30 Cdo 2178/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce
Mgr. I. N., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, se sídlem v
Brně, Divadelní 6, proti žalované MUDr. J N., zastoupené Mgr. Ditou
Machourkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 16, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 257/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2015,
č. j. 37 Co 367/2015-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2015, č. j. 37 Co
367/2015-112, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
náleží do společného jmění manželů (dále též „SJM“), a dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalovaná byla
ke dni 9. srpna 2013 vlastnicí předmětného pozemku, který nabyla od své matky
Ch. D. na základě kupní smlouvy ze dne 1. dubna 2014 (dále též „předmětná kupní
smlouva“), a to za trvání manželství s žalobcem. Kupní smlouvu sepsal (jako
advokát) žalobce, přičemž mezi stranami bylo nesporné, že podle kupní smlouvy
se žalovaná zavázala zaplatit převodkyni kupní cenu ve výši 40.000,- Kč. Z
vyjádření otce a matky žalované, stejně jako sestry žalované, bylo zjištěno, že
matka žalované měla v úmyslu pozemek darovat, nikoli prodat. Tento skutkový
závěr podpořila i skutečnost, že žalobce nebyl uveden jako smluvní strana,
ačkoli smlouvu sám sepisoval a jako advokát věděl, že z kupní smlouvy za trvání
manželství nabývají manželé společného jmění. Nadto žalobce nechal zapsat do
katastru nemovitostí výhradně žalovanou a nesouhlas s tímto stavem projevil až
nyní v soudním řízení.
Co do právního hodnocení věci bylo mezi stranami sporné, zda předmětná smlouva
uzavřená mezi žalovanou a matkou žalované byla smlouva kupní či darovací, resp.
bylo sporné, zda smluvní strany měly úmysl převést pozemek úplatně či
bezúplatně a zda byla zaplacena kupní cena. Vzhledem k provedeným důkazům soud
dospěl k závěru, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, tedy úkonem,
který měl zastřít skutečnou vůli stran převést nemovitost bezplatně darovací
smlouvou. Pro vady ve vážnosti vůle se však jedná ve smyslu § 37 odst. 1 obč.
zák. o úkon absolutně neplatný. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy (bez
ohledu na to, mělo-li se jednat o smlouvu kupní či darovací) nepřešel předmětný
pozemek ani do výlučného vlastnictví žalované, ani do SJM a žalobu tak nezbylo
než zamítnout.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 8. prosince 2015, č. j. 37 Co 367/2015-112, potvrdil (jako věcné správné
rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci a zcela na ně odkázal. K námitce
vydržení uvedl, že žalobci nesvědčí žádný nabývací titul, o který by mohl
dobrou víru opírat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nepřihlédl v rozporu s
níže uvedenou judikaturou k uplatněným námitkám dovolatele a prakticky
neodůvodnil napadené rozhodnutí. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 13.
května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, nebo ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30
Cdo 4033/2007. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobce je – jak bude vyloženo níže – přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud úvodem předesílá, že nemá žádný důvod pochybovat o tom, že
odvolací soud chtěl za účelem věcného přezkumu odvoláním napadeného rozsudku
soudu prvního stupně dostát své zákonem stanovené povinnosti a v rámci
učiněných odvolacích námitek projednat a rozsoudit věc ve smyslu § 212 o. s.
ř., nicméně absence vypořádání se s odvolacími námitkami dovolatele (v dané
procesní fázi vystupujícího v pozici odvolatele) v odůvodnění písemného
vyhotovení jeho rozsudku, ač jistou část z nich sám referuje v odůvodnění svého
rozhodnutí, zcela naplňuje opodstatněnost té části dovolací argumentace, v níž
dovolatel právně relevantním způsobem, s odkazem i na označenou judikaturu
Nejvyššího soudu [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách http://nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz], dovozuje
naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již
pro tento stěžejní procesní moment je naplněn shora dovolatelem vymezený
předpoklad přípustnosti i důvodnosti jeho dovolání a za daného procesního stavu
Nejvyšší soud – s vědomím své ustálené judikatury, ale i judikatury Ústavního
soudu a z ní plynoucí všeobecné závaznosti jeho nálezů – neměl jinou procesní
možnost, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.
Pokud jde o procesní pochybení, konkrétně zůstaly odvolacím soudem
nezodpovězeny (nevypořádány) – z hlediska posuzování právně významných
okolností tohoto případu - tyto odvolací námitky:
- soud prvního stupně založil své rozhodnutí o neplatnosti předmětné kupní
smlouvy na základě soudní interpretace vůle účastníků této smlouvy, aniž by
vůbec provedl důkaz výslechem druhé účastnice smlouvy (žalované), ačkoli
objasnění rozporu mezi žalovanou tvrzenou vůlí a projevem vůle v listině
(smlouvě) představovalo zásadně významnou skutečnost, kterou bylo třeba s
ohledem na tvrzení žalované prokazovat [poznámka: dovolatel v odvolání proti
posledně zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně také namítá, že soud
nepřistoupil k výslechu svědkyně Ch. D., která ovšem – jak plyne z obsahu spisu
– soudem prvního stupně byla při jednání dne 8. září 2015 (viz protokol o
jednání na č. l. 85 a násl.) vyslechnuta];
- v návaznosti na výše uvedené se soud prvního stupně nevypořádal (ani se
nemohl vypořádat) s otázkou, proč by účastnice předmětné smlouvy měly tento
právní úkon disimulovat a jaká by měla být kauza takového jednání;
- závěr soudu o předběžné otázce, posouzení platnosti předmětné smlouvy, je bez
opory v provedeném dokazování a rozhodnutí soudu bylo dosaženo na základě
formulace skutkových zjištění bez opory v obsahu spisu a postupu řízení
odporujícího zásadám nalézání práva v občanském soudním řízení;
Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v
§ 157 odst. 2 o. s. ř. a přiměřeně se vztahují i na potvrzující rozsudek
odvolacího soudu.
Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a
dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo
jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS
2154/15). To se týká i odůvodnění, proč účastníkem navržený důkaz nebyl
proveden, resp. proč soud na takový návrh procesně nereagoval (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 15. května 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96).
Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se
obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat,
případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může
legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten
výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna
2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).
Z vyloženého vyplývá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí trpí vadou
spočívající v absenci vypořádání se s předmětnými odvolacími námitkami
dovolatele, neboť odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal jen s
námitkou vydržení. K ostatním vzneseným námitkám po stručném shrnutí rozhodnutí
soudu prvního stupně uvádí pouze tolik, že „s těmito skutkovými zjištěními,
učiněnými soudem I. stupně a jeho závěry právními se odvolací soud zcela
ztotožňuje a na tyto odkazuje.“
Vznesl-li však dovolatel v odvolacím řízení i další relevantní námitky,
pochybil odvolací soud, nevypořádal-li se i s těmito námitkami výše uvedeným
způsobem.
Z uvedeného je patrné, že dovolání žalobce je důvodné. Dovolacímu soudu
nezbylo, než napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující poznatky z rozhodovací
činnosti, které je třeba reflektovat také při posuzování, zda tvrzený právní
úkon představuje simulované, resp. disimulované právní jednání:
1. Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad,
podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo
nerozumné důsledky. Soudy by se proto měly při výkladu smlouvy vyhnout zejména
takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či
problematické důsledky, k nimž vede. Soudy musejí přihlížet ke vzájemným
vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v
konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato
kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní
judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo
pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na
právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví (nález ze dne 7.
dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08).
2. Základní výkladový mechanismus je obsažen v § 35 odst. 2 obč. zák., který
stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení
předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten
případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti
odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a
historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká
byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či
měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje
pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění
právního úkonu. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (jako v daném
případě), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení
interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné
vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního
úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo
úkon učinil.
3. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné
smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, resp. všechny osoby, které se zúčastnily
uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen
o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč
k takovému jednání přistoupily. Pokud se účastníci ve svých výpovědích
podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich
projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na
základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči
tomu kterému účastníku o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému
tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu
odpovídajícím způsobem (§ 132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad,
který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně
kvalifikačního závěru.
4. Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš
citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních
subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak
především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených
subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou
spravedlnosti.
5. Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by
absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků
smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly.
Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu
je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při
již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky,
což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky
vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou
založit předmětný závazkový právní vztah.
6. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon
nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve
smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován
jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon
neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž
může dospět za tím účelem realizovanou nezbytnou důkazní verifikací, tedy při
důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné
souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude
zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi
tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než
kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je
počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti),
takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho,
co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště
pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí,
či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného
právního jednání.
7. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením
a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je
na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané
validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil
předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto
nepostupoval.
8. V případě posuzování, zda předmětný majetek náleží do SJM (případně do tzv.
masy zaniklého, avšak dosud nevypořádaného SJM), je nutno vycházet z toho, že
„pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za
trvání manželství tvoří společné jmění manželů“ (§ 144 obč. zák.). Důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Na účastníkovi,
který tvrdí, že určitá věc je ve SJM, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta
za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí
skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude
na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností prokázat (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013). V
případě, že by manžel neunesl důkazní břemeno v tom směru, že jím uzavřená
např. kupní smlouva nepředstavuje simulovaný právní úkon, avšak bylo by
prokázáno jeho tvrzení, že kupní cenu prodávajícímu za předmět koupě
nezaplatil, je povinností soudu zabývat se i tím, zda za takto zjištěné
skutkové situace přesto došlo k nabytí předmětu koupě (např. nemovité věci) do
SJM či nikoliv (k tomu srov. např. Spáčil, J.: Tři aktuální sporné otázky
společného jmění manželů, Soudní rozhledy č. 3/2008. str. 84).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu