26 Cdo 3639/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce R.P.G. B., s.r.o., proti žalovanému J. R.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné
pod sp.zn. 28 C 594/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. září 2006, č.j. 42 Co 252/2006-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č.j.
28 C 594/2003-56 (poté, co jeho rozsudek ze dne 14. 12. 2004, č.j. 28 C
594/2003-31, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005,
č.j. 42 Co 120/2005-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil
žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 28, I.
kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, na ulici U Svobodáren v domě č.p.
1302 v K. – N. M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předchozí nájemkyní
předmětného bytu byla A. P., jíž byl byt přenechán na dobu jednoho roku, že
žalovaný s ní uzavřel se souhlasem žalobce dohodu o výměně bytu, že na základě
této dohody byla se žalovaným uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu
určitou (do 31. 7. 1998), že nájemní poměr byl obnovován vždy na jeden rok, a
to až do 31. 7. 2003, že k tomuto datu již k obnovení nájemní smlouvy nedošlo z
důvodu existujícího dluhu na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s
užíváním předmětného bytu, že žalobce podal u soudu ve 30ti denní lhůtě návrh
na vyklizení bytu (29. 8. 2003), a že žalovaný je příjemcem dávek sociální
péče. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť
v současné době žalovaný užívá byt bez právního důvodu a tím neoprávněně
zasahuje do vlastnického práva žalobce. Žalovanému byla uložena povinnost byt
vyklidit bez nároku na bytovou náhradu s odůvodněním, že z občanského zákoníku
ani z jiného právního předpisu nevyplývá právo nájemce na bytovou náhradu v
případě skončení nájmu sjednaného na dobu určitou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne
21. 9. 2006, č.j. 42 Co 252/2006-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci.
Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že žaloba byla podána v rozporu s
dobrými mravy, neboť ke dni rozhodnutí odvolacího soudu vázne na nájemném a
poplatcích z prodlení dluh
(v celkové výši 15.000,- Kč), přičemž nelze přehlédnout, že řízení bylo
zahájeno v srpnu roku 2003 a žalovaný měl dostatek času dluh (byť v minimálních
splátkách) uhradit, a to i za situace, že je odkázán na sociální dávky; pokud
tak neučinil, nelze tuto skutečnost přičíst k tíži žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem)
dovolání, které doplnil prostřednictvím advokáta, jenž mu byl ustanoven soudem.
Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku
zásadního právního významu označuje otázku, „zda-li je možno aplikovat
ustanovení
§ 3 obč.zák., tj. domáhat se rozporu s dobrými mravy při vyklizovacím výroku
soudu s odkazem na podmínky vzniku dluhu na nájemném, který je předpokladem
rozhodnutí soudu o vyklizení bytu“. Dovolatel má za to, že odvolací soud
„nesprávným způsobem aplikoval platné právo, když neaplikoval ustanovení § 3
občanského zákoníku při rozhodování o povinnosti žalovaného vyklidit byt“,
přičemž poukazuje na to, že dluh na nájemném nezavinil a bylo proto namístě
uvedené ustanovení použít; vyklizovací výrok je tak v rozporu s dobrými mravy.
Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku,
zrušeném usnesením dovolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí druhém
rozsudku, potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobě na
vyklizení bytu vyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatelem formulovaná otázka zásadního právního významu však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť na jejím řešení
(tj. na řešení otázky, zda v případě žaloby na vyklizení bytu lze aplikovat
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.) napadené rozhodnutí nespočívá. Jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud žalobu na vyklizení posoudil i z
hlediska uvedeného ustanovení (nelze mu tudíž důvodně vytýkat, že tak
neučinil), a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě
dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít ochranu jeho vlastnického
práva domáhat se vyklizení žalovaného z bytu užívaného bez právního důvodu.
Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností
významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je
třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným
dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26
Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž
náhradu by měl právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu