22 Cdo 1506/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému JUDr.
Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 11 C 405/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. října 2012, č. j. 23 Co
374/2012-319, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
27 640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Jana Tryzny, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 4.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 29.
února 2012, č. j. 11 C 405/2007-267, ve znění opravného usnesení ze dne 12.
července 2012, č. j. 11 C 405/2007-288, přikázal věci blíže specifikované ve
výroku I. rozsudku (tj. včetně ideálních podílů k nemovitostem, o něž se vede v
dovolání spor) ve společném jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně a
žalovaného (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
vypořádací podíl ve výši 1 500 144,68,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku
(výrok II.), zastavil řízení co do vypořádání obchodního podílu o velikosti ?
ve společnosti JK, společnost s ručením omezeným, IČ: 48152510, se sídlem v D.,
K. 260, náležejícího žalobkyni, a obchodního podílu o velikosti ? ve
společnosti JK, společnost s ručením omezeným, IČ: 48152510, se sídlem v D., K.
260, náležejícího žalovanému, co do vypořádání movitých věcí nacházejících se v
bytové jednotce č. 869/2 v domě čp. 868 a 869 na pozemku parc. č. 2119/1 a
parc. č. 2120/15 v obci a k. ú. D. a v družstevním bytě č. 4 v domě čp. 294 v
ulici P. v P. – O. o velikosti 4+1 s příslušenstvím, co do vypořádání
obchodního podílu o velikosti 1/8 ve společnosti P O L Y S s. r. o. v
likvidaci, IČ: 25254791, se sídlem v D., K. 260 (výroku III.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 23 Co 374/2012-319, rozsudek
soudu I. stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že přikázal do vlastnictví
žalobkyně a žalovaného věci zde uvedené a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
vypořádací podíl ve výši 1 457 644,70,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku
(výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. potvrdil (výrok II.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť se soudy
obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný
se domnívá, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně namítá, že oba
soudy pochybily, když nemovitosti uvedené ve výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, které byly nabyté na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994, zahrnuly
do společného jmění manželů a nikoliv do výlučného vlastnictví žalovaného. Důvodem je, že kupní cena byla uhrazena dovolatelem formou přistoupení k
závazku dlužníka, což je jednostranný právní úkon dovolatele a nikoliv obou
manželů a tento úkon nelze považovat za nakládání se společnými právy a věcmi. Dovolatel dále namítá okolnosti, které doprovázely uzavření kupní smlouvy,
především podle vůle obou manželů měl být vlastníkem dotčených nemovitostí
výlučně dovolatel, což je patrné například již na tom, že jako kupující
vystupoval toliko sám a že jen on podával návrh na vklad do katastru
nemovitostí. Tato společná vůle byla i předpokladem, pro který otec dovolatele
uzavřel kupní smlouvu s dovolatelem. Namítá, že pokud byl zapsán 10 let v
katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nemovitostí, přičemž o svém
vlastnickém právu byl utvrzován jednáním žalobkyně, pak tyto nemovitosti
vydržel. Za této situace měl soud velice pečlivě zkoumat otázku naléhavého
právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva k daným nemovitostem,
neboť je nesporné, že se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k dotčeným
nemovitostem pouze účelově ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů, ač
věděla, že nemovitosti nikdy společné jmění manželů netvořily. Vzhledem k tomu
navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc
soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dovolatel v doplnění dovolání ze dne 7. 9. 2013 uvádí, že není na místě
aplikovat § 145 odst. 1 obč. zák., jak učinily soudy obou stupňů, neboť
toto ustanovení se týká toliko právních úkonů ohledně společné věci, která již
je součástí společného jmění manželů, a nikoliv právních úkonů ohledně věci,
která se má teprve součástí společného jmění manželů stát. V otázce
interpretace kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994 a jejich dodatků odkazuje
dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Oba soudy také pominuly, že není ten, kdo by měl nést v dané věci důkazní
břemeno, jak vyplývá z rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo
3108/2010. V neposlední řadě namítá, že jeho otec se po něm domáhá „vyslovení“
absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994 pro rozpor s § 37 a § 39
občanského zákoníku. Obecné soudy nemohly otázku absolutní neplatnosti smlouvy
ze dne 9. 11. 1994 posuzovat, protože ve věci nebylo prováděno žádné
dokazování, nebyl proveden výslech stran, když vůle kontrahenta, která by
jejich výslechem mohla být zjištěna, byla nahrazena interpretací smlouvy,
kterou učinil soud. Dovolatel v doplnění dovolání ze dne 30. 12. 2013 shrnuje své námitky vůči
skutečnosti, že soudy obou stupňů zahrnuly do vypořádání společného jmění
manželů nemovitosti nabyté na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994.
Nadto
dovolatel namítá, že není pravdou, že by kupní cena za nemovitosti byla hrazena
z úvěru, k jehož splácení byly použity společné prostředky. Podle žalovaného je
nesporné, že provozoval a dále provozuje jako fyzická osoba podnik. V rámci
podniku byla uzavřena i smlouva o úvěru, z níž byla placena kupní cena, a
nemovitosti byly následně vloženy do podniku. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů
pochybily, když nemovitosti vypořádávaly, neboť měly vypořádat toliko to, co
bylo vynaloženo ze společného na výlučné. Žalobkyně považuje dovolání za zcela nedůvodné. Žalovaný v dovolání nevymezil,
v čem spatřuje ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Jádro dovolání spočívá v nesouhlasu dovolatele s
právními závěry nižších soudů, podle nichž nemovitosti tvořící tovární areál
spadaly do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Námitky dovolatele však
nezakládají přípustnost dovolání a nenaplňují ani žádný dovolací důvod. Již
skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena za trvání manželství, postačuje k
závěru, že nemovitosti spadaly do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by se na nabytí nemovitostí vztahovala
některá ze zákonných výjimek ve smyslu § 143 občanského zákoníku. V této
souvislosti vůle prodávajícího prodat nemovitosti pouze dovolateli nemá žádnou
právní relevanci. Nad rámec uvedeného žalobkyně vždy jednala a vystupovala jako
osoba s vlastnickými právy k nemovitostem z titulu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, a to navzdory skutečnosti, že nebyla zapsána v
katastru nemovitostí jako vlastník, a podílela se také na splácení úvěru. Není
tedy pravdou, že by bylo „společnou vůlí“ bývalých manželů, aby nemovitosti
nabyl pouze dovolatel. K nabytí vlastnického práva nemohlo potom dojít ani
namítaným vydržením, neboť to nemůže svědčit jednomu z manželů proti manželovi
druhému, s nímž nabyl věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalovaný
nemohl být v dobré víře, protože zákonná úprava společného majetkového režimu
manželů musí nutně dobrou víru vylučovat, navíc žalovaný, aby mohl nemovitosti
sám vydržet, musel by být držitelem výlučným, avšak žalobkyně tovární areál
užívala rovněž ke své podnikatelské činnosti. Argumentaci o naléhavém právním
zájmu žalobkyně nerozumí, neboť se vedlo řízení o vypořádání společného jmění
manželů a nikoliv řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Navrhuje,
aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné
zamítnuto. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože o vypořádání společného jmění manželů bylo odvolacím soudem pravomocně
rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto
nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. října 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)]. V posuzovaném případě dovolatel rozporuje správnost závěrů soudů obou stupňů,
že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů. Dovolatel spatřuje
důvody především v tom, že kupní cena byla uhrazena formou přistoupení k
závazku dlužníka, a že z vůle účastníků během uzavírání smlouvy vyplývá, že
výlučným vlastníkem se měl stát pouze žalovaný. Tato námitka není důvodná. Soud I. stupně zjistil, že otec žalovaného uzavřel s žalovaným za trvání
manželství kupní smlouvu ze dne 9. 11. 1994, kterou převedl na žalovaného id. ? nemovitostí za kupní cenu ve výši 3 060 944,- Kč. Tato kupní cena byla uhrazena
kupujícím před podpisem smlouvy formou přistoupení k závazku prodávajícího a na
základě toho kupující uhradil dluh prodávajícího u papíren. Žalobkyně s obsahem
smlouvy souhlasila, což potvrdila svým podpisem na smlouvě. Dodatkem byla kupní
cena navýšena na 12 940 890,- Kč. Tento dodatek podepsal již pouze otec
žalovaného a žalovaný.
Následně v katastru nemovitostí byl veden jako vlastník
id. ? nemovitostí pouze žalovaný s tím, že tento podíl je v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů. Soud I. stupně následně dospěl k závěru, že
nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů, na čemž ničeho nemění, že
žalobkyně nebyla uvedena na dodatku ke kupní smlouvě. Tento dodatek je totiž
neplatný. Vzhledem k tomu byly nemovitosti vypořádány v rámci společného jmění
manželů. Se závěry soudu I. stupně se následně ztotožnil i odvolací soud. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek
nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s
výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z
manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a
věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008
(uveřejněném pod C 6297 v Souboru), uvedl, že zákon preferuje společné jmění
manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady
pro zařazení věci do společného jmění (§ 143 obč. zák.), mohou věc manželé
učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy
zejména zúžením společného jmění (§ 143a obč. zák.); k takové modifikaci je
třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku
nemůže věc ze společného jmění vyloučit. V posuzovaném případě žalovaný nerozporoval skutečnost, že nabyl nemovitosti na
základě (kupní) smlouvy, rozporoval však vůli smluvních stran zahrnout
nemovitosti do společného jmění manželů, jakož i další skutečnosti
doprovázející převod nemovitostí. Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že
žalovaný z převážné části rozporuje skutkový stav (to se týče okolností
doprovázejících převod nemovitosti), který není dovolací soud v dovolacím
řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat, je zjevné,
že se na věc vztahuje výše uvedený právní závěr dovolacího soudu, že pouhá
shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění
vyloučit. Dovolateli lze sice dát za pravdu v tom, že kupní cena nemohla být
uhrazena toliko přistoupením k závazku, nicméně v posuzovaném případě soud I. stupně dospěl k závěru, že kupní cena byla nakonec žalovaným skutečně uhrazena. A i kdyby tomu tak nebylo, námitky žalovaného nejsou schopny vyvrátit
skutečnost, že vůlí smluvních stran nebylo darování nemovitostí žalovanému, ale
převod nemovitostí žalovanému s tím, že žalovaný poskytne svému otci určité
protiplnění v podobě přistoupení k závazku. Jinými slovy řečeno, i kdyby
žalovaný nakonec dluh za svého otce nezaplatil, nebylo by možno uvažovat o tom,
že již při prodeji nemovitostí měl žalovaný ve skutečnosti nabýt nemovitosti
darem.
Nejvyšší soud podotýká, že by dovolateli nebylo možno dát za pravdu ani tehdy,
když by nabyl nemovitosti na základě prostředků získaných ze svého výlučného
dluhu. Nejvyšší soud ČSSR v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69
(uveřejněném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal
právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán
jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a
bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně
získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních
podmínek uvedených v § 143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce
platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který
takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o
půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce
nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek
ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005
(uveřejněném pod č. C 4256 v Souboru) uvedl, že tentýž závěr je použitelný i na
institut společného jmění manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po
novele č. 91/1998 Sb. v těch případech, kdy jde o závazky, jejichž rozsah
přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z
nich bez souhlasu druhého [§ 143 odst. 1 písm. b) věta za spojkou obč. zák.]. „I podle platné právní úpravy tvoří společné jmění manželů veškerý majetek
nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou
taxativně uvedených případů v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ, mezi něž způsob
nabytí, k jakému došlo v dané věci, nepatří. Vzhledem k tomu, že právní úprava
vnosů do společného jmění manželů (§ 149 odst. 2 ObčZ) je shodná s předchozí
úpravou vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví (§ 150 ObčZ ve znění do 31. 7. 1998) jsou také nadále použitelné i závěry vyslovené Nejvyšším soudem České
republiky již ve stanovisku Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972, kde uvedl: ‚Jestliže byla nějaká věc
získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z
prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z
jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota
věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její
původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden
z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž
jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak
by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z
prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo.
Do bezpodílového spoluvlastnictví
totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z
této zvýšené hodnoty by se vycházelo i při stanovení podílů na společném
majetku.‘ Nejvyšší soud tyto závěry zopakoval i v usnesení ze dne 31. května
2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikovaném pod č. C 2707, sv. 30 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen
‚Souboru rozhodnutí‘. S ohledem na uvedené se dovolací soud ztotožnil s právním
názorem, že ‚byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené závazkem
jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen
zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM
nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na společný majetek‘.“
Dovolateli je třeba dále připomenout, že podle § 144 obč. zák. platí, že pokud
není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání
manželství tvoří společné jmění manželů. Toto ustanovení Nejvyšší soud konstantně vykládá tak, že „pokud není prokázán
opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství
tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno
ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je
ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání
manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti,
které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní
břemeno ohledně těchto skutečností“ [rozsudek ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22
Cdo 2615/2004 (uveřejněný pod č. C 3698 v Souboru)]. Namítá-li dále žalovaný, že není namístě aplikovat § 145 odst. 1 obč. zák. a že
by měl soud pečlivě zkoumat otázku naléhavého právního zájmu, není dovolacímu
soudu zřejmé, jak by se tyto skutečnosti měly projevit na závěru, že
nemovitostí jsou součástí společného jmění manželů. Ustanovení § 145 odst. 1
obč. zák. upravuje správu majetku, který tvoří společné jmění manželů, nedopadá
však nijak na otázku nabytí nemovitostí do společného jmění manželů. Pokud
žalovaný uvedenou námitkou chce rozporovat, že se žalobkyně nemohla dovolat
relativní neplatnosti dodatku ke kupní smlouvě, pomíjí dovolatel to, že i kdyby
dodatek byl shledán jako platný, nic by to nezměnilo na závěru, že nemovitosti
jsou součástí společného jmění manželů. K naléhavému právnímu zájmu je pak
třeba připomenout, že se v rámci řízení o vypořádání zaniklého společného jmění
manželů nikterak nezkoumá, protože předmětem řízení není určení
spoluvlastnického práva, ale vypořádání společného jmění manželů.
Co se potom týče tvrzeného vydržení spoluvlastnického podílu žalovaným vůči
žalobkyni, námitky, že otec žalovaného se po něm domáhá navrácení předmětných
nemovitostí pro absolutní neplatnost smlouvy a že nemovitosti byly součástí
podniku žalovaného, dovolací soud se jimi v tomto dovolacím řízení nemohl
zabývat, neboť se jedná o nepřípustné novoty ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně
advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní
hodnoty 4 752 350,90,- Kč podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl
učiněn po 1. lednu 2013, částkou 27 340,- Kč (vyjádření k dovolání bylo soudu
doručeno dne 9. dubna 2013 – § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). K tomu je nutno
dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tak je výše nákladů v
dovolacím řízení na straně žalobkyně představována částkou 27 640,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org.
23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady
dovolacího řízení ve výši 27 640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu