22 Cdo 2243/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr.
Františka Baláka ve věci žalobkyně Ing. Z. Č., zastoupené advokátem, proti
žalovanému R. L., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 112/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10.
ledna 2006, č. j. 23 Co 289/2005-413, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupce žalobkyně.
Žalobkyně se žalobou ze dne 5. června 2000 proti žalovaným Ing. O. Č., M. N. a
P. D. domáhala určení, že „je vlastníkem osobního automobilu Š. F. SPZ PUL
00-23, tmavě modré barvy, rok výroby 1995, číslo motoru 211 2582, VIN (číslo
podvozku/karoserie) TMBEEF 413S 0037519“ (dále jen „předmětný automobil“), a
uložení povinnosti P. D. vydat jí uvedený automobil. Uvedla, že automobil,
který koupili s Ing. O. Č. za trvání jejich manželství ze společných
prostředků, manžel bez jejího souhlasu kupní smlouvou ze dne 31. prosince 1997
prodal M. N., přičemž šlo o úkon přesahující obvyklé hospodaření. Žalobkyně
automobil běžně užívala a o kupní smlouvě se dozvěděla až po té, co manžel dne
2. srpna 1999 odešel ze společné domácnosti a M. N. po ní automobil požadoval.
Vůči němu i manželovi se dovolala písemnou formou neplatnosti kupní smlouvy. Ke
dni 9. května 2000 její manželství s Ing. O. Č. rozvodem zaniklo. Několik dnů
před podáním žaloby jí byl automobil odcizen a nachází se v držení P. D.
Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu proti P. D. zpět a rozšířila ji proti
L. N. a Ing. R. L., vůči němuž se domáhala vydání automobilu; ten uvedl, že
vlastnictví k němu nabyl kupní smlouvou, uzavřenou 17. května 2000 s P. D.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 5. března 2001, č. j. 6 C 112/2000-76, žalobu
zamítl s poukazem na skutečnost, že i kdyby se žalobkyně dovolala relativní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. 12. 1997, nedošlo po rozvodu jejího
manželství s Ing. O. Č., kterým zaniklo i jejich společné jmění manželů (dále
„SJM“), k jeho vypořádání. Důsledkem toho je skutečnost, že žalobkyně
neprokázala výlučné vlastnické právo k předmětnému automobilu. Na určení
vlastnického práva neprokázala ani naléhavý právní zájem.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 5. prosince 2001, č. j. 20 Co 285/2001-106, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému Ing. R. L. na
vydání předmětného automobilu, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
těmito účastníky zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a dalšími
žalovanými. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak za nesprávný považoval názor,
že bývalý manžel se nemůže domáhat vydání věci náležející do zaniklého, ale
dosud nevypořádaného SJM. Odkázal přitom na rozhodnutí uveřejněné pod č. R
10/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého každý z
bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání
neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví a toto oprávnění
má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, ale nebylo provedeno
jeho vypořádání. Soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal, zda osobní automobil
skutečně patřil do SJM žalobkyně a jejího manžela a zda se žalobkyně řádně
dovolala neplatnosti kupní smlouvy z 31. 12. 1997 vůči jejím účastníkům. V
dalším řízení zůstal žalovaným pouze Ing. R. L. a předmětem řízení vydání
automobilu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 6 C
112/2000- 173, žalobě vyhověl při zjištění, že automobil byl pořízen za trvání
manželství žalobkyně a Ing. O. Č. ze společných prostředků a sloužil jejich
potřebám, nikoli k podnikání manžela žalobkyně. Kupní smlouva o prodeji
automobilu, která byla 31. prosince 1997 uzavřena mezi Ing. O. Č. a M. N., je
neplatným právním úkonem podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“), neboť neplatnosti se žalobkyně ve smyslu § 40a ObčZ dovolala dopisy
ze dne 23. 8. 1999 a 1. 9. 2000. Po rozvodu manželství, kterým ke dni 9. 5.
2000 zaniklo i SJM žalobkyně a Ing. O. Č., k jeho vypořádání nedošlo. Žalobkyně
je oprávněna domáhat se vydání věci náležející do zaniklého, ale dosud
nevypořádaného SJM, kterou žalovaný neoprávněně zadržuje.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 24 Co 478/2002-188,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl
soudu prvního stupně porušení poučovací povinnosti vyplývající z § 118a odst. 3
občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť nevyzval žalovaného, aby
navrhl k jeho tvrzení, že prodejem automobilu M. N. žalobkyně souhlasila,
případně jej dodatečně schválila, důkazy. Dále pominul, že tvrzeným nabývacím
titulem žalovaného je kupní smlouva, uzavřená 17. května 2001 s P. D., a
neřešil otázku, zda jde o kupní smlouvu podléhající režimu občanského nebo
obchodního zákoníku a jaký význam by měla případná dobrá víra kupujícího Ing.
R. L. na režim vlastnického práva k předmětnému automobilu. K otázce relativní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. prosince 1997 odvolací soud uvedl, že mělo
být důsledněji zkoumáno, zda se její neplatnosti žalobkyně dovolala i vůči
prodávajícímu Ing. O. Č..
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 6 C
112/2000-388, žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že automobil patří do zaniklého,
doposud nevypořádaného SJM žalobkyně a Ing. O. Č. Žalobkyně se dovolala
neplatnosti kupní smlouvy o prodeji automobilu jak vůči Ing. O. Č., tak i vůči
M. N.. Nebylo prokázáno, že by dala Ing. O. Č. souhlas k prodeji automobilu,
ten se o jeho prodeji před žalobkyní nikdy nezmínil. Protože kupní smlouva ze
dne 31. prosince 1997 je podle § 145 odst. 2 ObčZ neplatným právním úkonem,
jehož neplatnosti se žalobkyně podle § 40a ObčZ řádně dovolala, jsou neplatnými
úkony i další kupní smlouvy, kterými byl automobil převáděn (smlouva uzavřená
16. srpna 1998 mezi M. N. a P. D., 16. listopadu 1998 mezi M. N. a M. F. a 17.
května 2000 mezi P. D. a žalovaným), neboť je vyloučeno nabytí vlastnictví od
nevlastníka. Kupní smlouva ze dne 17. května 2000, na jejímž základě měl nabýt
žalovaný vlastnické právo k automobilu, byla uzavřena v režimu občanského
zákoníku, nikoliv obchodního zákoníku, takže ani případná dobrá víra žalovaného
nemohla založit vznik jeho vlastnického práva k předmětnému automobilu. Nebylo
prokázáno žalovaným naznačované tvrzení, že automobil byl zastaven a jako
zástava propadl. Nedošlo ani k uzavření písemné zástavní smlouvy, k odevzdání
předmětu zástavy nebo k vyznačení zástavního práva v příslušné listině.
Existence směnky ze dne 21. prosince 1998 sama o sobě o uzavření zástavní
smlouvy nesvědčí a svědkovi M. F., že mu Ing. O. Č. dal automobil do zástavy,
soud prvního stupně neuvěřil, neboť tato výpověď je v příkrém rozporu s dalšími
důkazy, které byly v řízení provedeny a které prokazují opak.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 23 Co
289/2005-413, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního
stupně. Dodal, že automobil, který náležel do zaniklého a doposud
nevypořádaného SJM žalobkyně a Ing. O. Č., uplynutím tří let od zániku SJM se
stal podle § 150 odst. 4 ObčZ předmětem rovnodílného podílového
spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. Č. a žalobkyně jako podílová spoluvlastnice
je oprávněna domáhat se podle § 139 odst. 1 a § 126 odst. 1 ObčZ jeho vydání.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně se řádně a včas
dovolala neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne 31. prosince 1997 uzavřel Ing.
O. Č. s M. N. I v případě pochybností o tom, zda se dopisy žalobkyně dostaly do
jejich dispozice, dovolala se její neplatnosti přinejmenším žalobou, obsahující
námitku neplatnosti, která byla účastníkům kupní smlouvy doručena 19. 7. 2000 a
25. 9. 2000, tj. před uplynutím tříleté lhůty od uzavření smlouvy. Poněvadž
žalobkyně se řádně dovolala neplatnosti označené kupní smlouvy (§ 40a a § 145
odst. 2 ObčZ), všechny další kupní smlouvy jsou podle § 37 odst. 2 ObčZ
absolutně neplatné pro nemožnost plnění, neboť nikdo nemůže převést více práv,
než sám má. Kupní smlouvy přitom podléhaly režimu občanského zákoníku, který v
tomto případě neumožňuje nabytí věci od nevlastníka. Odvolací soud se ztotožnil
také se závěry soudu prvního stupně týkajícími se tvrzeného vzniku zástavního
práva, když navíc zdůraznil, že i v případě platného vzniku zástavního práva
nemohla by být tvrzená „realizace zástavy“ platným právním úkonem, neboť podle
§ 151f ObčZ, ve znění do 31. prosince 2000, mohl zástavní věřitel prodat
zástavu pouze poté, co byl soudem nařízen prodej zástavy, případně mohla být
zpeněžena za podmínek zákona o veřejných dražbách. Žádný takový postup nebyl
tvrzen, takže případná „realizace“ zástavy by byla podle § 39 ObčZ pro rozpor
se zákonem absolutně neplatným právním úkonem. Odvolací soud nepřisvědčil ani
argumentaci žalovaného, pokud se dovolával zamítnutí žaloby a ochrany svých
práv s poukazem na dobré mravy. Žalobkyně postupovala v řízení koncentrovaně,
žalobu podala v červnu 2000, kdy pozbyla faktickou dispozici s předmětným
automobilem, a navrhla přistoupení žalovaného do řízení, jakmile se dozvěděla,
že vozidlo je v jeho držení. O přistoupení žalovaného do řízení soud prvního
stupně rozhodl usnesením ze dne 30. listopadu 2000, které bylo žalovanému spolu
se žalobou doručeno 21. prosince 2000. Žalovaný měl tak možnost domáhat se na
P. D. v ještě neuběhlé promlčecí lhůtě vydání bezdůvodného obohacení z kupní
smlouvy ze dne 17. května 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, uplatnil dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že
považoval bez „podání dostatečných důkazů“ za prokázanou skutečnost, že se
žalobkyně účinně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy. Nekriticky se
ztotožnil i s vadným posouzením účinnosti zástavní smlouvy. Žalobkyni přiznal
samostatné oprávnění na reivindikaci, které však z § 143 ObčZ dovodit nelze.
Výsledkem je těžké poškození žalovaného, kdy soudy obou stupňů nevzaly zřetel
na § 3 odst. 2 ObčZ, který jim ukládá dbát, aby nedocházelo k ohrožování a
porušování práv z občanskoprávních vztahů. Podle žalovaného měla být žaloba
zamítnuta i při správné aplikaci § 3 odst. 1 ObčZ. Žalovaný dodal, že „uvedené
okruhy otázek“ jsou řešeny v podáních a přednesech jeho zástupce, založených ve
spise, na které odkazuje. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se řádně dovolala relativní
neplatnosti kupní smlouvy, zástavní smlouva k automobilu uzavřena nebyla a ani
z hlediska dobrých mravů nelze její nárok zpochybnit.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné
lhůtě k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ,
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel nenamítá vady uvedené v § 242 odst. 3 OSŘ a existence
takových vad nebyla zjištěna ani dovolacím soudem. Vzhledem ke skutečnosti, že
dovolatel – vyjma posouzení otázky relativní neplatnosti kupní smlouvy - ani
netvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění
nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 OSŘ), je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího
soudu, ze kterých vychází. Zabýval se proto namítaným nesprávným právním
posouzením věci odvolacím soudem, když dovolatel soustředil tyto výhrady do
čtyř dovolacích důvodů: a) věcná legitimace žalobkyně k podání vindikační
žaloby, b) nesprávné posouzení dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy,
c) vadné právní posouzení účinnosti zástavní smlouvy, d) nesprávné právní
posouzení výkonu práv žalobkyně v intencích § 3 odst. 1 ObčZ.
Při posouzení těchto dovolacích důvodů je dovolací soud vázán tím, jak
je dovolatel v dovolání vylíčil.
V rámci dovolání žalovaný především zpochybnil věcnou legitimaci
žalobkyně domáhající se vydání věci tvořící součást společného jmění manželů;
uvedená námitka však není důvodná, neboť odvolací soud otázku věcné legitimace
žalobkyně posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud je vázán zjištěním odvolacího soudu, že k zániku
společného jmění manželů žalobkyně a Ing. O. Č. došlo nabytím právní moci
rozsudku o rozvodu jejich manželství, uzavřeného dne 7. prosince 1985, dne 9.
května 2000, přičemž předmětný automobil byl zakoupen za trvání manželství ze
společných prostředků a tvořil tak součást bezpodílového spoluvlastnictví.
Podle § 143 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, tj.
do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být
předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství,
s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle čl. VIII – Přechodná ustanovení bod 2 zákona č. 91/1998 Sb.,
věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů,
se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly
před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást
společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.
Předmětný automobil tvořící původně součást bezpodílového
spoluvlastnictví se stal od 1. srpna 1998 součástí společného jmění žalobkyně
a Ing. O. Č., přičemž závěry judikatury týkající se možnosti jednoho z manželů
domáhat se po třetí osobě věci tvořící součást zaniklého (a případně dosud
nevypořádaného) bezpodílového spoluvlastnictví se plně prosadí i na možnost
domáhat se vydání věci tvořící součást zaniklého společného jmění manželů.
Ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší
soud ČSR v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, sešit 2 – 3, pod pořadovým č.
10, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k
podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového
spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové
spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání (k
uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 17. dubna
2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č.
8, str. 393). V poměrech společného jmění manželů se ke shodnému závěru
přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo
555/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002,
svazek 17, pod pořadovým č. C 1191, s tím, že ochrany vlastnictví k věci ve
společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může
domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel
nesouhlasí.
Podle § 150 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Odvolací soud správně uzavřel, že od 10. května 2003 se předmětný
automobil nachází v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. O. Č., přičemž
tato skutečnost však nemá na věcnou legitimaci žalobkyně vliv, neboť
vlastnickou žalobu (vindikační nebo zápůrčí) může podat i jen jeden z
podílových spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde (rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 3. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 9, str. 288).
Žalovaný dále namítal, že odvolací soud „bez dostatečného důkazu
pokládal za prokázanou skutečnost, že se žalobkyně účinně dovolala relativní
neplatnosti kupní smlouvy“. Z takto vymezeného vylíčení dovolacího důvodu
především není zřejmé, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci nebo skutečnost, že závěry odvolacího soudu v daném směru nemají
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Měla-li
by být uvedená výtka vztažena k dovolacímu důvodu podřaditelnému pod § 241a
odst. 3 OSŘ, pak závěry dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování mají.
Podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
července 1998, běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat
každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů;
jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 40a občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července
1998, jde li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140,
§ 145 odst. 1, § 479, § 589, § 701 odst. 1 a § 775 považuje se právní úkon za
platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž
platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků
(§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o
cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu,
jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Dovolací soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu, že prodej
motorového vozidla, k němuž došlo kupní smlouvou ze dne 31. prosince 1997,
představuje nikoliv běžnou záležitost, a absence souhlasu žalobkyně s uzavřením
kupní smlouvy má za následek její oprávnění dovolat se relativní neplatnosti
kupní smlouvy. Byla-li kupní smlouva uzavřena mezi Ing. O. Čihákem a Martinem
Novákem, bylo k dovolání se relativní neplatnosti uvedené kupní smlouvy
nezbytné uplatnit námitku relativní neplatnosti vůči oběma smluvním stranám
kupní smlouvy.
Ve vztahu k M. N. se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti dopisem
ze dne 23. srpna 1999; z protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně
dne 14. srpna 2000, u kterého byl žalovaný M. N. přítomen, se pak podává, že
tento dopis byl čten k důkazu a nejpozději ke 14. srpnu 2000 se žalobkyně vůči
M. N. dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vůči Ing. O. Č. pak dopisem
ze dne 17. září 1999 podaným k poštovní přepravě dne 20. září 1999, přičemž z
výpovědi svědka Ing. O. Č. učiněné u jednání soudu prvního stupně konaného dne
11. února 2002 se podává, že svědek potvrdil doručení uvedeného dopisu. Závěry
odvolacího soudu o dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy tak mají
oporu v provedeném dokazování, když ostatně odvolací soud správně poukázal na
dovolání se relativní neplatnosti žalobkyní i v souvislosti s doručením žaloby
stranám kupní smlouvy – M. N. dne 19. července 2000 a Ing. O. Č. dne 25. září
2000.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se „nekriticky ztotožnil s
vadným posouzením účinnosti smlouvy zástavní“. Žalovaný vznik zástavního práva
v řízení spojoval s tvrzeným smluvním vztahem založeným smlouvou o půjčce
uzavřenou mezi Ing. O. Č. a P. D. ve směru, že k zajištění vrácení plnění ze
smlouvy o půjčce byl Ing. O. Č. poskytnut P. D. předmětný automobil jako
zástava. Mezi Ing. O. Č. a P. D. byla uzavřena kupní smlouva ohledně tohoto
vozidla s ujednáním stojícím mimo kupní smlouvu, že pokud Ing. O. Č. zapůjčené
finanční prostředky v dohodnutém termínu vrátí, účinky kupní smlouvy nenastanou
a v případě, že k navrácení finančních prostředků nedojde, bude v platnosti
kupní smlouva. Z uvedeného pak žalovaný dovozoval, že došlo-li k platnému
vzniku zástavního práva a uspokojení ze zástavy realizací kupní smlouvy, nabyl
vlastnické právo k předmětnému vozidlu P. D. a na základě následně uzavřené
kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným dne 17. května 2000 nabyl
vlastnické právo k vozidlu žalovaný.
Podle § 151a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
prosince 2000, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se
vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty,
které nejsou oddělené.
Podle § 151b odst. 1, 3, 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
prosince 2000, zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené
dědické dohody nebo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je
u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku
zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu
zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou
zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro
ně uschovala. Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět
zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí
označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.
Dovolací námitka nesprávného právního posouzení účinnosti zástavní
smlouvy (bez jakékoliv bližší konkretizace) se míjí se zjištěním odvolacího
soudu, vycházejícím ze závěrů soudu prvního stupně, že uzavření písemné
zástavní smlouvy nebylo prokázáno. Tímto zjištěním je dovolací soud vázán,
neboť daný závěr odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl.
Nicméně odvolací soud správně poukázal i na skutečnost, že ani případný
vznik zástavního práva by v konečném důsledku neměl za následek nabytí
vlastnického práva Petrem Dvořákem s možností jeho následného převodu
žalovanému, a to s poukazem na § 151f odst. 1, 3 občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle kterého není-li
zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu
navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Zástavní věřitel je oprávněn za podmínek upravených zákonem o veřejných
dražbách při výkonu svého zástavního práva ve veřejné dražbě zpeněžit
zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, jestliže na tento zamýšlený výkon
zástavního práva písemně upozorní zástavce a dlužníka; od doručení tohoto
písemného upozornění nesmí zástavce s předmětem zástavy nakládat.
K realizaci případného zástavního práva způsobem předvídaným občanským
zákoníkem v dané věci nedošlo (a taková okolnost nebyla ani v řízení tvrzena).
Navíc žalovaným naznačované smluvní ujednání mezi Ing. O. Č. a P. D., že v
případě nevrácení půjčky nastoupí účinky kupní smlouvy, představuje nepřípustný
způsob realizace zástavního práva, neboť takové ujednání má povahu tzv.
propadné zástavy a je podle ustálené judikatury soudu neplatné pro rozpor se
zákonem; P. D. se tak nemohl z tohoto důvodu stát vlastníkem předmětného
vozidla, i kdyby v řízení byla prokázána verze prezentovaná žalovaným (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000,
sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 12,
pod pořadovým č. 131 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.
prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 12, pod pořadovým č. C 892). Ani v
poměrech tvrzeného vzniku zástavního práva nelze dovodit existenci nabývacího
titulu vlastnického práva žalovaného.
Dovolatel dále nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu, že výkon
práv žalobkyně v předmětné věci není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ve vztahu k přezkumu závěru, že výkon práv účastníka řízení je v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ, dovolací soud vychází z
názoru, že oprávnění učinit otázku aplikace § 3 odst. 1 ObčZ o zákazu výkonu
práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu je dáno dovolacímu
soudu pouze v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím
řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5309 nebo usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2009, sp. zn. 22 Cdo
2245/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Dobré mravy „jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných
zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby
každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj
morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního
případu také právě v daném čas, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků
právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům“ (k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998 sp. zn.
II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.
Beck, 1998, sešit 10, pod pořadovým č. 14).
Otázku výkonu rozporu práva s dobrými mravy při uplatnění vlastnické
žaloby pak Nejvyšší soud učinil předmětem posouzení v rozsudku ze dne 10.
listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy,
2001, č. 4, str. 111) se závěrem, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor
výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud
výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by
vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo
zvlášť významného zájmu žalovaného.
Ve vztahu k charakteru ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ pak obecně platí, že uvedené
zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně
v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí,
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2084).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní
okolnosti případu vyložil, proč výkon práv žalobkyně nepovažuje za rozporný s
dobrými mravy (a potud dovolací soud na rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje),
když přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž závěr o absenci
rozporu výkonu práv žalobkyně s dobrými mravy vyplývá, nepřipadá s ohledem na
namítané nesprávné právní posouzení věci do úvahy. Závěry odvolacího soudu v
daném ohledu jsou dostatečně přesvědčivé, srozumitelné a opírající se o
konkrétní skutková zjištění, přičemž nelze učinit závěr, že by jeho závěry
reflektující výše provedený výklad institutu dobrých mravů byly zjevně
nepřiměřené. Posouzení otázky výkonu práv žalobkyně v souladu s dobrými mravy
tak v daném případě nesprávnosti právního posouzení věci nezakládá.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a
dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že
dovolání žalovaného bylo zamítnuto a v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni,
která je zastoupena advokátem, vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za
zastoupení v dovolacím řízení, která činí při krácení odměny na jednu polovinu
za poskytnutý jeden úkon právní služby podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném ke dni zahájení dovolacího
řízení dne 21. dubna 2006, částku 2 250,- Kč, dále paušální náhradu hotových
výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za jeden úkon právní služby
spočívající v podání vyjádření k dovolání žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkové náklady žalobkyně v dovolacím řízení tak
činí 2 550,- Kč; dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobkyni náklady dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie R
e z k o v á, v.
r.
předsedkyně senátu