30 Cdo 4033/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobkyně B. P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 5/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna
2007, č.j. 9 Co 322/2005-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2007, č.j.
9 Co 322/2005-103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
byla žalovanému vyplacena jako záloha na mandátní smlouvu, a rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
částku 300.000,- Kč s 10% p.a. úrokem z prodlení od 22. 4. 2000 do zaplacení,
jinak rozsudek okresního soudu (ve zbývající části zamítavého meritorního
výroku stran žalovaného příslušenství pohledávky) potvrdil, a dále rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 116.494,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku „na
účet“ advokáta žalobkyně.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu –
„Dokazování provedené okresním soudem, doplněné odvolacím soudem o důkaz
smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 30. 8. 1999 a příjmovým pokladním
dokladem ze dne 30. 8. 1999, tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci.“
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení částky 300.000,- Kč. Tvrdila, že
žalovanému tuto částku dne 30. 8. 1999 vyplatila, žalovaný nepopíral, že částku
obdržel a podle odvolacího soudu rovněž z příjmového podkladního dokladu ze dne
30. 8. 1999 vyplynulo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku 300.000,- Kč.
Tento doklad byl podepsán žalovaným i jednatelem žalobkyně P. K. – L. Pro
posouzení, zda se žalovaný přijetím částky 300.000,- Kč bezdůvodně obohatil (ve
smyslu § 451 obč. zák.) či nikoliv, bylo podle krajského soudu podstatné
zjištění, zda k tomuto plnění byl dán právní důvod. Z citovaného pokladního
dokladu jednoznačně vyplynulo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku 300.000,-
Kč, když mezi účastníky bylo nesporné, že zmíněná mandátní smlouva nebyla mezi
účastníky nikdy uzavřena a žalovaný žádnou činnost v tomto směru pro žalobkyni
nevyvíjel. Žalovaný se bránil tím, že předmětnou částku 300.000,- Kč obdržel
jako část plnění za převod svého obchodního podílu v žalující společnosti. Z
písemné smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 30.8. 1999 však podle
odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaný touto smlouvou převedl svůj podíl v
žalující společnosti na P. K. – L. za cenu 101.000,- Kč. Smlouva byla podepsána
žalovaným a P. K. – L., přičemž jejich podpisy byly ověřeny notářem. Platnost
této smlouvy nebyla účastníky zpochybněna. Z příjmového pokladního dokladu ze
dne 30. 8. 1999 pak podle odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaný přijal od P.
K. – L. částku 101.000,- Kč jako cenu obchodního podílu. S ohledem na výše
citované písemné důkazy, které se vzájemně doplňují a nejsou v rozporu, podle
odvolacího soudu nebylo možno považovat za prokázané tvrzení žalobce, že platba
300.000,- Kč měla svůj právní důvod spočívající v úhradě obchodního podílu.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku
300.000,- Kč jako zálohu na činnost vyplývající z mandátní smlouvy, která však
mezi účastníky nebyla nikdy uzavřena. Dostalo se mu tak plnění bez právního
důvodu, které je povinen žalobkyni v souladu s § 451 odst. 1 o.s.ř. (správně
obč. zák.) vydat. Okresní soud přitom věc nesprávně právně posoudil, jestliže
shledal, že se jednalo o plnění za převod obchodního podílu. Krajský soud dále
zdůraznil, že částka 300.000,- Kč byla žalovanému poskytnuta žalobkyní, zatímco
za převod obchodního podílu hradil dohodnutou částku společník P. K.-L., tedy
jiný subjekt. Z těchto důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně změnil v rozsahu uvedeném, a jinak jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. při uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b)
(t.j. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci) a dále podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (t.j. že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování). Namítá, že rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný a nepřesvědčivý. „Celé hodnocení důkazů provedených před
okresním soudem se omezuje v rozsudku odvolacího soudu na to, že okresní soud
věc nesprávně posoudil. Odvolací soud vůbec tyto důkazy nehodnotí, byť právě na
nich žalovaný vystavěl svoji procesní obranu proti žalobě a
na těchto důkazech, které podrobně, pečlivě a správně zhodnotil okresní soud,
bylo nalézacím soudem rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud svůj
závěr opřel o jediný důkaz, a to o příjmový doklad potvrzující, že žalobce
zaplatil žalovanému 300.000,- Kč dle neuzavřené mandátní smlouvy, neboť to je v
části tohoto dokladu v účelu platby uvedeno, nevypořádal se však s žádným z
tvrzení žalovaného a s důkazy
o těchto tvrzeních, jimiž se v podstatě vůbec nezabýval.“ S ohledem na shora
uvedené dovolatel v další části svého dovolání prezentuje vlastní hodnocení
podle něj relevantních důkazních prostředků a uzavírá, že v daném případě se
nejedná
o bezdůvodné obohacení, nýbrž o neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák.,
„neboť předstíráním plnění dle neuzavřené mandátní smlouvy, oč se jednalo i v
případě částky 300.000,- Kč o plnění za převod obchodního podílu, žalobce jako
právnická osoba jednající P. K. – .L. a P. K. – L. jako nabyvatel obchodního
podílu žalovaného, způsobili právní úkon, který je dle tohoto ustanovení obč.
zák. neplatným, neboť svým obsahem a účelem odporuje zákonu, zákon z daňových
důvodů na straně žalobce obchází a příčí se dobrým mravům, neboť tímto
zastřeným právním úkonem docílil P. K. – L. toho, že zvýhodnil sebe jako
nabyvatele obchodního podílu tím, že pokud jde o částku 300.000,- Kč,
nezaplatil tuto částku ze svých osobních prostředků a zaplacením této částky z
prostředků žalobce jako právnické osoby získal neoprávněně daňovou výhodu pro
žalobce. Dle § 39 obč. zák. se jedná o neplatnost absolutní, avšak
nezakládající nárok na bezdůvodné obohacení dle § 451 odst. 2 obč. zák., neboť
ve skutečnosti bylo plněno na obchodní podíl.“ Odvolací soud ve svém rozsudku
neodůvodnil své závěry, jímž změnil rozsudek okresního soudu a důkazy
provedenými před okresním soudem se vůbec v rozporu s obsahem spisu nezabýval.
Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného označuje rozsudek odvolacího soudu
za věcně správný. Navrhuje, aby podané odvolání žalovaného bylo zamítnuto.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v této věci je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), a b) a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež v posuzované věci byly dovolacím soudem
zjištěny.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením § 211
o.s.ř.) soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Z uvedeného je nutno dovodit, že odůvodnění rozsudku takto samo
shrnuje důvody svědčící o jeho správnosti a tím zajišťuje i možnost jeho
kontroly z tohoto pohledu, a to jak kontroly vlastní, tak i ze strany účastníků
řízení, resp. cestou soudního dozoru. Skládá se z odůvodnění po stránce
skutkové a právní. I když rozhodnutí soudu druhého stupně o odvolání logicky
následuje po rozhodnutí soudu prvního stupně, nikterak to neumenšuje povinnost
odvolacího soudu dostát povinnosti týkající se obsahu odůvodnění rozsudku, jež
je pro něj dána zmíněným ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s
ustanovením § 211 téhož zákona. Je proto třeba trvat na tom, že výrok
rozhodnutí by měl vyplynout jako logický závěr premis obsažených v odůvodnění
rozhodnutí, přičemž na odvolacím soudu je navíc i to, náležitě se vypořádat s
námitkami odvolání směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2000, sp. zn.
2 Cdon 1323/97).
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozsudku, krajský soud v odvolacím řízení provedl důkaz smlouvou
o převodu obchodního podílu uzavřenou mezi žalovaným a P. K. – L. dne 30. 8.
1999, a dále (zopakoval důkaz) příjmovým pokladním dokladem ze dne 30. 8. 1999,
z kterýchžto důkazů čerpal pro své rozhodnutí ve věci zásadně významná dílčí
skutková zjištění, která společně s výsledky dokazování v nalézacím řízení
podle něj „tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí.“ Opomenul však, že
výsledkem dokazování v řízení před okresním soudem byl závěr o skutkovém stavu,
který podle okresního soudu vyzněl v neprospěch žalobkyně, jež v řízení
neprokázala svá skutková tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno použít
pravidlo chování upravující vydání bezdůvodného obohacení. Měl-li proto krajský
soud za to, že z (některých) důkazů provedených v nalézacím řízení lze dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, nezbylo, než
za takové procesní situace způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o.s.ř.
přistoupit k zopakování dokazování tak, aby byl vytvořen skutkový základ, jenž
by umožňoval odvolacímu soudu korigovat rozhodnutí okresního soudu v meritu
věci. Tím, že odvolací soud takto nepostupoval, provedl pouze dokazování dvěma
listinnými důkazy, avšak současně odkázal na výsledky dokazování v nalézacím
řízení (jakoby se s nimi ztotožňoval), na jehož základě ovšem okresní soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl, byl rozsudek odvolacího soudu v části odůvodnění
jeho písemného vyhotovení zatížen nepřezkoumatelností, což z pohledu dovolacího
přezkumu představuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Za další vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze
pokládat to, že se odvolací soud nijak nevypořádal s relevancí důkazů, jež byly
provedeny okresním soudem, a na některé, z nichž žalovaný v rámci své procesní
obrany odkazoval. Jestliže je výrazem konstantní rozhodovací praxe, že v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s.
ř. povinen se výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění
z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3. 2005, sp. zn. 29 Odo
817/2003), je třeba uvedený zákonný požadavek na obsahovou kvalitu soudního
rozsudku vztáhnout
i pro stadium odvolacího řízení.
V neposlední řadě odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že neposkytl
žalovanému (prostřednictvím jeho právního zástupce přítomného) při odvolacím
jednání dne 17. dubna 2007 ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. potřebné poučení o
jeho důkazní povinnosti vztahující se k tvrzení o právním důvodu vyplacení
částky 300.000,- Kč
(v rámci vypořádání obchodního podílu). Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci,
aniž by účastníku, jehož tíží důkazní břemeno, poskytl řádné poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil
tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.9. 2003, sp.
zn. 21 Cdo 949/2002). Je tomu tak z toho důvodu, že poučovací povinnost podle §
118a o.s.ř. je založena na objektivním principu. Poskytnutí potřebného poučení
není závislé na tom, zda se soud prvního stupně nebo odvolací soud o potřebě
poučení dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se
tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení § 118a
o.s.ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo
vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím
řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení
věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci
poučení podle § 118a o.s.ř. nepřihlédne ve smyslu § 212a odst. 5 jen tehdy,
jestliže účastník na poučení podle § 118a o.s.ř. nereagoval poté, co mu je
řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 29.11.2007, sp. zn. 29 Odo 1308/2005, in
www.nsoud.cz).
Poněvadž meritorní výrok rozsudku okresního soudu, který byl formulován tak, že
„žaloba se zamítá“, představoval pro svou neurčitost vadu řízení (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22
Cdo 655/2001 nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006, in
www.nsoud.cz), odvolací soud měl v situaci, kdy zčásti meritorní výrok
potvrzoval, uvedenou vadu řízení ve vydaném rozsudku napravit, a to řádnou
formulací předmětné potvrzované části rozsudku okresního soudu, což odvolací
soud neučinil. Z rozsudku odvolacího soudu tak není zřejmé, v jakém rozsahu
stran příslušenství žalovaného pohledávky odvolací soud rozsudek okresního
soudu vlastně potvrdil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu