26 Cdo 3814/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., se sídlem v
Praze 1, Jánský vršek 311/6, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené
JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek
311/6, proti povinné O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Za
Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, pro 1 345 337 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE
829/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.
května 2014, č. j. 51 Co 40/2014-174, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. září 2013, č. j. 67 EXE
829/2012-135, zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nařízenou
svým usnesením ze dne 12. dubna 2012, č. j. 67 EXE 829/2012-27, oprávněné
uložil nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Vybíralovi náklady exekuce ve
výši určené samostatným rozhodnutím a povinné právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Obvodní soud uzavřel, že po vydání exekučního titulu (a to již k datu podání
návrhu na nařízení exekuce) zaniklo právo jím přiznané splněním, kdy v rámci
jiného exekučního řízení (probíhajícího mezi shodnými účastníky, ale v opačném
procesním postavení) vyplatila dne 3. 3. 2011 částku 1 345 337 Kč společnost
Telefónica Czech Republic a. s. (nyní O2 Czech Republic a. s.), vystupující
jako dlužník společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL spol. s r. o. a zároveň i
jako oprávněný v exekučním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 (a Exekutorským úřadem Liberec, soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským, pod sp. zn. 131 EX 1390/10), na základě exekučního příkazu
ukládajícího zaplacení jiné peněžité pohledávky povinného (totožné s
pohledávkou exekučně vymáhanou v nyní projednávané věci, tzn. pohledávky z
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 4 Cm
129/2007-258, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna
2011, č. j. 3 Cmo 99/2010
-343), čímž se O2 Czech Republic a. s. jako dlužník společnosti TELECONSULT
-INTERNATIONAL spol. s r. o. v příslušném rozsahu zprostila své povinnosti vůči
ní (byť vyplatila tuto pohledávku bez toho, že by obdržela vyrozumění podle §
314 o. s. ř. a že by pohledávka byla k datu vyplacení již splatná). Exekuce
vedená Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010 tedy skončila
jejím provedením (viz sdělení exekutora ze dne 4. 3. 2011), a to dříve, než byl
exekutorovi postoupen návrh TELECONSULT-INTERNATIONAL spol. s r. o. na
zastavení exekuce s odkazem na uplatněné započtení vzájemných pohledávek (tento
návrh byl posléze zamítnut usnesením ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 48 EXE
1074/2010-25, s tím, že exekuce již byla skončena). Následně byl rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, zrušen
exekuční titul, na jehož podkladě byla celá exekuce vedena (tzn. rozsudek
Městského soudu v Praze z 11. září 2008, č. j. 34 Cm 114/2000-531, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 14. dubna 2010, č. j. 4 Cmo 163/2009-573), a
věc byla vrácena soudu 1. stupně. Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení
ve výši 17 303 Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná
podala návrh na nařízení exekuce za situace, kdy již byla v její prospěch
pohledávka vyplacena v rámci jiné exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky
povinného, a to bez ohledu na to, že následně byly zrušeny exekuční tituly,
podle nichž byla tato jiná exekuce vedena.
Přestože postup exekutora v tomto
jiném exekučním řízení nebyl zcela v souladu se zákonem, dostaly se finanční
prostředky do dispozice věřiteli dne 3. 3. 2011 (ač pohledávka byla vykonatelná
až od 12. 3. 2011) a povinná se tak své povinnosti vůči oprávněné zprostila.
Oprávněná namítá v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím,
že se napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za zásadní pro napadené usnesení
považuje otázku, „zda vůbec může odvolací soud odkázat na jiné soudní
rozhodnutí vydané v jiné věci a pouze na tomto jiném soudním rozhodnutí založit
svůj právní závěr, aniž by sám provedl dokazování a právní hodnocení v souzené
věci, respektive aniž by se řádně vypořádal se všemi tvrzeními oprávněného v
dané věci. Soudní rozhodnutí, z něhož odvolací soud vycházel, přitom obsahuje
výrok o nevyhovění návrhu na zastavení exekuce – nejedná se tedy o rozhodnutí
ve věci statusové nebo jiné, v níž jsou dle platné legislativy závazné erga
omnes“. Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jestliže vyšel ze závěrů druhé exekuce, v rámci níž
soudy obou stupňů zamítly návrh oprávněné (v druhé exekuci v postavení povinné)
na zastavení exekuce s odůvodněním, že za situace, kdy byla vymožena celá
dlužná pohledávka včetně příslušenství a nákladů exekuce, již nelze návrhu na
zastavení exekuce vyhovět z důvodu zániku exekuce jako celku, neboť Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 dovodil, že soud
exekuci zastaví i poté, co pohledávka s příslušenstvím včetně nákladů exekuce
byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným. Taková
situace v případě druhé exekuce nastala. Rovněž se odvolací soud odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu v případě závěru, že návrh na zastavení exekuce byl
podán po lhůtě stanovené v § 55 ex. řádu; v tomto směru odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013. Konečně podle
dovolatelky rozhodl odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu v otázce zohlednění nesprávného postupu soudního exekutora při
rozhodování soudu o návrhu oprávněné (v druhé exekuci povinné) na zastavení
exekuce. V ní exekuční soud rozhodl o návrhu oprávněné (v druhé exekuci
povinné) až šest měsíců poté, kdy soudní exekutor exekuci provedl. Nebýt této
časové prodlevy a nesprávného postupu soudního exekutora, nelze vyloučit, že by
druhá exekuce nebyla ještě skončena, a mohla být tak snadno zastavena. Navrhla,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce
nezastavuje, popř. návrh na zastavení zamítl či usnesení zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že na právních otázkách, které
oprávněná v dovolání vznáší, napadené rozhodnutí nezávisí. Některé otázky pak
nelze hodnotit ani jako otázky právní. Výtkou, že odvolací soud jen odkázal na
jiné soudní rozhodnutí, na němž založil svůj závěr, aniž by sám provedl
dokazování a vypořádal se všemi tvrzeními odvolatelky, namítá dovolatelka vady
řízení, jež nejsou od 1. 1. 2013 přípustným dovolacím důvodem.
Kritika, že
návrh na zastavení exekuce, vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48
EXE 1074/2010, byl zamítnut z důvodu jejího faktického provedení, je předmětem
dovolání v rámci jiné exekuce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení
této otázky nezávisí, případné formální zastavení jiné exekuce nemohlo mít vliv
na fakt, že pohledávka zanikla splněním. Otázka možných důsledků zmeškání lhůty
podle § 55 ex. řádu se vztahuje výlučně na exekuční řízení, vedené Obvodním
soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, napadené rozhodnutí na jejím
řešení nezávisí. Výtkou nesprávného postupu exekutora (rozhodnutí o návrhu na
zastavení exekuce s prodlevou a předčasné vyplacení přikázané pohledávky)
namítá údajné vady řízení (navíc jiného exekučního řízení) a nikoli nesprávné
právní posouzení této věci. Dovolání není ani důvodné. Oprávněný nemohl být
úspěšný v této exekuci, protože podle jednoho exekučního titulu nelze plnit
dvakrát a povinný již plnil k rukám soudního exekutora Mgr. P. Polanského dne
3. 3. 2011 v rámci dřívější exekuce. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání
odmítl.
Oprávněná v doplňujícím podání ze dne 19. 8. 2015 ještě připomněla, že Nejvyšší
soud již rozhodl v související exekuční věci pod sp. zn. 26 Cdo 3169/2014, v
níž účastníci vystupovali v opačném postavení a v níž zrušil rozhodnutí soudů a
vrátil věc k dalšímu projednání, přičemž soud prvního stupně rozhodl v
intencích právního názoru Nejvyššího soudu a předmětné exekuční řízení zastavil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud nezabýval důvodností
zastavení exekuce pro zánik pohledávky splněním, k němuž došlo v rámci
provádění jiné exekuce, probíhající mezi týmiž účastníky, avšak v opačném
postavení, přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z
obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 268 odst. 1 písm. g.) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon
rozhodnutí již proveden; bylo
-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven, i
tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších zákonů
(dále též jen „ex. řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro
exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 314a odst. 1 o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, se výkon rozhodnutí
provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu
vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu
postižena.
Podle § 314a odst. 2 o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, dlužník povinného
vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje
po doručení vyrozumění podle § 314; není-li pohledávka povinného v tento den
dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-258,
bylo žalobkyni O2 Czech Republic a. s. uloženo zaplatit žalované
TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., částku 1 219 867,20 Kč s
příslušenstvím ve výši 26 % ročně od 1. 8. 1998 do zaplacení, částku 660 457,50
Kč s příslušenstvím ve výši 23 % ročně od 1. 9. 1998 do zaplacení a částku 29
696,60 Kč s příslušenstvím ve výši 12 % ročně od 1. 7. 1999 do zaplacení (výrok
I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II.).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2011, č. j. 3 Cmo 99/2010-343,
byl mimo jiné rozsudek městského soudu ve výroku I., v rozsahu uložení
povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 1 219 867,20 Kč, 660 457,50 Kč a 29
696,60 Kč, potvrzen, jinak byl ohledně příslušenství a ve výroku II. zrušen a v
tomto rozsahu byl vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v
Praze pak následně rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 4 Cm 129/2007-587,
uložil žalobkyni zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z
částky 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011, úrok z prodlení ve výši
0,01 % denně z částky 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011 a úrok z
prodlení ve výši 3,65 % ročně z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do 3. 3.
2011, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl ohledně
dalšího požadovaného příslušenství (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit
žalované náklady řízení 245 710 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní
moci rozsudku (výrok III.) a žalované uložil nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě
náklady řízení ve výši 26 220,70 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.).
Poté, co byla na základě prvně uvedeného rozsudku ve spojení s dalšími dvěma
rozsudky nařízena exekuce, podala v souzené věci povinná návrh na zastavení
exekuce s tím, že mezi účastníky probíhá ještě další exekuční řízení (vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010), v němž jsou
účastníci v opačném postavení, a kdy se Telefónica Czech Republic a. s. (nyní
O2 Czech Republic a. s.) domáhala po TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o.,
zaplacení 1 100 237 Kč včetně nákladů řízení a nákladů exekuce, celkem 1 345
337 Kč. Tuto částku O2 Czech Republic a. s. jako dlužník povinné TELECONSULT-
INTERNATIONAL, spol. s r. o., předala soudnímu exekutorovi (který uvedenou
částku opět předal O2 Czech Republic a. s. jako oprávněné), což mělo za
následek zánik nyní vymáhané pohledávky. Částku 564 684,30 Kč (rozdíl mezi
exekučním titulem přiznanou částkou 1 345 337 Kč) O2 Czech Republic a. s.
zaslala společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., ještě před
podáním exekučního návrhu (před 13. 2. 2012).
Pro posouzení důvodnosti zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s.
ř. v projednávané věci exekuční soud musí vyhodnotit, zda došlo ke skutečnosti,
s níž citované ustanovení zastavení exekuce spojuje (po vydání exekučního
titulu zaniklo právo jím přiznané).
Společnost O2 Czech Republic a. s. v rámci exekučního řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1074/2010, kdy bylo v exekuci
postupováno podle § 312 a násl. o. s. ř. přikázáním jiné peněžité pohledávky,
fakticky uhradila jako dlužník povinné (poddlužník) TELECONSULT-INTERNATIONAL,
spol. s r. o., prostřednictvím soudního exekutora (byť v podstatě sama sobě,
neboť v tomtéž řízení vystupovala zároveň i jako oprávněná) částku 1 345 337
Kč. Lze tedy uzavřít, že pohledávka, pro niž je nyní exekuce vedena, zanikla
splněním, a proto důvod k zastavení exekuce je dán. Ačkoliv výkon rozhodnutí
(exekuci) přikázáním jiné peněžité pohledávky lze vést jen tehdy, je-li
dlužníkem povinného třetí osoba (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. listopadu 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněné pod č. 10/1970 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
března 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002), a soudní exekutor v dřívějším exekučním
řízení tudíž vydal exekuční příkaz přikázáním jiné peněžité pohledávky
povinného v rozporu s touto judikaturou, nelze již v rámci nyní probíhajícího
exekučního řízení způsob vedení dřívější exekuce zpochybnit. Stejně tak pro
toto exekuční řízení již zůstává bez významu i skutečnost, že poddlužník
povinného v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
48 EXE 1074/2010 plnil dříve, než mu bylo doručeno vyrozumění o právní moci
usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu, i to, zda byl dán důvod k
zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE
1074/2010 či nikoli.
Dovolací soud s ohledem na § 243f odst. 1 o. s. ř. nepřihlížel k tomu, že svým
usnesením ze dne 21. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 3169/2014, zrušil usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 48 EXE
1074/2010-52, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 62
Co 54/2014-80, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože se dovolatelce nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Povinné, která měla v dovolacím řízení úspěch, podle obsahu spisu
žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu