26 Cdo 379/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se
sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti žalované M. H., zastoupené Mgr. Petrou
Krnošovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Arbesova 409, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 292/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 29. října 2009, č. j. 36 Co 247/2009-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. října
2009, č. j. 36 Co 247/2009-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. února
2009, č. j. 10 C 292/2008-68, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost
vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování „dvě místnosti s
kuchyní a WC v I. patře domu čp. 196 k. ú. V.“ (dále jen „předmětné místnosti“
a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 4.
ledna 1999 uzavřeli žalovaná jako dárkyně a V. H. ml. (její syn a bratr
žalobkyně) jako obdarovaný písemnou smlouvu o darování mimo jiné (prvního)
spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny předmětného domu (dále
jen „darovací smlouva ze dne 4. ledna 1999“), že v čl. IV. darovací smlouvy ze
dne 4. ledna 1999 se její účastníci dohodli na zřízení doživotního bezplatného
práva užívání bytu nacházejícího se v přízemí předmětného domu (dále jen „byt v
přízemí domu“) ve prospěch žalované a obdarovaný V. H. ml. se současně zavázal,
že za života žalované (dárkyně) nepřevede bez jejího souhlasu darované
nemovitosti (tj. i darovaný podíl na domu) na třetí osoby, že dne 18. března
1999 uzavřeli V. H. st. (otec žalobkyně a bývalý manžel žalované) jako dárce a
žalobkyně jako obdarovaná písemnou smlouvu o darování mimo jiné (druhého)
spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny předmětného domu (dále
jen „darovací smlouva ze dne 18. března 1999“), že následně písemnou darovací
smlouvou ze dne 30. září 2002 převedl V. H. ml. jako dárce na žalobkyni jako
obdarovanou (vedle dalších darovaných nemovitostí) svůj spoluvlastnický podíl
ve výši jedné ideální poloviny předmětného domu (dále jen „darovací smlouva ze
dne 30. září 2002“), že v rozporu se smluvním ujednáním obsaženým v čl. IV.
darovací smlouvy ze dne 4. ledna 1999 si neobstaral souhlas žalované s tímto
převodem a že žalobkyně je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako
výlučná vlastnice předmětného domu. Dále zjistil, že žalovaná neužívala byt v
přízemí domu (resp. dům jako takový) od jara 2002 do září 2007, že žalobkyně
souhlasila s tím, aby od září 2007 užívala k bydlení předmětné místnosti (tj.
místnosti odlišné od místností tvořících byt v přízemí domu), a že po
vzájemných neshodách účastnic uvedený souhlas odvolala dopisem ze dne 9. ledna
2008.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně
je výlučnou vlastnicí předmětného domu. V této souvislosti zdůraznil, že pro
platnost darovací smlouvy ze dne 30. září 2002 je právně bezvýznamné, že jejím
uzavřením porušil Václav Holeček ml. závazek nepřevést darované nemovitosti
(zejména spoluvlastnický podíl na domu) na třetí osoby za života žalované bez
jejího souhlasu, tj. závazek, který přijal v darovací smlouvě ze dne 4. ledna
1999. Dodal, že na základě posledně uvedené smlouvy nevzniklo žalované ani
věcné právo doživotního užívání bytu v přízemí domu, neboť nebylo vloženo do
katastru nemovitostí podle § 151o odst. 1 poslední věty zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), a že se
zřetelem k tomu, že žalovaná byt v přízemí domu od jara 2002 do září 2007 ani
neužívala, toto věcné právo nemohla ani vydržet. Uzavřel, že poté, co žalobkyně
odvolala souhlas s užíváním předmětných místností (jež jsou navíc odlišné od
místností tvořících byt v přízemí domu), užívá je žalovaná bez právního důvodu.
Protože výkon vlastnického práva žalobkyně nepokládal – z důvodů
specifikovaných ve svém rozsudku – za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.), žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl;
k návrhu žalobkyně vázal vyklizovací povinnost žalované na zajištění náhradního
ubytování.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 36 Co 247/2009-100, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Na rozdíl od soudu
prvního stupně totiž především dovodil, že žalobkyně se nestala výlučnou
vlastnicí předmětného domu, neboť darovací smlouva ze dne 30. září 2002 je
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V této
souvislosti uvedl, že V. H. ml. se v darovací smlouvě ze dne 4. ledna 1999
zavázal, že bez souhlasu žalované nepřevede za jejího života darované
nemovitosti (darovaný podíl na domu) na třetí osoby, že šlo ve vztahu k
žalované o jeho osobní závazek, který přijal na základě tzv. nepojmenované
smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák., jež neodporuje obsahu ani účelu žádného
zákonného ustanovení; jde proto o závazek platný. Poté rovněž dovodil, že
porušení takového závazku (uzavřením darovací smlouvy ze dne 30. září 2002 bez
souhlasu žalované) má za následek neplatnost darovací smlouvy ze dne 30. září
2002. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22
Cdo 2402/2003 dodal, že to platí tím spíše, že v dané věci šlo o závazek
podstatný, bez jehož existence by žalovaná darovací smlouvu ze dne 4. ledna
1999 pravděpodobně neuzavřela, neboť touto smlouvou současně zřízené právo
doživotního užívání bytu v přízemí domu nemá věcněprávní účinky, a proto by
jemu odpovídající povinnost, tj. povinnost toto právo strpět, nepřešla změnou
vlastnictví na nového vlastníka domu. Vycházeje z uvedených názorů uzavřel, že
nestala-li se žalobkyně výlučnou vlastnicí předmětného domu (na základě
darovací smlouvy ze dne 18. března 1999 totiž platně nabyla toliko
spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny domu) a nepodal-li žalobu
rovněž Václav Holeček ml. jako spoluvlastník druhé ideální poloviny předmětného
domu, není žalobkyně v souzené věci aktivně věcně legitimována. Za této situace
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s.
ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání
vyjádřila především nesouhlas s (předběžným) právním názorem, že darovací
smlouva ze dne 30. září 2002 je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Namítla, že „porušení osobního závazku ve vztahu k třetí osobě
neznamená neplatnost smlouvy ve vztahu k třetí osobě a … neváže třetí subjekt
…, neboť se nejedná o věcné právo vztahující se k nemovitostem, ale pouze o
závazkový vztah mezi účastníky takovéhoto ujednání“. Měla za to, že porušení
osobního závazku tudíž může mít dopady pouze na toho, kdo osobní závazek
porušil, nikoli však na třetí subjekt. Nadto zdůraznila, že jednu ideální
polovinu předmětného domu nabyla „v dobré víře“ za situace, kdy žalovaná v domě
nebydlela a ze své vůle ho neužívala, a že jí následně sama nabídla možnost
užívat předmětné místnosti. Dále namítla, že odvolací soud ve skutečnosti
rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn.
22 Cdo 2402/2003, byť na něj v napadeném rozhodnutí odkázal. V této souvislosti
uvedla, že i když v tomto případě byly „formou rozšíření sjm“ převedeny tam
uvedené nemovitosti také navzdory závazku nepřevést je na třetí osoby, „nový
spoluvlastník … v řízení vystupoval na straně žalující … bez sebemenšího
zpochybnění ze strany soudů všech stupňů“. Podle jejího mínění nelze ani
opomenout právní nejistotu, kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo
vyvolat, a to se zřetelem k tomu, že osobní závazek není nikde zřejmý, nemusí
být součástí smlouvy předkládané k návrhu na vklad do katastru nemovitostí a
smluvní strana se proto o něm ani nemusí dozvědět. Zároveň namítla, že by navíc
mohlo docházet k účelovému a zpětnému tvrzení takovýchto závazků, např. pokud
by se předchozí vlastník chtěl znovu stát vlastníkem zcizených nemovitostí a
neměl by k tomu jinou příležitost. Dodala, že o „osobním závazku nevěděla a
nebylo ani na pořadu dne tuto skutečnost zkoumat“. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti (předběžného)
právního názoru, že darovací smlouva ze dne 30. září 2002 je absolutně neplatná
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Současně však dovolacímu přezkumu
podléhá rovněž právní závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace dovolatelky.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právního názoru, že zavázal-li se Václav Holeček ml. v darovací
smlouvě ze dne 4. ledna 1999, že bez souhlasu žalované nepřevede za jejího
života darované nemovitosti (darovaný podíl na domu) na třetí osoby, šlo ve
vztahu k žalované o jeho platný osobní závazek, který přijal na základě tzv.
nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák. Dovolací soud proto z uvedeného
právního názoru vycházel.
Právní názor o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky neobstojí už
proto, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že vlastnickou
žalobu (vindikační nebo zápůrčí) může podat i jen jeden z podílových
spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky z 3. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, uveřejněné na straně
288 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy, z 18. října 2006, sp.
zn. 28 Cdo 2496/2006, a z 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2243/2006). Z
uvedeného vyplývá, že i kdyby dovolatelka (spolu)vlastnila pouze jednu ideální
polovinu předmětného domu, byla by v dané věci aktivně věcně legitimována.
Za správný však nelze pokládat ani (předběžný) právní názor, že darovací
smlouva ze dne 30. září 2002 je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem (proto, že touto smlouvou převedl Václav Holeček ml. bez souhlasu
žalované na žalobkyni /mimo jiné i/ podíl ve výši jedné ideální poloviny
předmětného domu přes to, že v darovací smlouvě ze dne 4. ledna 1999 se
zavázal, že bez jejího souhlasu nepřevede za jejího života uvedený podíl na
třetí osobu), že v důsledku toho je dovolatelka pouhou spoluvlastnicí
předmětného domu v rozsahu jedné ideální poloviny a že (spolu)vlastníkem domu v
rozsahu druhé ideální poloviny je proto neustále její bratr Václav Holeček ml.
Vzhledem ke zjištěným okolnostem (viz výklad shora) nepřipadá v úvahu
neplatnost darovací smlouvy ze dne 30. září 2002 podle § 37, § 38 a § 40 obč.
zák. Podle názoru dovolacího soudu však nemůže být uvedená smlouva neplatná ani
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem či pro obcházení zákona. Je tomu tak
proto, občanský zákoník (a ani jiný právní předpis) obecně nezakazuje
obdarovanému, aby bez souhlasu dárce za jeho života převedl darovanou věc na
třetí osobu; porušení osobního závazku Václava Holečka ml. (přijatého na
základě tzv. nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák.) pak nelze
kvalifikovat jako rozpor se zákonem či obcházení zákona. Darovací smlouva ze
dne 30. září 2002 však není neplatná podle § 39 obč. zák. ani pro rozpor s
dobrými mravy. Jestliže se strany zvláště neupravené smlouvy, jež neodporuje
obsahu ani účelu zákona, dohodnou, že mezi sebou budou zachovávat určité
pravidlo chování (občanský zákoník dovoluje, aby zmíněné pravidlo chování
přijali účastníci konkrétního právního úkonu za své formou tzv. nepojmenované
smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák.), získává toto pravidlo chování povahu
závazkového právního vztahu, z něhož však vznikají subjektivní práva a
povinnosti jen jeho účastníkům. Šlo-li v daném případě o závazek sjednaný mezi
dárkyní a obdarovaným a vážící se k osobě obdarovaného (tedy nikoli k
darovanému podílu na nemovitosti), lze – se zřetelem k uvedenému – dovozovat,
že jeho porušení může založit odpovědnostní vztah (který však předmětem tohoto
řízení není) jen mezi subjekty smlouvy (v daném případě subjekty darovací
smlouvy ze dne 4. ledna 1999); samo o sobě však toto porušení nemůže mít dopad
do právních poměrů třetí osoby, jak správně namítla dovolatelka. Z řečeného
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl použit
opodstatněně.
Pro úplnost zbývá dodat, že je nepřípadný poukaz dovolatelky na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2004, sp. zn. 22 Cdo
2402/2003 (na rozhodnutí, na nějž v napadeném rozsudku odkázal i odvolací
soud). Je tomu tak především proto, že v tam řešeném sporu nebyla otázka
platnosti převodu darovaných nemovitostí na třetí osobu „formou rozšíření sjm“
podrobena dovolacímu přezkumu. Zmíněný poukaz dovolatelky je navíc vytržen z
kontextu, jelikož odvolací soud o citované rozhodnutí opřel pouze podpůrný
právní názor, na němž napadený rozsudek ve skutečnosti nespočívá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud jej proto
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3
věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu