil tak, že (v této části)
žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před
soudy obou stupňů (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze ho v
daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/ – viz posléze uvedený
výklad) odvolací soud především dovodil, že žalobkyně jako nájemkyně bytu (mimo
jiné proto, že dosud nebylo pravomocně skončeno řízení /vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 394/2008/ o určení neplatnosti výpovědi
žalované z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu) je v daném sporu aktivně věcně
legitimována. Dále rovněž dovodil, že žalovaná jako vlastnice předmětného domu
a pronajímatelka předmětného bytu dlouhodobě porušuje svou povinnost zajistit
žalobkyni (nájemkyni bytu) plný a nerušený výkon práv spojených s jeho užíváním
(§ 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 132/2011 Sb.), nezajišťuje-li řadu let jeho vytápění.
Proto ohledně povinnosti žalované zajistit žalobkyni vytápění předmětného bytu
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále opět jen „potvrzující výrok“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně
prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřila. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 28. ledna 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se
zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které
je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení této otázky nepřehlédl,
že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje
nejen proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, nýbrž i proti jeho
nákladovému výroku II. Ve vztahu k posléze uvedenému výroku je však zapotřebí
zdůraznit, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku pak není přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního
stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve
věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince
2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnila
(dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp.
proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního
stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda žalobkyni
svědčí nájemní právo k předmětnému bytu). Výtka nesprávného právního posouzení
věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti
(úplnosti) skutkových zjištění. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li
otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních
názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v
sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008,
sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července
2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka uplatnila
dovolacími námitkami, že soudy obou stupňů se nezabývaly „důkazy, které
navrhovala … v průběhu řízení a které vyšly v průběhu řízení navenek“, že
odvolací soud neprojednal celé její odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, jelikož „nebylo v odvolacím řízení rozhodnuto o výroku … pod body I. a
II.“, že nepřihlédl k jejímu návrhu na přerušení řízení „do právní moci
rozhodnutí ohledně žaloby na vyklizení, která je projednávána u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod č. j. 48 C 109/2010“, a že napadené rozhodnutí je – z příčin
rozvedených v dovolání – nevykonatelné. Uvedené námitky však nesměřovaly k
výkladu procesního předpisu, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání
založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro
jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. V projednávaném případě dovolatelka označila v dovolání za zásadně právně
významnou (protože „v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou“) nejprve
otázku, „zda je možné označit ověřenou kopii zpětvzetí žalobního návrhu
opatřenou podpisem vyhotovenou orgánem státní správy a osobně doručenou soudu v
úředně ověřené kopii originálu za originální podání“, a poté rovněž otázku,
„zda je třeba úředně ověřenou kopii stejnopisu originálu zpětvzetí žalobního
návrhu opatřeného podpisem vyhotovenou orgánem státní správy doplňovat o
originál podpisu ve smyslu ustanovení § 42 OSŘ“. Uvedené otázky, jsou-li vůbec
otázkami právními, však v daném případě nemohou mít zásadní právní význam už
proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, resp. ani spočívat
nemůže, neboť ve skutečnosti se týkají postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v
řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 394/2008. Ve vztahu k dovolací námitce, že „odvolací soud (stejně jako soud I.
stupně)
nesprávně právně posoudil, vyložil a aplikoval ustanovení § 694 OZ, když se
nesprávně vypořádal a nepřihlédl k důkazům ohledně … nepovolených stavebních
úprav provedených žalobkyní, … které doposud ohrožují ostatní nájemce na
životech“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze
správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní
závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této
dovolací námitce. Odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 694
obč. zák. neučinil. Kromě toho právní úprava obsažená v citovaném ustanovení s
předmětem daného řízení ani nijak nesouvisí. K dovolacím výtkám, že soudy obou stupňů se „odklonily od konstantní judikatury
Nejvyššího soudu, když se vůbec nevypořádaly s otázkou nájemního práva
žalobkyně, na jehož neexistenci … po celou dobu vedení tohoto soudního sporu
upozorňovala“, resp. „vůbec nevzaly v úvahu, že je po celou dobu pobytu
žalobkyně v předmětné nemovitosti bez právního důvodu, což vyšlo najevo právě v
průběhu tohoto řízení u soudu I. stupně, když žalobkyně konstatovala, že užívá
prostory v … domě na základě … rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu …
(atd.)“, zbývá dodat následující. Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26
Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především
uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné
ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v § 241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo
pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací
výtky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani
dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato
situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými výtkami blíže
zabývat. Nad rámec uvedeného však konstatuje, že soudy obou stupňů se otázce
nájemního práva žalobkyně k předmětnému bytu důkladně věnovaly a v odůvodnění
svých rozhodnutí náležitě vyložily právně aplikační úvahy, které je vedly k
závěru, že jí toto právo svědčí (a že je tudíž v daném sporu aktivně věcně
legitimována). Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a
zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před
novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu