30 Cdo 3762/2016

30 Cdo 3762/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci

žalobce Ing. L. H., zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v

Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti žalovaným 1) Mgr. B. H., 2) MUDr. M.

G., a 3) Ing. M. N., všem zastoupeným Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se

sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o určení vlastnického práva k nemovitostem,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 156/2012, o dovolání

všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2016,

č. j. 53 Co 361/2015-194, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2016, č. j. 53 Co

361/22015-194, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. března

2015, č. j. 15 C 156/2012-165, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 7 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým

rozsudkem ze dne 27. března 2015, č. j. 15 C 156/2012-165, zamítl žalobu, jíž

se žalobce domáhal určení, že „je spoluvlastníkem s podílem o velikosti ?

nemovitostí: pozemek parc. č. 990 o výměře 379 m2, zastavěná plocha a nádvoří,

jehož součástí je stavba H., stavba pro výrobu a skladování v obci P.,

katastrální území H., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrální úřadu pro

hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 175“, a

dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě žalobce nemá naléhavý

právní zájem na požadovaném určení. Soud zde vycházel ze závazného právního

názoru plynoucího z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, podle

kterého žalobce sice správně směřuje žalobu proti všem spoluvlastnicím zapsaným

v katastru nemovitosti, ale aby výrok soudu byl způsobilý reálně ovlivnit

ohrožené či nejisté právní postavení žalobce, musí také vystihovat úplný obsah

hmotným právem vymezeného vztahu či vztahů, a to ohledně všech žalovaných. Jelikož „petit, který žalobce specifikoval ve svém závěrečném návrhu ze dne 23. 3. 2015, naprosto nerespektuje a nevystihuje jednak závazné stanovisko

odvolacího soudu, a dále neodůvodňuje určovací žalobu a tím naléhavý právní

zájem žalobce na takovém určení“, soud předmětnou žalobu zamítl. Ačkoliv byla žaloba zamítnuta s ohledem na absenci naléhavého právního zájmu

žalobce na požadovaném určení, soud prvního stupně přesto věc meritorně

posoudil a vyložil svůj (hmotněprávní) názor na věc se závěrem, že darovací

smlouva ze dne 12. února 2009, uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 1) (která

podle žalobce je absolutně neplatná, neboť představuje simulovaný právní úkon,

jímž měl být disimulován úplatný převod předmětného nemovitého majetku), byla

uzavřena platně, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o simulovaný

právní úkon. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze

dne 15. února 2016, č. j. 53 Co 361/2015-194, rozsudek soudu prvního stupně v

meritorním výroku potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil potud, že výše

nákladů řízení činí 93.654 Kč, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně

nedostatku naléhavého právního zájmu žaloby na požadovaném určení, neboť

žalobce správně svůj žalobní požadavek směřuje vůči všem aktuálně zapsaným

spoluvlastníkům. K meritu věci odvolací soud uvedl, že s ohledem na soudem prvního stupně

učiněná skutková zjištění je toho názoru, že splnění zákonných podmínek (podle

tvrzení žalobce ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák.) žalobce v řízení neprokázal. Žalovaná jednak odmítla se žalobcem uzavřít (ohledně převodu předmětných

nemovitostí) kupní smlouvu, takže vůle stran darovací smlouvy sepsané dne 12. února 2009 k uzavření kupní smlouvy nesměřovala. A dále žalobce v řízení

neprokázal ani druhou z kumulativně žádaných zákonných podmínek, za nichž by

bylo možno uzavřít, že namísto navenek projevené darovací smlouvy byla mezi ním

a žalovanou 1) uzavřena platná kupní smlouva, tj. došlo k realizaci písemné

převodní smlouvy za úplatu ve smyslu § 46 odst. 1 a § 588 obč. zák. Důvodnou však shledal odvolací soud argumentaci žalobce směřovanou do

nákladového výroku, neboť „hodnota nemovitostí nebyla předmětem sporu,

dokazování ani zájmu hodnocenému soudem, proto je namístě ohledně stanovení

výše odměny za zastupování vycházet z ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č.

177/96

Sb.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci prostřednictvím

svých advokátů dovolání. Žalobce v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a

předpoklady přípustnosti svého dovolání v zásadě staví na skutkové polemice,

kdy preferuje svou skutkovou verzi, z níž formuluje právní názor, jímž oponuje

právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Má (s ohledem na vyloženou

argumentaci) za to, že z obsahu spisu je zřejmé, že shodná vůle účastníků

jednoznačně směřovala k úplatnému převodu nemovitého majetku, a nikoliv k

převodu bezúplatnému. V navazujícím podání (označeném jako „doplnění

dovolání“), které bylo učiněno (ještě) v zákonem stanovené lhůtě pro podání

dovolání, žalobce dále rozvedl svou dovolací argumentaci (ve vztahu k vymezení

předpokladů přípustnosti svého dovolání) v tom směru, že „vady důkazního

řízení, tak jak byly podrobně s odkazem na obsah spisu popsány v čl. IV. dovolání, naplňují znak jeho přípustnosti v rámci dovolacího důvodu nesprávného

právního posouzení věci.“ Žalobce odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České

republiky (dále již „Ústavní soud“) např. ve věci sp. zn. I. ÚS 3851/15,

poukazující na povinnost dovolacího soudu, vyhodnotí-li dovolatelem

předestřenou otázku jako skutkovou, zabývat se tím, zda namítané pochybení

odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod

dovolatele. Dále žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České

republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) např. ve věci sp. zn. 30 Cdo 3980/2014, podle které skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné

části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu

mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým

pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o

skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru

(skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně

kvalifikačního závěru, jde logicky na vrub správnosti právního posouzení věci. Kromě tohoto podle žalobce odvolací soud se v rámci právního posouzení věci

dopustil zásadního pochybení, když v rozporu s § 35 (odst. 2) obč. zák. a

ustálenou judikaturou dovolacího soudu neprovedl výklad v řízení prokázaných

projevů vůle žalobce a žalované 1) směřující k převodu sporných nemovitostí.

Tedy odvolací soud naprosto rezignoval na právní posouzení výkladu shodného

projevu vůle žalobce a žalované 1) uzavřít darovací smlouvu ohledně převodu

spoluvlastnického podílu žalobce na předmětných nemovitostech na žalovanou 1) s

tím, že žalovaná 1) oproti tomu poskytne žalobci finanční prostředky ve výši

7.200.000 Kč na úhradu jeho závazků vůči Ing. H. H..

Na základě této dovolací argumentace žalobce navrhl (vycházeje z obsahu

podání), aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu

tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce je

podílovým spoluvlastníkem v rozsahu id. ? předmětných nemovitostí, případně aby

napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu

řízení.

Žalované v písemném vyjádření k dovolání žalobce odmítly uplatněnou dovolací

argumentaci, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl věcně správně.

Dovolání, avšak pouze do nákladového výroku, podaly rovněž žalované. Odvolací

soud ohledně nákladů řízení rozhodl nesprávně, když nerespektoval (žalovanými

citovanou) judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v procesní situaci,

kdy procesní spis obsahuje znalecký posudek, z nějž vyplývá hodnota

spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na předmětných nemovitostech (která

činí 7.895.000 Kč). Z těchto důvodů proto odvolací soud měl o náhradě nákladů

řízení rozhodnout podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., nikoliv podle § 9

odst. 4 písm. b) cit. advokátního tarifu. Žalované se proto domáhají v uvedeném

rozsahu změny rozhodnutí odvolacího soudu a současně přiznání náhrady nákladů

dovolacího řízení.

Žalobce k podanému dovolání žalovaných zaslal písemné vyjádření, v němž se

ztotožňuje s předmětným nákladovým výrokem rozhodnutí odvolacího soudu. V

řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku žalobce mj. opakovaně

zdůrazňoval, že žalobou vymezený skutkový a právní základ věci nesměřoval ke

zjištění ceny nemovitostí, nýbrž ke zjištění existence vlastnického práva

žalobce k tomuto nemovitému majetku, přičemž nalézací soud cenu nemovitostí

nezkoumal ani v rámci řešení předběžných otázek. Žalobce rovněž vyjádřil názor,

že v případech, kdy zjištění hodnoty věci nebo práva není pro meritorní

rozhodnutí soudu podstatné, je na místě aplikace ustanovení § 9 odst. 4 písm.

b) advokátního tarifu, neboť se jedná o typickou situaci, kdy zjištění hodnoty

věci nebo práva by vedlo k nehospodárnému prodlužování soudního řízení a vzniku

zbytečných nákladů. Žalobce konečně poukázal na skutečnost, že žalovanými

akcentovaný znalecký posudek nebyl v řízení žádným způsobem verifikován, není

ani zřejmé, zda je opatřen doložkou ve smyslu § 127a o. s. ř., aby na něj mohlo

být pohlíženo jako na znalecký posudek a zejména byl žalovanými použit pouze

pro účely stanovení tarifní hodnoty bez relevantní souvislosti s předmětem

řízení. Připomenul též, že v případech, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj

o ceně nemovitostí, se jedná o situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s

nepoměrnými obtížemi, a proto je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní

hodnotě podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a je třeba s účinností od 1. 1.

2013 aplikovat ustanovení speciální § 9 odst. 4 písm. b) uvedeného předpisu. Z

těchto důvodů by podle žalobce měl dovolací soud dovolání žalovaných odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovoláním

účastníků nelze upřít – jak bude rozvedeno níže – opodstatnění.

Pokud jde o dovolání žalobce, ten sice své dovolání vybudoval na své skutkové

verzi, od níž formuluje právní názor, který posléze konfrontuje s právním

posouzením věci odvolacím soudem, nicméně z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že

v zásadě brojí (a tedy v tomto směru jako gros svého dovolání vymezuje

předpoklady přípustnosti dovolání) proti právnímu posouzení věci odvolacím

soudem, které shledává nesprávným – s odkazem na citované rozhodnutí dovolacího

soudu - z toho důvodu, že (ve stručnosti shrnuto z užité dovolací argumentace)

skutkový stav, z něhož odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel,

tomuto soudu neumožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, a

pokud tak přesto odvolací soud učinil, pochybil.

Takto vymezený předpoklad přípustnosti dovolání, též s přihlédnutím k žalobcem

označené judikatuře Ústavního soudu, kterou je pochopitelně třeba též při

posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. reflektovat,

konvenuje právnímu názoru dovolacího soudu, jak byl kupř. vyjádřen v rovněž

žalobcem zmíněném rozsudku ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3980/2014

(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na

internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí

Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách tohoto

soudu http://nalus.usoud.cz). Lze tedy uzavřít, že v tomto směru žalobce zákonu

odpovídajícím způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237

odst. 1 o. s. ř.

Odvolací soud přistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v

procesní situaci, kdy soud prvního stupně žalobu zamítl pro absenci naléhavého

právního zájmu žalobce na požadovaném určení, přičemž současně se věcí zabýval

meritorně, tedy své právní závěry vyložil tzv. na výběr. Navíc v tak skutkově

exponované věci soud prvního stupně své rozhodnutí (jak bude dále uvedeno)

odůvodnil způsobem, který nebyl učiněn zcela v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.

K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. září

2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, vyložil, že je primární povinností soudu při

rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit

jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající

použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav,

přičemž je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační

úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav

podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci

soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní

posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.

Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout také na případ, kdy soud na straně jedné

dospěje k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě

ve smyslu § 80 o. s. ř., avšak současně (tzv. na výběr) se případem zabývá

věcně. K takovému postupu – jak je zřejmé z odůvodnění prvoinstančního rozsudku

– přistoupil soud prvního stupně, přičemž odvolací soud na procesní situaci

odpovídajícím způsobem (vydáním kasačního rozhodnutí) nereagoval.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo také opakovaně judikováno, že zamítá-

li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro

nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno,

aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě

naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní

judikatura, ročník 1997, příp. rozsudky téhož soudu ze dne 2. prosince 2003,

sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, nebo ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo

4878/2008).

Jestliže tedy odvolací soud v popsané situaci nepřistoupil k vydání kasačního

rozhodnutí, pochybil.

Neboť dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., plyne pro

dovolací soud povinnost přihlížet k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou (dále uvedenou) jinou vadou bylo

zatíženo i odvolací (stejně jako prvoinstanční) řízení.

V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem

úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo

je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení

naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy,

jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje,

bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo

nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již

existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní,

případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním

vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být

vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35,

svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261, nebo např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 1975/2015, a v něm

citovanou judikaturu vztahující se k řešené právní materii).

V posuzované věci se žalobce domáhá věcně právní deklarace svého tvrzeného

spoluvlastnického práva (v rozsahu id. ? vzhledem k celku) k vymezenému

nemovitému majetku. Určovací žalobu sice směřuje proti žalovaným, které jako

spoluvlastnice jsou zapsány v katastru nemovitostí, avšak s žalobní formulací,

která jeho tvrzenou právní nejistotu (že není v katastru nemovitostí zapsán

jako spoluvlastník předmětného nemovitého majetku) v případě jejího převzetí do

rozsudečného výroku (objektivně) odstranit nemůže.

Oba soudy totiž při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podané

určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. zcela ponechaly stranou katastrální

aspekt věci. Jde totiž o to, že k právní perfekci žalobcem sledované realizace

věcně právní deklarace je nezbytné, aby podle žalobcem zamýšleného vydaného

rozsudku byl proveden příslušný zápis (a to formou vkladu práva) do katastru

nemovitostí [srov. § 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí

(katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „katastrální

zákon“)]. Žalobce totiž usiluje o to, aby byl v katastru nemovitostí zapsán

jako podílový spoluvlastník (v rozsahu id. ? vzhledem k celku) předmětného

nemovitého majetku. V tomto směru žalobce formuloval svůj žalobní petit (pouze)

na určení, že je spoluvlastníkem id. ? (vzhledem k celku) uvedených

nemovitostí, avšak ponechal zcela stranou, že v katastru nemovitostí jsou jako

spoluvlastnice těchto nemovitostí zapsány žalované, a to žalovaná 1) v rozsahu

id. 1/5, žalovaná 2) v rozsahu id. 2/5 a žalovaná 3) v rozsahu id. 2/5, a že

bez odpovídající reflexe uvedeného vztahu v petitu žaloby katastrální úřad by

jen stěží mohl přistoupit – při převzetí takového petitu do rozsudečného výroku

- k povolení vkladu práva, poněvadž by vznikly pochybnosti, v jakém rozsahu by

v důsledku takového vkladu měly doznat změny spoluvlastnické participace

žalovaných na předmětném nemovitém majetku, když případné právní závěry

vyložené (jen) v odůvodnění rozsudku by pochopitelně pro katastrální úřad

neměly (nemohly mít) právní relevanci [pokud je totiž vkladovou listinou

veřejná listina (např. pravomocný rozsudek soudu o určení /spolu/vlastnického

práva), katastrální úřad ve vkladovém řízení mimo jiné podle § 17 odst. 2 písm.

a/ až c/ katastrálního zákona zkoumá, zda ke vkladu předložená listina a)

splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, b) její obsah odůvodňuje

navrhovaný vklad, a c) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v

katastru].

Z posledně uvedeného vyplývá, že má-li dojít na základě soudního rozhodnutí

(vkladové listiny) ke změně zápisu spoluvlastnického práva, je nezbytné, v

situaci, kdy stav zápisů v katastru nemovitostí před navrhovaným vkladem do

katastru nemovitostí svědčí spoluvlastníkům s vyjádřením jejich příslušných

spoluvlastnických podílů na nemovitostech, aby uvedené rozhodnutí – vkladová

listina – řešila (či deklarovala panující) hmotněprávní stav takovým způsobem,

aby z ní bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, jaká má být napříště (má-li

být vůbec) spoluvlastnická participace (a v jakém rozsahu) k předmětnému

nemovitému majetku, neboť pochopitelně není v kompetenci katastrálního úřadu

domýšlet či dotvářet obsah rozsudečného výroku. Jinými slovy řečeno, není-li z

pravomocného (jeho výroku) rozsudku (veřejné vkladové listiny) zřejmé, kdo a v

jakém rozsahu má být nadále zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník,

nemůže být podle takové listiny povolen vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí [např. znázorněno ve světle tohoto posuzovaného případu:

katastrální úřad by stěží mohl povolit vklad podle rozsudku, kterým by bylo

určeno, že žalobce je spoluvlastníkem v rozsahu id. ? vzhledem k celku

předmětného nemovitého majetku při současném zanechání (poněvadž rozsudek –

vycházeje z jeho výrokového části - by již v dalším nic jiného v tomto ohledu

neřešil) stávajících zápisů dalších spoluvlastníků: žalovaná 1) v rozsahu id.

1/5, žalovaná 2) v rozsahu id. 2/5 a žalovaná 3) v rozsahu id. 2/5].

Oba soudy jistěže neměly za povinnost žalobce poučovat o tom, jak má v daném

směru svůj žalobní petit in concreto formulovat, nicméně bylo jejich povinností

formou procesního poučování vést žalobce k tomu, aby svou žalobu (v tomto směru

též v rámci žalobního petitu) doplnil tak, aby bylo zřejmé, na podkladě jakých

tvrzení a při jaké formulaci žalobního petitu dovozuje svůj naléhavý právní

zájem na podání této určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť ze

stávající formulace žaloby (jejího petitu) není zřejmé, jak pro futuro má z

pohledu stavu požadovaných zápisů v katastru nemovitostí, o což žalobce podanou

žalobou také usiluje, obstát jím zvolená formulace žalobního petitu při

současném tvrzení, že podle stavu zápisů v katastru nemovitostí jsou žalované

spoluvlastnicemi předmětného nemovitého majetku v uvedeném rozsahu. Jestliže by

tedy při přivzetí stávající formulace žalobního petitu takto vydaný rozsudek

zjevně nemohl (coby veřejná vkladová listina) podle zákona o katastru

nemovitostí obstát z pohledu úspěšnosti zamýšleného vkladu spoluvlastnického

práva do katastru nemovitostí, je nasnadě, že vydaný rozsudek odvolacího soudu

(ale i soudu prvního stupně), s přihlédnutím k již shora vyloženému, není

správný, neboť na takto podané určovací žalobě (při shora zformulovaném

žalobním petitu) nemá žalobce podle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem.

S ohledem na uplatněný dovolací důvod a vymezené předpoklady přípustnosti

dovolání považuje dovolací soud za nezbytné se také vyjádřit i k meritornímu

posuzování věci odvolacím soudem.

Ačkoliv odvolací soud zčásti zopakoval dokazování mimo jiné dohodou o úhradě

závazků ze dne 7. prosince 2008 a darovací smlouvou ze dne 12. února 2009,

posuzoval skutkový stav věci toliko z pohledu, zda předmětná darovací smlouva s

ohledem na žalobní tvrzení splňuje podmínky úplatného převodu (kupní smlouvy)

ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák., aniž by důsledně zohlednil všechny skutkové

okolnosti případu, které podle přesvědčení dovolacího soudu mohou směřovat k

závěru, že předmětná darovací smlouva představovala simulovaný právní úkon,

případně že realizovaným darováním došlo k obcházení zákona, čímž by právní

úkon byl postižen rovněž absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák.

Žalobce a žalovaná 1) totiž před uzavřením darovací smlouvy ze dne 12. února

2009 uzavřeli dohodu tohoto znění (doslova citováno):

„Dohoda o úhradě závazků uzavřená mezi sourozenci L. a B. H..

1. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité

právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím

vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k

perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen

svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí

skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem

spojeny.

2. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon

předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného

jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný

právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v

situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu)

slouží k zastření (jiného) pravého důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání.

Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák.

může disimulovat jiný právní úkon.

3. Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle

stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu

uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a

být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž by to druhé

straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální

rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

4. Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel

dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat

účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly

v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat (např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).

5. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon

nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve

smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován

jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon

neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž

může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich

vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení

najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé

procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního

jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně

projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v

zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est

origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy

předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou

právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od

uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko

důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016). Dané skutkové okolnosti totiž vypovídají o tom, že účastníci předmětné darovací

smlouvy darování simulovali, neboť ve skutečnosti měli v úmyslu realizovat za

úplatu převod spoluvlastnického podílu z žalobce na žalovanou 1). Tomuto závěru

přisvědčuje koneckonců i samotné písemné vyjádření žalované 1), která v něm

výslovně hovoří o protiplnění za učiněný majetkový převod; okolnost, že

darovací smlouva nesplňovala náležitosti kupní smlouvy, je zde právně

nerozhodná. Odhlédne-li se od faktu, že odvolací soud měl správně přistoupit k vydání

kasačního rozhodnutí (jak již bylo vyloženo shora), pak v odůvodnění jeho

rozhodnutí absentuje důsledné posouzení skutkových okolností daného případu a

vše co v řízení vyšlo najevo. Posouzení skutkových zjištění odvolacím soudem z

hlediska právní kvalifikace se ubírá toliko tím směrem, zda z hlediska obsahu

darovací smlouvy lze vyvodit závěr o úplatném převodu, respektive zda takto

účastníky projevená vůle je podřaditelná pod závěr, že došlo k uzavření kupní

smlouvy, aniž by logicky byla řešena esenciální otázka, zda za daných

skutkových okolností účastníci simulovali či nikoliv darování (tedy zda tzv. „na oko“ uzavřeli darovací smlouvu) a zda z tohoto pohledu může vůbec (k tomu

srov. shora připomenuté judikatorní závěry dovolacího soudu) obstát závěr o

platnosti takto uzavřené darovací smlouvy. Přece tvrdí-li sama žalovaná ve svém

písemném vyjádření k žalobě, že jí postupně žalobci vyplacená celková částka

7.200.000,- Kč představuje protiplnění za učiněný majetkový převod, což

koresponduje účastníky sepsané deklaraci o důvodech a rozsahu plnění žalované

1) vůči žalobci, tak není možné již jen pro tuto samotnou okolnost ponechat

stranou právní hodnocení, zda uvedený darovací akt byl či nebyl simulovaným

(tzv.

„na oko“) právním úkonem ze strany uvedených účastníků, a tedy zda takto

uzavřená darovací smlouva je či není ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně

neplatným právním úkonem. S povinností přihlížet i k (jiným) vadám řízení je dovolací soud povinen také

konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vykazuje extrémní

rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu v tom směru, pokud soud prvního

stupně uzavřel, že „nelze dávat do souvislosti darovací smlouvu ze 12. 2. 2009

s předchozí dohodou účastníků o finanční výpomoci mezi sourozenci, tj. žalobcem

a 1. žalovanou“, neboť již shora připomenuté pasáže z vyjádření žalované 1) k

žalobě vypovídají právě o opaku. Lze tedy závěrem uzavřít, že dovolání žalobce je z vyložených důvodů

opodstatněné. K dovolání žalovaných směřujícího do nákladových výroků rozsudku odvolacího

soudu nutno uvést následující. Již v odvolání proti (v pořadí prvnímu) rozsudku soudu prvního stupně ze dne

16. října 2013, č. j. 15 C 156/2012-72, žalované argumentovaly ve prospěch

závěru o nezbytnosti použití aplikace § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. s tím, že v daném případě je nezbytné za tarifní hodnotu považovat

hodnotu nemovitostí ve výši 7.895.000 Kč, což podepíraly odkazem na nález

Ústavního soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10. Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v

§ 157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu. Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a

dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo

jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí

(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS

2154/15). Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se

obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat,

případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může

legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten

výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna

2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009,

sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). V rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, Nejvyšší soud

vyložil a odůvodnil právní názor, že mění-li odvolací soud svým rozhodnutím

odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé

pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na

podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém

příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je

nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp.

právní názor obsažený

v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého

rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo

možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody

jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího

soudu nebo Ústavního soudu atd.). Tyto požadavky lze přiměřeně vztáhnout i k

odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jestliže odvolací soud se s uvedenou právní argumentací žalovaných v odůvodnění

svého rozhodnutí nevypořádal, je jeho rozhodnutí v otázce náhrady nákladů

řízení nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího

soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,

platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto

rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2

věta druhá o. s. ř.), v němž bude přihlédnuto i k právní argumentaci účastníků

obsažené v jejich dovoláních, která tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyla

konzumována. Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.