26 Cdo 2091/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce s. m. H. K.,, proti žalovanému R. D., ,
zastoupenému advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 12 C 83/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2006, č. j. 21
Co 487/2005-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2006, č. j. 21 Co
487/2005-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7.
2005, č. j. 12 C 83/2004-57, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu
sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 3. podlaží domu (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po
skončení nájmu; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal
za prokázáno, že nájemní vztah mezi účastníky trvá od 29. 3. 2001, že žalovaný
(nájemce předmětného bytu) přenechal bez souhlasu žalobce (vlastníka
předmětného domu) celý byt do podnájmu S. N. od září 2003 na dobu 4 měsíců, že
po tuto dobu jmenovaná užívala byt výlučně (bez žalovaného) se svými čtyřmi
dětmi a hradila v plné výši nájemné a úhradu za služby, že zůstala v bytě
bydlet i po uplynutí dohodnuté doby – až do ledna 2005 (kdy nastoupila výkon
trestu odnětí svobody), kdy se v bytě zdržoval i žalovaný, a že jmenovaná se na
nájemném i na úhradách za služby podílela poměrnou částí. Na základě toho
dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) ve spojení s § 719 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném
znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen
„obč. zák.“), je dán. Shledal rovněž naplnění druhého uplatněného výpovědního
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť v období, kdy v bytě
bydlela S. N., žalovaný byt neužíval bez vážných důvodů. Na základě toho žalobě
na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č.
j. 21 Co 487/2005-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu zamítl; dále rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový
stav věci, že však nesdílí jeho právní závěry. Podle názoru odvolacího soudu
nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť
rozhodným okamžikem, k němuž soud zkoumá existenci výpovědního důvodu je
okamžik doručení výpovědi. Byla-li v projednávané věci výpověď žalovanému
doručena dne 26. 4. 2005, a „podle provedeného dokazování k tomuto datu ovšem
již žalovaný jako nájemce byt užíval“, není tento výpovědní důvod dán. V této
souvislosti neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že existenci daného
výpovědního důvodu lze dovodit již z toho, že se žalovanému na adresu bytu
nedařilo doručovat písemnosti, a že svému zaměstnavateli uvedl jako místo svého
bydliště jinou adresu než tu, na které se byt nachází. Pokud jde o druhý z
uplatněných výpovědních důvodů (§ 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719 odst.
1 obč. zák.), odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že byl
naplněn, byť ke dni doručení výpovědi již nedovolený podnájem netrval. Současně
však dospěl k závěru, že výkon práva žalobce dát žalovanému z tohoto
výpovědního důvodu výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.). Poukázal přitom na to, že žalovaný nevyhledával možnost podnájmu,
aby si opatřil zdroj příjmu a přitom byt neužíval a nepotřeboval jej, že byt
podnajal na přímluvu svého známého, že S. N. užívala celý byt jen po dobu 4
měsíců (poté jen jeho část), že žalovaný jinak plní svoje povinnosti nájemce a
že tímto ojedinělým porušením povinnosti žalovaným nevznikla žalobci škoda.
Přivolení k výpovědi by proto bylo vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdým opatřením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje dovolatel v závěru
odvolacího soudu, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), a namítá, že pro aplikaci uvedeného ustanovení v dané věci
nejsou dány důvody. Dovolatel má za to, že došlo k nepřípustnému omezení jeho
vlastnického práva rozhodovat o tom, kdo bude jeho majetek užívat, a to i s
přihlédnutím k tomu, že vzhledem ke svému postavení musí dbát o zajištění
bytových potřeb svých občanů a nemůže strpět zneužívání nájemního práva.
Poukazuje dále na to, že žalovaný, i když podnájem nevyhledával, zůstal pasivní
i co do doby jeho trvání, že se jím obohatil (šetřil svoje finanční prostředky,
které by jinak vynaložil na nájemné), že celková doba trvání podnájmu svědčí o
hrubém porušení povinností nájemce, a že žalovaný byt neužívá (bydlí v domě své
manželky) a nepotřebuje ho. Vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a
vytýká mu též nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) ohledně
neužívání bytu žalovaným, přičemž namítá, že stav neužívání bytu trval i v době
projednávání věci před soudem prvního stupně; žalovaný přitom netvrdil (tím
méně nedokazoval) existenci vážných důvodů, které by mu v užívání bytu bránily.
Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem,
zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědkyně S. N. ohledně placení nájemného, byť
jen zčásti, a ohledně toho, že po dobu 4 měsíců byt neužíval; namítl, že
obdržel ústní souhlas pronajímatele s přenecháním bytu do podnájmu jmenované, a
že jednání žalobce je účelové, neboť předmětný dům je určen k privatizaci,
které se žalovaný účastní. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za kterého jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)
a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s.
ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.
s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovoláním je dále uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o posouzení důvodnosti žaloby na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané ze dvou různých výpovědních důvodů,
zabýval se dovolací soud každým z těchto výpovědních důvodů zvláště.
Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 719
odst. 1 obč. zák. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k
výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i rozhodovací praxe dovolacího
soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný
pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999, dále např. rozsudek ze dne 14.
12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99, ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000,
uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001 a taktéž pod C 207 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26
Cdo 1600/2000, ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1374/2000, a ze dne 27. 8.
2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003) je ustálena v názoru, že rovněž v případě, kdy
je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 719
odst. 1 obč. zák., nemusí soud mimořádně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu
bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména
v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na
straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) –
srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1996, dále např. již zmíněné rozsudky sp. zn. 26 Cdo
1844/99, a sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty,
které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli -
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše
uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Ve vztahu ke zkoumanému výpovědnímu důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud
nevzal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu jím uváděné
okolnosti; obsahově tak jeho námitky naplňují dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., nikoliv dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k
závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s
§ 719 odst. 1 obč. zák. je naplněn, avšak na rozdíl od něho žalobu zamítl se
zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – vzhledem k době trvání
podnájemního vztahu, k pasivitě žalovaného při jeho zániku, jakož i k tomu, že
jinak řádně plnil povinnosti nájemce, takže žalobci (pronajímateli) nevznikla
škoda – v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného se podává, že odvolací soud při vymezení okolností rozhodných pro
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nesprávně) zúžil zájmy pronajímatele
toliko na existenci majetkové újmy (neplacení nájemného a úhrady za služby) a
ponechal zcela stranou další rozhodné okolnosti. Jde zejména o jeho oprávněný
zájem jako vlastníka na řádném užívání předmětu jeho vlastnického práva (a to i
pohledu jeho postavení jako obce, jíž přísluší zajišťovat bytové potřeby svých
obyvatel), jakož i o jeho právo rozhodovat o tom, kdo bude užívat byty v domech
v jeho vlastnictví. Z hlediska skutkové podstaty daného výpovědního důvodu je
totiž rozhodný zájem pronajímatele na řádném využití jeho bytového fondu,
nikoliv to, zda nájemce platí nájemné; o tom svědčí i to, že tato skutková
podstata výpovědního důvodu je koncipována jako speciální (srov. § 719 odst. 1
obč. zák.) v rámci obecného výpovědního důvodu hrubého porušení povinností
vyplývajících z nájmu bytu (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Při hodnocení
okolností na straně žalovaného zohlednil v jeho prospěch, že ke vzniku
podnájemního vztahu nedošlo z jeho iniciativy, avšak nepřihlédl již k tomu, že
žalovaný byl pasivní pokud jde o délku jeho trvání a jeho zánik. Ve prospěch
žalovaného zohlednil též dobu trvání podnájemního vztahu, ačkoliv užívání bytu
S. N. trvalo (jak se podává z obsahu spisu) celkem 17 měsíců, což nepochybně
nelze pokládat za porušení povinností nájemce nízké intenzity; přitom se
nezabýval – z pohledu zjištěných skutečností (např. délka jeho nájemního vztahu
k předmětnému bytu do doby přenechání bytu do podnájmu ve vztahu k době trvání
podnájmu, zpráva OO PČR H. K. ze dne 22. 3. 2005 o místě pobytu žalovaného,
adresa jeho místa bydliště, uvedená zaměstnavateli, jeho snaha o koupi
předmětného bytu) – posouzením skutečného zájmu žalovaného na zachování a
realizaci jeho nájemního práva.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. – ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s
§ 719 odst. 1 obč. zák. – je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že není dán
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s
přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo ho užívá jen
občas.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu
(srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999), rozhodným okamžikem, ke kterému soud posuzuje
existenci výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi pronajímatele, je obecně
okamžik dání (doručení) výpovědi nájemci bytu.
Současně je však nutno upozornit i na názor opakovaně vyjádřený v rozhodnutích
Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99 a
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a dále např. rozsudek ze dne
15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu), podle kterého z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle §
711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi
k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo, byť se nájemce dopustil tohoto
jednání před tím, než mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu; k výpovědi
ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o
přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento
výpovědní důvod, prokáže. Naplnění tohoto výpovědního důvodu nelze tedy
podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke
dni dání (doručení) výpovědi. Vzhledem k tomu, že výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. je stejně jako výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. h) obč. zák sankční povahy (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2
Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 11/1997), lze
uvedený závěr vztáhnout na oba výpovědní důvody. Jiný výklad by ve svých
důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, neboť
nájemce neužívající byt bez vážných důvodů, by mohl opakovaně – za situace,
kdy se do bytu před dáním (doručením výpovědi) nastěhuje – byt neužívat, aniž
by se tomu pronajímatel mohl účinně bránit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl úspěšně uplatněn i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm.
h) obč. zák.
Za tohoto stavu by bylo předčasné zabývat se dovolacími námitkami podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně pobytu
žalovaného v předmětném bytě v den doručení výpovědi z nájmu bytu. Pro úplnost
lze odkázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2.
2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003, podle něhož z pohledu skutkové podstaty upravené
v ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je nerozhodné, kde nájemce
fakticky bydlí; rozhodující je pouze to, že nebydlí – bez vážných důvodů – ve
vypovídaném bytě.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu