U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce Moravského zemského muzea, se sídlem v Brně, Zelný trh
299/6, IČO 00094862, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Údolní 222/5, proti žalované L. G., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o vyklizení nebytových
prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 261/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince
2014, č. j. 24 C 261/2012-148, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
února 2016, č. j. 29 Co 315/2015-189, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.
prosince 2014, č. j. 24 C 261/2012-148, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2016, č.
j. 29 Co 315/2015-189, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit žalobci náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozsudky soudů obou stupňů, projednal
dovolací soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.).
Řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud
zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je
mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního
stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu
pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek
funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl, neboť je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004 (ústavní
stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 26. 5.
2005, sp. zn. II. ÚS 387/04, odmítl), formuloval a odůvodnil závěr o
neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, která neobsahuje v rozporu s §
9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., federálního ministerstva financí o
hospodaření s národním majetkem, ujednání o možnosti od ní odstoupit, bude-li
organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů. Dovolací soud přitom
neshledal důvody, pro které by měla být tato otázka posouzena jinak. Namítá-li
dovolatelka, že účelem vyhlášky č. 119/1988 Sb. byla ochrana socialistického
majetku, a proto by absence tohoto ujednání neměla mít za následek neplatnost
smlouvy, přehlíží, že obdobné požadavky na obsah nájemní smlouvy kladl i § 27
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích (zrušil vyhlášku č. 119/1988 Sb.), který nabyl účinnosti 1.
1. 2001 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo
3551/2014).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, uveřejněný pod číslem 86/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 594/2012) zdůraznil, že hospodaření s majetkem státu (obce) musí
být maximálně průhledné, účelné, majetek musí být využíván účelně a hospodárně
k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností, a proto jsou stanovena
závazná pravidla pro hospodaření a nakládání s tímto majetkem.
Nejvyšší i Ústavní soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 451/05, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010) rovněž
opakovaně vyložily, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip
právní jistoty. Přestože nejsou právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v
jiných právních věcech, ex lege právně závazné na případy s obdobným skutkovým
či právním základem, měly by je soudy ve své rozhodovací praxi respektovat (v
případě, že takový právní názor nesdílejí, musí v odůvodnění svého rozhodnutí
pečlivě vyložit, proč se v obdobné věci s předmětným judikátem neztotožnily).
Námitkou dovolatelky (nadto velmi obecnou), že výkon práva žalobce je v rozporu
s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013), se dovolací soud zabývat nemohl, neboť nic takového
dovolatelka v řízení netvrdila a nelze tak odvolacímu soudu (ani soudu prvního
stupně) vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první (ve spojení s § 243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v
souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu