a Feráka v
právní věci žalobců a) H. M., narozené XY, bytem XY, a b) J. M., narozeného XY,
bytem tamtéž, obou zastoupených Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované I. S., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky
39/2, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 25 C 16/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. října 2017, č. j. 69 Co
376/2017-187, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Josefa Blažka,
advokáta se sídlem v Bruntálu, nám. J. Žižky 39/2, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 12. 11. 2016 a rozhodl o
náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěr
odvolacího soudu, že žaloba došlá soudu dne 20. 1. 2017 na přezkoumání
oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu byla podána po uplynutí lhůty stanovené v §
2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je v konečném
důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V soudní praxi není pochyb, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním
případem společného nájmu bytu, svědčí oběma manželům společně a nedílně
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo
1704/2008, uveřejněný pod číslem 34/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 64/2000,
uveřejněný pod číslem 79/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výpověď
musí proto směřovat vůči oběma manželům a oběma musí být také doručena. Za
účinnou lze výpověď z nájmu považovat až okamžikem, kdy je doručena druhému z
manželů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon
37/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura v sešitě č. 7, ročník 1997, pod
číslem 55). Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle
dojde (§ 570 odst. 1 část věty před středníkem o. z.). Podle ustálené
rozhodovací praxe, která je použitelná i za účinnosti o. z. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), je dojitím
třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným
právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen
samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy,
kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta
či do jeho poštovní schránky popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky
o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní
příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní
jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v
místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem
a nemůže být právně významné, zda tak (ne)učinil; nerozhodné jsou i subjektivní
důvody, které jej k tomu vedly. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl
(ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky
doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní
jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy se adresát
tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na
okamžik, kdy je adresát „ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku,
seznámit se s jejím obsahem) - viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008, ze
dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, ze dne 1. 12.
2010, sp. zn.23 Cdo
2926/2009). V projednávaném případě byla oběma žalobcům zásilka doručena nejpozději dnem
následujícím po dni, kdy jim bylo vhozeno oznámení o uložení zásilky obsahující
výpověď do poštovní schránky (o čemž byli poštou informováni i e-mailem), tedy
16. 11. 2016. Žaloba na oprávněnost výpovědi podaná dne 20. 1. 2017 tak byla
podána po uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z. Skutečnost, že zásilku
namísto žalobce b) později fakticky vyzvedl na poště jeho syn, na účincích již
nastalého doručení nic nemění. Protože žalobci podali žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi až po uplynutí
zákonem stanovené lhůty a již proto ji soud musel zamítnout, nezabýval se
dovolací soud (pro nadbytečnost) dalšími v dovolání vznesenými otázkami, jimiž
dovolatelé zpochybňují naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 2288
odst. 2 písm. b) o. z., neboť jejich řešení je pro závěr o správnosti rozsudku
odvolacího soudu bezvýznamné.
Dovolatelé sice napadli dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen
proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné
odůvodnění, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu