26 Cdo 3623/2019-183
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobců a) J. K., narozeného XY, bytem v XY, b) J. K., narozené XY, bytem
XY, zastoupených Mgr. Michaelou Nálevkovou, advokátkou se sídlem v Benešově,
Nádražní 414, proti žalovanému městu Benešov, se sídlem v Benešově, Masarykovo
náměstí 100, IČO 00231401, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 139/2018, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 26
Co 57/2019-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci (nájemci) se domáhali přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č.
XY nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží domu č. p. XY v ulici XY (dále
jen „Výpověď“ a „Byt“), kterou jim dal žalovaný (pronajímatel) dopisem ze dne
24. 4. 2018 podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), a odůvodnil tím, že bez jeho souhlasu přenechali
Byt do podnájmu J. K. a J. D. S Výpovědí nesouhlasili, tvrdili, že žalobce Byt
(jeho část) nadále užíval, a podle § 2274 o. z. tak souhlas pronajímatele
nepotřebovali.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č.
j. 4 C 139/2018-103, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22.
5. 2019, č. j. 26 Co 57/2019-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že žalobci jsou nájemci Bytu, jehož
pronajímatelem je žalovaný. Ústně se dohodli s J. K. (dále jen „Podnájemkyně“),
že jí přenechají do podnájmu část Bytu (vyjma ložnice a sklepa) po dobu
dlouhodobého pobytu jejich syna v s tím, že Podnájemkyně se zavázala hradit
veškeré platby spojené s užíváním Bytu na účet žalobce. Fakticky tento byt
užívala od června 2016 do listopadu 2017, v té době žalobkyně bydlela v domě
žalobců v obci XY, žalobce užíval Byt (jeho část) v průměru jednou až dvakrát
týdně, většinu času byl mimo něj.
Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobci uzavřeli s J. K. ústní
podnájemní smlouvu, neztotožnil se však s jeho závěrem, že v době, kdy
Podnájemkyně užívala Byt, v něm žalobce trvale bydlel. Odkázal na komentářovou
literaturu, podle níž souhlas pronajímatele k uzavření podnájemní smlouvy není
třeba vyžadovat pouze v případě, kdy nájemce v bytě sám bydlí, aby tak mohl mít
pod svou kontrolou stav tohoto bytu a mohl za něj pronajímateli odpovídat a v
případě potřeby s ním komunikovat. Pojem trvale v bytě bydlet ve smyslu § 2275
o. z. přitom představuje stav, kdy nájemce v pronajatém bytě fakticky
dlouhodobě uspokojuje svou potřebu vyjma situací, kdy z objektivních příčin
pobývá dočasně jinde, např. na zahraniční stáži nebo ve zdravotnickém zařízení.
Judikatura pak dovodila rovněž potřebu ochránit pronajímatele bytu v jeho právu
rozhodovat o tom, kdo bude jeho byt užívat. Uzavřel proto, že žalobce užíval
Byt v tak malém rozsahu, který je nedostatečný k zajištění dostatečné kontroly
nad stavem bytu v době podnájmu a k zajištění rychlé komunikace s
pronajímatelem v případě řešení nastalých situací. Žalobci proto potřebovali
souhlas pronajímatele k tomu, aby mohli dát Byt do podnájmu. Vzhledem k tomu,
že tento souhlas neměli, byl výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o.
z. naplněn, a Výpověď je oprávněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Měli za to, že otázka
výkladu § 2274 o. z. nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Vytýkali odvolacímu soudu, že pominul předpokládaný smysl požadavku na trvalé
bydlení a zaměřil se pouze na četnost užívání Bytu žalobcem. Zdůraznili, že
žalobce má v Bytě vedeno „trvalé bydliště“, byl v něm k zastižení, v kontaktu
se sousedy a plnil svou roli smluvního partnera vlastníka Bytu. Frekvence
užívání Bytu přitom není stanovena zákonem. Žalobce byl zaměstnán v Praze,
pracoval na směny, částečně trávil čas u své přítelkyně, a nemohl přebývat v
Bytě každý den. Podnájemkyně hradila veškeré platby na jeho účet a on z nich
hradil předepsané nájemné, aby měl stav Bytu pod kontrolou. Vyjádřili
přesvědčení, že cílem ustanovení § 2274 o. z. je umožnit nájemci uspokojit svou
bytovou potřebu a zároveň podnajmout část předmětu nájmu bez souhlasu
pronajímatele v okamžiku, kdy nemá možnost nebo potřebu využívat celý předmět
nájmu pro sebe. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil,
případně zrušil. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Otázka
výkladu pojmu „trvale bydlí“ použitého v § 2274 o. z. dosud nebyla Nejvyšším
soudem ve všech souvislostech vyřešena, dovolání je tak přípustné podle § 237
o. s. ř., není však důvodné. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalobci jsou
společnými nájemci Bytu a že s J. K. uzavřeli ústní smlouvu o podnájmu, kterou
zřídili užívací právo k části Bytu (vyjma ložnice a sklepa). Podle § 2274 o. z. nájemce může dát třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v
bytě sám trvale bydlí, i bez souhlasu pronajímatele. Ustanovení § 2272 se
použije přiměřeně. Podle § 2275 odst. 1 o. z. v případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí,
může dát třetí osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem
pronajímatele. Pro závěr, zda žalobci mohli podnajmout část Bytu bez souhlasu pronajímatele,
je tedy rozhodující, zda žalobci v Bytě sami trvale bydleli. Pojem „trvale
bydlí“ přitom o. z. blíže nedefinuje. Důvodová zpráva k těmto ustanovením pak
vychází z myšlenky, že „užívá-li nájemce byt, je stále v místě jako
pronajímatelův smluvní partner dobře zastižitelný a pronajímatel ho může bez
obtíží kontaktovat.“
Dosavadní judikatura při výkladu ustanovení § 719 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“,
upravujícího podnájem na jedné straně poukazovala na to, že přenechat byt (jeho
část) do užívání třetí osobě na základě smlouvy o podnájmu je jedním z
dispozičních práv nájemce, na druhou stranu zdůrazňovala, že mezi oprávněné
zájmy pronajímatele patří i zájem na řádném využití bytu a na rozhodování o
tom, kdo bude byt užívat (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006, na který poukázal odvolací soud). I když o. z. (oproti předchozí úpravě) rozšířil dispoziční oprávnění nájemce
tak, že nevyžaduje souhlas pronajímatele s podnájmem části bytu, pokud v něm
nájemce trvale bydlí, i nadále platí, že pronajímatel má mít přehled o tom, kdo
v bytě bydlí. Účelem nájmu bytu je zajištění bytových potřeb nájemce (srov. §
2235 o. z.), je to tudíž primárně nájemce, kdo má byt užívat a být v případě
nenadálých situací pronajímateli k dispozici. Na základě podnájemní smlouvy
vzniká vztah výlučně mezi nájemcem a podnájemcem, vztah mezi pronajímatelem a
podnájemcem nevzniká. Podnájem části bytu bez souhlasu pronajímatele tak má
smysl především v těch případech, kdy nájemce sám pronajatý byt trvale užívá
(uspokojuje v něm svou bytovou potřebu), z důvodu jeho velikosti jej však celý
nevyužije, a tudíž přenechá část bytu třetí osobě do podnájmu. Za trvalé bydlení tedy nelze považovat jen občasné návštěvy (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněný pod
číslem 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a stejně tak ani
situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým
pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde (a byt je tak
fakticky obýván výlučně podnájemcem). Podpůrně lze přitom poukázat i na nález
Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž Ústavní
soud uvedl, že současná potřeba bydlení nespočívá „pouze v přenocování, ale v
celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“. Bez právního významu je vyznačení trvalého pobytu na adrese předmětného bytu,
neboť to má jen evidenční účinky. Z dikce § 2274 o. z. vyplývá, že naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení
je vázáno toliko na zjištění, že nájemce v bytě trvale bydlí. Jestliže soudy
zjistí, že nájemce v bytě trvale nebydlí (a na „trvalost“ nemají vliv okolnosti
přechodného charakteru), dále nezjišťují, zda tu jsou vážné důvody, pro které v
bytě trvale nebydlí. Není povinností nájemce pronajatý byt užívat, v takovém
případě ale, chce-li jej podnajmout, může tak učinit jen se souhlasem
pronajímatele. Podle skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, žalobkyně v
rozhodné době od června 2016 do listopadu 2017 v Bytě vůbec nebydlela, žalobce
jej (jeho část) užíval v průměru jednou až dvakrát týdně. I když jde o užívání
Bytu do jisté míry pravidelné (v rámci týdenního intervalu), nejde o užívání
soustavné. Žalobci tedy užívali Byt v tak malém rozsahu, že nelze hovořit o
tom, že by v něm uspokojovali své bytové potřeby. Závěr odvolacího soudu, že
žalobci v Bytě trvale nebydleli, je za této situace správný. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Náklady, které vznikly žalovanému v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně
vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva s přihlédnutím k tomu, že
jde o spor, tvořící poměrně četnou agendu žalobce, u nějž lze presumovat
existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k
tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musel využívat
právní pomoci advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1584/2016, včetně rozhodnutí tam uvedených, a judikaturu
Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze
dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.