26 Cdo 3845/2022-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, proti žalované E. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 103/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2022, č. j. 14 Co 198/2022-494, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť otázku (ne)platnosti smluv o nájmu uzavřených mezi účastníky a společností Merkury Milena, s. r. o. (dále též jen „Společnost“) do 31. 12. 2013 pro nedostatek vážné vůle stran (§ 37 odst. 1 zákona č 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31.
12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) a u smluv uzavřených od 1. 1. 2014 otázku jejich zdánlivosti (§ 552 a 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“, popř. „nový občanský zákoník“), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí – viz např. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 3161/09, odmítl) a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 – v poměrech právní úpravy do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jedná-li někdo tzv. naoko a jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.
Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Z toho je také zřejmé, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Za účinnosti nového občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) pak podle § 552 o.
z. simulované jednání představuje pouze zdánlivé právní jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod číslem 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (soud prvního stupně) se při posuzování vážnosti vůle stran nájemní smlouvy zabýval všemi podstatnými okolnostmi a přihlédl k tomu, že Společnost byla účastníky založena za účelem koupě bytu (podle tehdy platné právní úpravy nemohli cizí státní příslušníci nabývat v České republice nemovitosti), jejími společníky byli žalobce a žalovaná, kteří tak mohli fakticky s bytem disponovat, že smlouvy o nájmu byly opakovaně uzavírány za účelem získání povolení k pobytu.
Skutkovým zjištěním (které v dovolacím řízení nelze měnit ani přezkoumat a které ostatně nevykazují jakýkoliv nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu) tak odpovídá jeho závěr, že účastníci a Společnost uzavírali nájemní smlouvy jen „naoko“ pro potřeby získání povolení k pobytu a ve skutečnosti nechtěli vyvolat právní účinky spojené s uzavřením smlouvy o nájmu bytu. Na posouzení právního jednání nemá vliv pohnutka, jen nebyla-li projevena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť stranám nájemní smlouvy bylo zřejmé, co bylo důvodem jejich opakovaného uzavírání. Závěr odvolacího soudu, který posoudil vztah mezi účastníky a Společností (jež mlčky souhlasila s užíváním bytu účastníky bez jakéhokoliv protiplnění a bez ujednání o účelu a délce takového užívání) jako výprosu podle § 2189 o. z., zpochybňuje dovolatelka prostřednictvím skutkových námitek (tvrdí, že se jednalo o vztah úplatný).
Brojí tak proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Ostatně pro závěr soudu, že nebyla uzavřena smlouva o nájmu, ale mezi Společností a účastníky, a následně mezi žalobcem a žalovanou, mohl vzniknout právní vztah výprosy, není významná skutečnost, zda dovolatelka začala (bez dohody s žalobcem) po jeho vzniku (v polovině roku 2019) platit za užívání bytu 5.000 Kč měsíčně.
Dovolatelka se ostatně svými námitkami snaží především zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky podle § 2238 o. z., za nichž se považuje nájemní smlouva za řádně uzavřenou. Jestliže uzavřela nájemní smlouvu bez vážné vůle, nemohla být v dobré víře, že je nájem po právu, a nemohla tedy ani byt (jak požaduje § 2238 o. z.) užívat po dobu tří
let v dobré víře, že je nájemkyní. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu