29 Odo 1308/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobkyně E. A. M. A., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. l. l.
J., státnímu podniku v likvidaci a 2) L. l. J. a. s., zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 5,242.710,15 Kč, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 23
Cm 27/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26.
května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo
479/2004-219, jimiž Vrchní soud v P. rozhodl o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo
479/2004-219, se v části měnícího výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývající části, tj. ohledně měnícího výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, ve
věci samé o zamítnutí žaloby v rozsahu převyšujícím částku 5,000.000,- Kč, se
dovolání zamítá.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 17. června 2004, č.j. 23 Cm 27/96-184,
zastavil řízení o zaplacení částky 277.574,01 Kč a úroku z prodlení ve výši
18,5 % z částky 5,242.710,15 Kč od 21. prosince 1999 do zaplacení (výrok I.),
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7,609.377,- Kč a náhradu nákladů
řízení s tím, že plněním žalované nebo plněním dlužníka I. Š., narozeného 11.
února 1959, bytem v O., zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost druhého z
nich, do částky 940.485,- Kč žalobu proti žalované zamítl (výrok II.), zamítl
žalobu proti S. l. l. J., státnímu podniku v likvidaci [jenž zanikl výmazem z
obchodního rejstříku v průběhu dovolacího řízení ke dni 13. dubna 2006 (výrok
III.)] a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a tímto žalovaným (výrok
IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi právní
předchůdkyní žalobkyně I. a P. b., akciovou společností (dále jen „banka“) a
I. Š. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena dne 27. dubna 1992 smlouva o úvěru
(dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě byl dlužníkovi poskytnut úvěr
ve výši 5,000.000,- Kč na „financování stroje a rekonstrukci budovy na výrobu
lázeňských oplatek“, přičemž splnění závazku dlužníka z této smlouvy bylo
zajištěno ručitelským závazkem S. l. l. J., státního podniku (dále jen „státní
podnik“), založeným dohodou o ručení uzavřenou dne 14. dubna 1992 mezi bankou a
státním podnikem. Dlužník podmínky smlouvy o úvěru neplnil, banka proto od
smlouvy odstoupila přípisem doručeným dlužníkovi 24. ledna 1995. Na majetek
dlužníka prohlásil Krajský soud v P. usnesením ze dne 20. prosince 1999, sp.
zn. 26 K 19/94, konkurs. Věřitelka přihlásila v konkursu pohledávku ze smlouvy
o úvěru ve výši 8,827.049,43 Kč, pohledávka byla správcem konkursní podstaty
uznána v plné výši a nebyla nikým popřena.V konkursu byla věřitelka uspokojena
částkou 22.767,76 Kč. Po zrušení konkursu vzala žalobkyně žalobu proti
dlužníkovi zpět, řízení proti němu bylo zastaveno usnesením ze dne 20. ledna
2004. K návrhu žalobkyně byl usnesením z téhož data připuštěn vstup druhé
žalované do řízení, neboť převážná část majetku státního podniku byla Fondem
národního majetku (dále jen „Fond“) vložena do této společnosti při jejím
založení.
Majetek státního podniku byl převeden na Fond dvakrát, nejprve ke dni 1. května
1992 ve výši 373,139.000,- Kč, poté ve výši 4,445.000,- Kč k 1. listopadu 1994.
Fondem byl při založení druhé žalované vložen majetek v hodnotě 338,531.000,-
Kč, kupní smlouvou ze dne 1. srpna 2003 byl společnosti B. U. s. r. o. prodán
majetek státního podniku v hodnotě 39,053.000,- Kč (šlo o lázeňské domy U., B.
a B.). Státní podnik se poté stal „zbytkovým“ podnikem s nepatrným majetkem.
Dne 19. března 1993 banka provedla inkaso částky 424.000,- Kč na úhradu dluhu
ze smlouvy o úvěru z účtu státního podniku, jenž se následně stal účtem
žalované.
V dohodě o přistoupení k závazku ze dne 18. června 1993 uzavřené mezi žalovanou
a manželkou dlužníka, se manželka dlužníka zavázala uhradit druhé žalované
částku 424.000,- Kč a všechny další pohledávky, které druhá žalovaná uhradí z
titulu ručitelského závazku. Vycházeje ze shodných prohlášení účastníků,
úplného výpisu státního podniku a druhé žalované z obchodního rejstříku soud
dovodil, že na druhou žalovanou a společnost B. U. s. r. o. jako nabyvatele
privatizovaného majetku státního podniku, byl převeden Fondem majetek v poměru
89 % ku 11 %.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení
žalované částky, neboť mezi bankou a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru
podle § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), dlužník závazek ze smlouvy nesplnil a povinnost druhé
žalované zaplatit žalovanou částku v rozsahu, v jakém na ni přešel majetek
státního podniku - tedy co do 89 % - vyplývá z ručitelského závazku státního
podniku vzniklého před privatizací státního podniku. S odkazem na ustanovení §
15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, dovodil, že ručení za úvěr poskytnutý k rozvoji
infrastruktury v okolí lázní je závazkem souvisejícím s privatizovaným
majetkem; na nabyvatele tohoto majetku tak ve stejném rozsahu přešel i
ručitelský závazek. Zavázal proto druhou žalovanou zaplatit žalobkyni poměrnou
část (89 %) žalované částky a ve zbývající části
proti žalované a proti státnímu podniku zcela žalobu zamítl.
K odvolání druhé žalované Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 26. května
2005, č.j. 5 Cmo 479/2004-219, změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl
(první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud opakoval důkaz dohodou o ručení ze dne 14. dubna 1992 a s odkazem
na ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. dovodil, že ručení je omezeno částkou
5,000.000,- Kč a nad tuto částku není uplatněný nárok po právu. Přisvědčil
závěru soudu prvního stupně, že právo na zaplacení žalované částky
není s ohledem na ustanovení § 310 obch. zák. promlčeno, nicméně dovodil, že
nárok není po právu, neboť nebylo prokázáno, na který subjekt ručitelský
závazek přešel. Akcentoval, že ustanovení § 15 zákona č. 91/1992 Sb. (správně
zákona č. 92/1991 Sb.) se použije bez dalšího v situaci, kdy dochází k
privatizaci majetku převodem na jediného „privatizanta“, protože spolu s
majetkem přechází i závazky vážící se k tomuto majetku. V dané věci -
pokračoval odvolací soud - však privatizace probíhala po etapách, majetek byl
převeden na dva subjekty a existoval i zbytkový státní podnik, který podle
zápisů v obchodním rejstříku vyvíjel řadu činností, aniž by ze zápisů bylo
možno zjistit rozsah zbylého majetku. Za rozhodné pro posouzení přechodu
ručitelského závazku lze proto považovat jen rozhodnutí o privatizaci a není
možno vycházet z poměru, v němž majetek přešel na nástupce. Bez významu pro
určení, na který subjekt přešel ručitelský závazek, je přistoupení manželky
dlužníka k závazku. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně
přes poučení soudu prvního a privatizační projekty k důkazu nenavrhla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a
odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že nic nebrání tomu, aby ručení bylo poměrně rozděleno mezi
subjekty, na něž byl privatizací převeden majetek státního podniku a takové
rozdělení ručitelského závazku považuje za logické a nejspravedlivější. Nelze
akceptovat, aby na žalovanou přešel jen majetek
privatizovaného podniku, aniž by přešla i poměrná část závazku, který se
nepochybně k převáděnému majetku vztahuje. Závěr odvolacího
soudu je v rozporu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991
Sb., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na
nabyvatele i závazky s tímto majetkem související. Druhá žalovaná navíc v
průběhu řízení výslovně souhlasila s výkladem soudu prvního stupně o poměrném
přechodu a rozdělení ručitelského závazku, avšak bránila se námitkou promlčení.
Odvolací soud přitom na rozdíl od soudu prvního stupně nepostupoval podle
ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. a shodná tvrzení účastníků nevzal za
skutková zjištění. Zdůrazňuje, že druhá žalovaná se chovala jako ručitelka,
když uzavřela s manželkou dlužníka smlouvu o přistoupení k závazku a po I. Š.
a jeho manželce soudně domáhala zaplacení toho, co za ně uhradila. Proto
dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu
dovoláním ve všech výrocích, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda dovolání
je přípustné proti druhému a třetímu výroku rozsudku o nákladech řízení. Tyto
výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost
dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov.
shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v části, jíž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 5,000.000,- Kč, je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti podle ustanovení
§ 118a o. s. ř. Odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazů provedených
v řízení před soudem prvního stupně ohledně posouzení, zda byl prokázán přechod
ručitelského závazku a na který subjekt. Toto odlišné hodnocení se projevilo v
závěru, podle něhož nebylo prokázáno, ke které části privatizovaného majetku se
ručitelský závazek váže, popř. zda vůbec došlo k jeho přechodu ze státního
podniku na jiný subjekt.
Pokud by k takovému závěru dospěl již soud prvního stupně, musel by podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni poučit, že dosud nenavrhla důkazy
potřebné k prokázání tvrzení, že ručitelský závazek souvisí s majetkem, který
byl při založení žalované vložen Fondem do jejího základního jmění.
Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je založena na objektivním principu.
Poskytnutí potřebného poučení tak není závislé na tom, zda se soud prvního
stupně o potřebě poučení dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení
poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení
ustanovení § 118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto
důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly
najevo až v odvolacím řízení nebo měla-li absence takového poučení původ v
jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě
spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu §
212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle § 118a o.
s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov.
shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem
49).
Odvolací soud, ačkoli dospěl k závěru, že chybí tvrzení i důkazy o přechodu
ručitelského závazku na žalovanou, žalobkyni s tímto svým názorem
prostřednictvím poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neseznámil; zatížil tak
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), v části, v níž byla zamítnuta žaloba do částky 5,000.000,- Kč, napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolání proti části výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně a zamítl žalobu o zaplacení částky převyšující 5,000.000,- Kč,
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl, neboť tato část výroku není závislá na vytýkané vadě řízení, ale
vychází z právního posouzení rozsahu ručitelského závazku založeného dohodou o
ručení, bez ohledu na to, zda ručitelský závazek je závazkem souvisejícím s
privatizovaným majetkem, zda s tímto majetkem přešel a na který subjekt.
Správnost závěru odvolacího soudu, že ručení je omezeno částkou 5,000.000,- Kč
nebyla dovolatelem zpochybněna.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda s ohledem na časové
souvislosti vzniku ručitelského závazku a postupu privatizace majetku státního
podniku, zahrnujícího i schválení a aktualizaci privatizačního projektu, jde o
závazek související s privatizovaným majetkem a v kladném případě, zda došlo k
jeho přechodu na žalovanou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu