USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1. M. K., narozenému XY, bytem XY, 2. Š. K., narozené XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Rokytce 1081/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 109/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. 21 Co 96/2017-466, ve znění usnesení ze dne 31. května 2021, č. j. 21 Co 96/2017-470, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267 Kč k rukám Mgr. Ondřeje Vokála, advokáta se v Praze 8, Na Rokytce 1081/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) – poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 11. 4. 2017, č. j. 21 Co 96/2017-256, a ze dne 16. 4. 2019, č. j. 21 Co 96/2017-302, ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2019, č. j. 21 Co 96/2017-319, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 26 Cdo 4515/2017-285, a nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20 – v pořadí třetím rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 21 Co 96/2017-466, ve znění usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. 21 Co 96/2017-470, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, změnil rozsudek Obvodního soudu po Prahu 2 ze dne 21. 9. 2016, č. j. 20 C 109/2013-207, tak, že žalobu na vyklizení tam
specifikovaného bytu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázky: 1. zda nájemní vztah trval i v době rozhodování soudu, 2. zda je ve sporu o vyklizení nemovitosti pasivně věcně legitimován jen nájemce, nebo i ten, kdo nemovitost fakticky užívá, a 3. zda soud musí přerušit řízení za účelem vyřešení předběžné otázky, je-li legitimita rozhodnutí o takové otázce zpochybněna závazným nálezem Ústavního soudu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř.
U otázek č. 1 a 3 dovolatel nevylíčil předpoklady přípustnost dovolání (§ 237 - 238a o. s. ř.). Má za to, že „dovolací soud by měl právní otázku posoudit jinak“, ve skutečnosti však jen polemizuje s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž by bylo z obsahu dovolání zřejmé, která judikatura dovolacího soudu by měla být (podle mínění dovolatele) postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána; případně od jakých rozhodnutích Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit (měl-li poukaz na to, že by měl dovolací soud rozhodnout „jinak“ směřovat k tomu, že odvolací soud rozhodl „jinak“ než je obvyklé v ustálené judikatuře dovolacího soudu).
Odkazuje-li u otázky č. 1 na rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku přechodu nájmu (a má snad za to, že je rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím v rozporu), nelze přehlédnout, že jednak tímto způsobem přípustnost dovolání ohledně otázky č. 1 nevymezuje a jednak zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, kdo se stal po rozvodu manželství 1. žalovaného (s dříve žalovanou M. N.) výlučným nájemcem předmětného bytu, prostřednictvím skutkových námitek (tvrzením o jiné dohodě manželů).
Ve vztahu k otázce č. 2 dovolatel sice vymezil přípustnost tak, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, kterou cituje, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem však zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek. Brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů; skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Navíc skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil. Vytýkal-li odvolacímu soudu, že nerespektoval závazný pokyn Ústavního soudu, nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a odmítl se zabývat otázkou zániku nájemního vztahu, čímž ho zkrátil na jeho procesních právech, porušil jeho právo na spravedlivý proces a veřejné projednání věci a neumožnil mu vyjádřit se k prováděným důkazům, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Jen pro úplnost lze dodat, že vytýkanými vadami ostatně rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu