ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
Treboplast, s. r. o., se sídlem v Moravské Třebové, Svitavská 1600/68,
identifikační číslo osoby 272 08 338, zastoupené JUDr. Pavlem Holcem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Radlická 1c/3185, proti žalovaným 1) D. P., t. č. ve
vazební věznici, 2) L. P., a 3) S. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 318/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18.
ledna 2017, č. j. 27 Co 438/2016-263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18.
ledna 2017, č. j. 27 Co 438/2016-263, jakož i rozsudek Okresního soudu ve
Svitavách ze dne 23. září 2016, č. j. 10 C 318/2015-225, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
1. Okresní soud ve Svitavách (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 23. září 2016, č. j. 10 C 318/2015-225, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem označených bytových jednotek s
předmětnými spoluvlastnickými podíly na společných částech označených domů, v
nichž jsou bytové jednotky situovány, jakož i v uvedeném rozsahu
spoluvlastníkem předmětných pozemků (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“), a
2. Soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho
rozsudku) rozhodoval o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že je věřitelkou
žalovaného 1), který v postavení ekonoma – finančního ředitele žalobkyně se
záměrem obohatit se, postupně neoprávněně převáděl finanční prostředky
žalobkyně (nacházející se na jejích bankovních účtech) na své bankovní účty,
případně na bankovní účty svých známých, čímž podle označeného trestního
rozsudku (ve spojením s označeným trestním rozsudkem odvolacího soudu) spáchal
zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák.,
přičemž pro uspokojení svých pohledávek vůči žalovanému 1) se žalobkyně domáhá
požadovaného určení vlastnictví, neboť podle jejího názoru převod bytových
jednotek na žalované 2) a 3) je absolutně neplatný, jelikož úmyslem žalovaného
1) bylo zbavit se majetku, aby z něho žalobkyně nemohla uspokojit předmětné
pohledávky (jde o simulovaný právní úkon).
3. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že s ohledem na okolnosti případu je
uvedená kupní smlouva absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle trvale
převést vlastnické právo, „neboť je zjevné, že k uzavření kupní smlouvy došlo
bez tohoto úmyslu, když konkrétní úmysly všech zúčastněných, tedy D. P. a
manželů P., byly zcela jiné, a kdy navíc se tito paralelně dohodli, že
nemovitosti budou převedeny zpět na D. P., jakmile bude hypoteční úvěr
splacen.“
4. Soud prvního stupně vycházel výlučně z listinných důkazů, aniž by
vyslechl účastníky předmětných kupních smluv.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j.
27 Co 438/2016-263, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) potvrdil
(ve výroku pouze formulačně upřesnil potvrzující meritorní výrok z hlediska
řádného označení bytových jednotek) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
6. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu se mj.
podává, že odvolací soud „zcela převzal skutková zjištění okresního soudu a
nedospěl k závěru, že by tato skutková zjištění bylo třeba ve smyslu § 213 o.
s. ř. nějak doplňovat či měnit.“ Dále odvolací soud vyložil, že: „vycházeje z
nesporně zjištěného skutkového stavu věci a ust. § 37 odst. 1 obč. zák.,
má...za to, že pro posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu
žalobcem namítané absence vůle (její vážnosti) k uzavření kupní smlouvy jsou
předně významné ty projevy vůle účastníků, které byly písemně vyjádřeny v kupní
smlouvě. Ty jsou naprosto jednoznačné, neboť zachycují vznik a obsah
závazkového vztahu založeného kupní smlouvou… výslovně deklarují základní
náležitosti týkající se vůle a jejího projevu…“
7. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně týkající se
disimulace právního jednání žalovaných při uzavření předmětných kupních smluv,
neboť „motivace žalovaných k uzavření kupní smlouvy, okolnost, jakým způsobem
druhý žalovaný a třetí žalovaná mínili využít své vlastnické právo k bytům
(vykonávali obsah vlastnického práva), resp. dočasnost vlastnického práva
nabytého druhým žalovaným a třetí žalovanou (tuto nelze ani považovat za
rozpornou s podstatou kupní smlouvy; k věci lze dodat, že případná ústní dohoda
žalovaných o budoucím převodu bytů na prvního žalovaného byla právně nezávazná)
nemohou odůvodnit závěr o absenci vůle (její vážnosti) k uzavření kupní
smlouvy. Odvolací soud tudíž sdílí hodnocení okresního soudu o vážnosti projevu
vůle účastníků kupní smlouvy, o skutečné (opravdové) vůli žalovaných uzavřít
kupní smlouvu (též o splnění ostatních základních náležitostí tohoto právního
úkonu), kteréžto zjištění předurčuje závěr o platnosti kupní smlouvy, o tom, že
v daném případě tak nelze uvažovat o tom, že by v dané kupní smlouvě bylo možno
spatřovat simulovaný právní úkon, potažmo dovozovat, že v dané věci platí jiný,
zastřený právní úkon (smlouva o půjčce).“
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v než namítá, že
napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (dovolatelkou vyložených)
právních otázek, které v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dosud nebyly vyřešeny, respektive při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci
sp. zn. 33 Cdo 4246/2008).
9. Dovolatelka v další části svého dovolání podrobně vymezuje – též s
odkazem na okolnosti vyplývající z předmětného trestního řízení - skutkový
rámec případu a svou argumentaci upíná k závěru, že v předmětné kupní smlouvě
absentuje vážná vůle účastníků, která tak představuje simulovaný – a tudíž
absolutně neplatný – právní úkon.
10. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přistoupil ke změně
dovoláním napadeného rozsudku tak, že změní i rozsudek soudu prvního stupně a
sám podané určovací žalobě vyhoví a rozhodne též o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů.
11. Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.
12. Nejvyšší soud zohlednil, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
13. Dále Nejvyšší soud předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení
přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 –
všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
14. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy
došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
15. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně je – jak bude
rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
16. Dovolatelka svou žalobní konstrukci (ve stručnosti shrnuto z obsahu
spisu) postavila především na tvrzení, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu
§ 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, neboť – s
přihlédnutím k chování účastníků a okolnostem, jež byly zjištěny v předmětném
trestním řízení – představuje simulované právní jednání. Jinými slovy tedy
namítala, že předmětné okolnosti případu by měly vést soud k závěru o aplikaci
§ 37 odst. 1 obč. zák. a v důsledku toho k soudní deklaraci určení vlastnického
práva žalovaného 1) k předmětným bytovým jednotkám, čímž by dovolatelka měla
reálnou šanci uspokojit z tohoto nemovitého majetku svou pohledávku z titulu
náhrady škody v celkové výši 7.799.893,96 Kč s příslušenstvím, kterou má za
žalovaným 1).
17. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
18. K problematice simulovaných právních úkonů Nejvyšší soud (jak se
podává např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo
833/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) mj.
vyložil:
19. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit
určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází
s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k
perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen
svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí
skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem
spojeny.
20. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový
právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U
simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto
simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost.
Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod,
pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o
disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení
§ 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon.
21. Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek
vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli
smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu
uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž
by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o
mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.
22. Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud
musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí
podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti
vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).
23. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon
nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve
smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován
jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon
neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž
může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich
vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé
procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního
jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně
projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v
zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est
origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy
předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou
právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od
uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko
důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).
24. Dále Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 9. listopadu 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, k výkladu právních úkonů vyložil následující závěry:
25. Soudy se musejí při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který
je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž
vede.
26. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě
samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které
se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat
informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o
důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
27. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně
okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době
uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného
dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému
účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které
je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím
způsobem (§ 132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný
pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního
závěru.
28. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným
vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či
svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co
v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě
přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil
předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto
nepostupoval.
29. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30
Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které
zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v
relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
30. Soud prvního stupně k výslechu účastníků předmětné smlouvy
nepřistoupil a svá skutková zjištění činil výhradně z listinných důkazů. Přitom
okolnosti daného případu, navíc provázené popsaným trestně právním jednáním
žalovaného 1), které se týkalo (zpronevěry) majetku dovolatelky, z povahy věci
přímo vybízely k tomu, aby soud verifikaci právně rozhodných skutečností učinil
též prostřednictvím výslechů žalovaných, a aby při hodnocení těchto důkazů v
rámci zjišťování skutkového děje daného případu zohlednil i listinné důkazy,
které se nabízejí z předmětného trestního spisu, a inkriminovaný právní úkon
posoudil s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež vyplývají z obsahu (i
předmětného trestního) spisu (srov. např. vyjádření žalovaného 2/ při jednáním
před soudem prvního stupně konaném dne 23. září 2016 – arg.: „Je pravdou, že
jsme s manželkou byty vlastnit v zásadě nechtěli, chtěli jsme ale prvnímu
žalovanému pomoci, a proto jsme souhlasili s tím, že byty koupíme. Já jsem je v
podstatě ani neviděl. Bylo dohodnuto, že během dvou tří let dojde ke zpětnému
převodu. Netušil jsem, že by u prvního žalovaného mohl být nějaký problém.“, in
protokol o tomto jednání na č. l. 222-224).
31. Namísto toho soud prvního stupně privilegoval jazykový výklad
předmětné kupní smlouvy a rozhodl zjevně na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci. Odvolací soud pak pochybil, pokud – s ohledem na rozsah
nezbytného dokazování (výslechy účastníků předmětné kupní smlouvy) -
nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a namísto toho přistoupil k vydání
rozsudku, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
32. Z obsahu spisu, s přihlédnutím ke skutečnostem vyplývajícím z
předmětného trestního řízení (jak byla prozatím reprodukována především soudem
prvního stupně), nelze jako (zjevně) nedůvodnou vyloučit žalobkyní uplatněnou
právní argumentaci postavenou na jejím tvrzení, že i s přihlédnutím k tomu, jak
v onom trestním řízení vypovídali (především) žalovaní 2) a 3), nelze vyloučit,
že uvedená převodní smlouva je důsledkem simulovaného právního jednání, neboť
právě (zejména) žalovaným 2) v trestním řízení popsaný důvod či stimul, proč
nakonec přistupoval, respektive s žalovanou 3) přistupovali k uzavření této
věcné smlouvy, navíc při neformální dohodě o budoucím zpětném převodu tohoto
nemovitého majetku zpět do vlastnictví žalovaného 1), k takovému závěru
tenduje.
33. Bylo tudíž povinností soudu prvního stupně uvedené právně významné
okolnosti případu verifikovat tak, aby následně zjištěný skutkový stav mohl být
podroben právnímu posouzení, respektive aby na podkladě žalobního tvrzení byly
posuzovány i okolnosti, při jejich naplnění by bylo nutno konstatovat, že
předmětná kupní smlouva představuje simulovaný právní úkon, a je tedy ve smyslu
§ 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná.
34. Jestliže takto soud prvního stupně nepostupoval a odvolací soud
nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí, nezbývá Nejvyššímu soudu, který za
daného nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemůže sám přistoupit ke změně
rozhodnutí ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., než zrušit rozhodnutí obou
soudů.
35. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu