ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 18, proti žalovaným 1) R. P., zastoupenému JUDr. Radkem
Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, a 2) Zemědělskému
družstvu Slavonín, se sídlem ve Slavoníně 428, identifikační číslo osoby 14 61
52 74, zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v
Olomouci, Dukelská 4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 10/2015, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2015,
č. j. 12 Co 333/2015-376, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13.
října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376, se v části výroku I., kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2015, č. j. 25 C
10/2015-337, ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení, jakož i v jeho
výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
zrušuje.
II. Zrušuje se rovněž rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1.
června 2015, č. j. 25 C 10/2015-337, ve výrocích II. a III., jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbytku se dovolání žalobkyně zamítá.
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda ze strany
žalovaného 1) došlo (prodejem předmětného spoluvlastnického podílu na pozemku
na základě kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 žalovanému 2/) k porušení
předkupního práva žalobkyně či nikoliv. Po provedeném řízení uvedený soud
uzavřel (ve stručnosti shrnuto z obšírně koncipovaného odůvodnění rozsudku), že
žalovaný 1) (řádně a včas) učinil žalobkyni nabídku předkupního práva a že
uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 (mezi prodávajícím žalovaným 1/ a
kupujícím žalovaným 2/) nebylo porušeno předmětné předkupní právo žalobkyně. Soud prvního stupně přitom v dané věci postupoval podle § 3062 o. z., §
140 obč. zák., § 2144 odst. 1 až 3 o. z., § 2145 o. z. a § 570 o. z., což
odůvodnil mj. tím, že (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud České
republiky):
„Nový občanský zákoník neobsahuje úpravu předkupního práva u
spoluvlastnických vztahů založeného ze zákona...Tento zákon zná předkupní právo
k rodinnému závodu (§ 704) a předkupní právo k zemědělskému závodu (§ 1124 a
1125). Tento zákon obsahuje úpravu předkupního práva smluvního, kteréžto lze
sjednat i jako věcné právo. Je však otázkou, zda oprávnění vzešlá z porušení
předkupního práva (založeného z. č. 40/1964 Sb.) mají být posuzována dle
zrušeného z. č. 40/1964 Sb., nebo je namístě je posuzovat podle nové právní
úpravy předkupního práva, a to v případech, kdy k porušení předkupního práva
došlo v průběhu roku 2014, tedy per analogiam dle § 10 odst. 1 o. z. postupovat
dle citovaných ust. § 2144 a § 2145 o. z., či nikoliv. Za tohoto stavu, kdy soudy jsou primárně povolány k poskytování ochrany
právům a právem chráněným zájmů účastníků řízení a jsou povolány k tomu, aby
projednaly věc, rozhodly spor, který před soud účastníci řízení přednášejí,
zabýval se soud poměrně podrobně skutkovými okolnostmi projednávané věci tak,
aby rekonstruoval právní jednání zúčastněných osob a na základě toho pak takto
zjištěná právní jednání účastníků řízení právně posoudil a rozhodl podle
právních norem, které i potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou
na danou situaci dopadat.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376,
rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, byť – jak je zřejmé z jeho
odůvodnění – jej z hlediska použití právně kvalifikační úvahy (následujícím
způsobem) modifikoval:
„Okresní soud se ...velice podrobně, přesvědčivě a dílčím způsobem
vypořádal s veškerou právní argumentací, jak žalobkyně, tak (ze) strany
žalované jednotlivě a ve vztahu k naznačovaným variantám řešení a právních
konstrukcí. Z těchto odvolací soud zdůrazňuje především správný ten závěr, že v
řízení zahájeném po 1. 1.
2015 se žalobkyně domáhala již prekludovaného práva,
které přiznat nelze, neboť k prekluzi je soud povinen přihlédnout vždy i bez
toho, (je-li) namítána. Nepochybné totiž je, že pokud smyslem a účelem podané
žaloby je domoci se nápravy z tvrzeného porušení předkupního práva
spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., které zcela nepochybně a
nesporně žalobkyni ve vztahu k nemovitosti specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku svědčilo. Zcela nerozhodná z toho pohledu je argumentace
žalobkyně ohledně důvodu, proč z jeho porušení žalovala až v roce 2015, když v
průběhu doby od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 měla možnost realizovat své zákonné
předkupní právo podle hypotézy § 140 zákona č. 40/1964 Sb....Z hlediska dikce
tohoto zákonného ustanovení proto obstojí argumentace o právní konstrukci
obsažená ve vyjádření žalovaného 1) k podanému odvolání, neboť pokud § 3062
občanského zákoníku odkazuje pouze na kritéria § 140 zákona č. 40/64 Sb., potom
lze se zřetelem na § 3028 odst. 1 občanského zákoníku stěží akceptovat varianty
vyplývající z § 603 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., když výslovně v
§ 3062 občanského zákoníku pamatovány nejsou, jinak řečeno, nejsou vyloučeny z
účinků § 3080 občanského zákoníku, když tímto zákonným ustanovením byl zrušen
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Za situace, kdy občanský zákoník účinný
od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a
následujících (ustanoveních) občanského zákoníku, stejně jako v žádném jiném
jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti
právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka,
tak nemůže konstrukce, na níž žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání,
obstát.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
posouzení následujících otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) nebyly vyřešeny:
„1) Aplikuje se právní úprava předkupního práva obsažená v ustanovení §
140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
‚SOZ‘), ve spojení s ustanovením § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník...včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva (zejména
ustanovení § 40a SOZ, které na ustanovení § 140 SOZ výslovně odkazuje)?“
Dovolatelka je přesvědčena, že na daný případ se aplikuje v plném
rozsahu úprava předkupního práva obsažená v § 140 obč. zák. ve spojení s § 3062
o. z., a to včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva, a v tomto
směru polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. „2) Mohlo dojít k 1. 1. 2015 k prekluzi předkupního práva, když k
dovolání se neplatnosti kupní smlouvy došlo ještě v roce 2014?“
Podle dovolatelky je nepochybné, že k porušení předkupního práva došlo
v roce 2014, tedy v době, kdy podle § 3062 o. z. platilo zákonné předkupní
právo podle § 140 obč. zák. Dovolatelka se přitom této neplatnosti dovolala
ještě za platnosti zákonného předkupního práva podle posledně označeného
paragrafu; není přitom rozhodné, kdy byla podána předmětná určovací žaloba k
soudu, jelikož předkupní právo nemohlo k datu 1. ledna 2015 prekludovat. „3) Lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní
žalobkyně objektivně nemohla seznámit?“
V této části dovolání dovolatelka skutkově polemizuje se skutkovými
zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, předkládá svou
skutkovou verzi, na jejímž základě přistupuje k vlastnímu právnímu posouzení
věci, jež je podle jejího názoru oproti právnímu posouzení věci odvolacím
soudem správné. „4) Lze pro určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty,
která vychází pouze z kupní ceny dohodnuté mezi žalovanými, se kterou žalobce
nesouhlasí a kterou žalobce nemohl nijak ovlivnit?“
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, resp. oběma soudcům, že při
rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vycházely z tarifní hodnoty
400.000,- Kč představující kupní cenu určenou žalovanými 1) a 2), s níž
dovolatelka nesouhlasila. V tomto směru dovolatelka odvíjí svou dovolací
argumentaci coby prostou názorovou polemiku s napadeným rozhodnutím, maje za
to, že uvedená právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se písemně (prostřednictvím svého advokáta)
vyjádřil pouze žalovaný 1), který odmítl uplatněnou dovolací argumentaci jako
nesprávnou a ztotožnil se – s podrobným vyložením svého právního názoru
oponujícího právnímu názoru dovolatelky - s právním posouzením věci odvolacím
soudem.
K dovolací námitce ad 4) uvedl, že soudy učinily správná zjištění o
tarifní hodnotě sporu. Nemovitá věc, která byla předmětem prodeje podle kupní
smlouvy ze dne 18. srpna 2014, byla dovolatelce nabídnuta za částku 400.000,-
Kč, a za tuto částku byl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovité věci
prodán. Samotná skutečnost, že žalobkyně s cenou 400.000,- Kč nesouhlasí, je
nepodstatná. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně je
odmítl a přiznal mu vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně je – jak bude rozvedeno níže – důvodné toliko v řešení
právní otázky ad 4). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že odvolací soud se sice
zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který ovšem v
řešení právní otázky platnosti předmětné převodní smlouvy z hlediska posouzení,
zda ze strany žalovaného 1) došlo k tvrzenému porušení zákonného předkupního
práva žalobkyně ve smyslu § 140 a násl. obč. zák., zvolil neakceptovatelné
řešení, kdy věc „právně posoudil a rozhodl podle právních norem, které i
potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou na danou situaci
dopadat.“ Je totiž primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném
vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační
úvahu představující srozumitelně vyznívající vyložení použité aplikace
příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, případně
rozvedení úvahy, proč na daný skutkový stav žádná právní norma aplikována
nebyla. Je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační
úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav
podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci
soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní
posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci. Poněvadž z dalšího textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává
jistá (zřejmá) korekce právního posouzení věci soudem prvního stupně (jak již
bylo shora v podstatných momentech zreferováno), lze pak vycházet z právního
názoru odvolacího soudu, jenž je postaven na právní argumentaci, že „Za
situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo
spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících občanského zákoníku (roz. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), stejně jako v žádném jiném jeho
ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti
právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka,
tak nemůže konstrukce, na níž žalobkyně žalobu postavila a obhajuje i v podaném
odvolání (tj. postupovat při tvrzeném porušení zákonného předkupního práva
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, když v daném
případě byla žaloba o určení spoluvlastnického práva žalovaného 1/ z titulu
tvrzené relativní neplatnosti předmětné převodní smlouvy podána až 14. ledna
2015), obstát.“
Uvedená právní otázka vskutku dovolacím soudem dosud vyřešena nebyla,
takže v tomto směru je dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
není však důvodné. Podle § 3062 o. z. zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140
zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím jednoho
roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To neplatí v případě
spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu. V důvodové zprávě se k § 3062 o. z. uvádí: „Protože nová úprava opouští
konstrukci zákonného předkupního práva spoluvlastníků, stanovuje se, že tato
práva, pokud vznikla za účinnosti platného občanského zákoníku, zaniknou v
jednoroční době počítané od účinnosti nového zákoníku. Výjimka platí pro
rodinné a zemědělské obchodní závody, u nichž i nová úprava zamýšlí předkupní
právo zachovat.“
Komentářová literatura pak tuto stručnou tezi obsaženou v důvodové
zprávě rozvíjí v tom směru, že přechodné ustanovení prodlužuje dobu trvání
zákonného předkupního práva mezi spoluvlastníky, a že uplynutím uvedené doby
zákonná předkupní práva spoluvlastníků zaniknou, přičemž v tomto případě jde o
zánik práva uplynutím doby omezující jeho trvání (Švestka, J.: Dvořák, J.;
Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2014, s. 1403). V tzv. Beckově komentáři jeho spoluautoři k § 3062 o. z. zaujímají
právní názor, že „Půjde-li o nároky z předkupního práva vzniklé a uplatněné
před nabytím účinnosti nového ObčZ, tj. do 31. 12. 2013, budou dokončeny
(včetně soudních řízení týkajících se nároků z porušení předkupního práva)
podle ObčZ 1964, i když k završení celého procesu mimosoudní nebo soudní cestou
dojde po 1. 1. 2014. V případech, kdy proces uplatnění nároků z předkupního práva bude
zahájen až po nabytí účinnosti nového ObčZ v období od jednoho roku od
účinnosti ObčZ, tj. po 1. 1.
2014, zdá se přiměřenější závěr, že i v těchto
případech by se zřejmě mělo postupovat podle dosavadní právní úpravy, tj. podle
ObčZ 1964. Jestliže totiž i nová právní úprava pro přechodné období jednoho
roku ponechává zachováno předkupní právo v rozsahu dosavadní právní úpravy,
jeví se přijatelnější, aby se tyto nároky zrealizovaly v právním režimu, ve
kterém byly založeny, tj. podle ObčZ 1964
Obdobně by se mělo postupovat i v případě, kdy by se jednalo o
uplatnění nároků po jednom roce od účinnosti zákona nicméně ve vztahu k nárokům
majícím ještě hmotněprávní základ v § 140 ObčZ 1964. Lze však připustit i argumentaci opačnou, vycházející z toho, že se má
postupovat podle nové právní úpravy, neboť dosah § 140 ObčZ 1964 se uplatní
jenom na samotnou existenci nároku na předkupní právo, nikoli na jeho faktickou
realizaci. Věc je z tohoto pohledu sporná a řešení lze spojovat až se závěry
soudní praxe.“ (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§
976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1240-1241). S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že marným uplynutím jednoroční
doby obsažené v § 3062 o. z. dochází k prekluzi zákonného předkupního práva
spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. Je však třeba důsledně odlišovat, zda v
rámci plynutí této jednoroční doby byl z tvrzeného porušení předkupního práva
uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak který a jakým způsobem, či nikoliv. Nejvyšší soud je totiž s přihlédnutím k obsahové dikci § 3062 o. z. a úmyslu
zákonodárce, jak se podává z citované důvodové zprávy k § 3062 o. z., toho
právního názoru, že došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v §
3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140
obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok
jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto
nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném
znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá
určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť
vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015
nemá již na podání takové žaloby – jak bude vyloženo následovně - naléhavý
právní zájem podle § 80 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo
1926/2009 (jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 128/2011; jinak všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud) zrekapituloval
dosavadní judikaturu vztahující se k právnímu institutu zákonného předkupního
práva spoluvlastníků následovně:
„Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní
právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se
spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vyplatit podíl poměrně
podle velikosti podílů (§ 140 obč. zák.).
Právní úprava předkupního práva (§ 602 a násl. obč. zák.) se použije
nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde
zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu. Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se
oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu
zůstane předkupní právo zachováno. Podle konstantní judikatury pak platí:
‚Jestliže povinná osoba (jeden z podílových spoluvlastníků) věc převede, aniž
ji nabídne oprávněnému (dalšímu podílovému spoluvlastníku), a poruší tím
předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž
základě nabyvatel věc získal. Oprávněný má možnost se dovolat relativní
neplatnosti této smlouvy anebo se domáhat na nabyvateli (novém podílovém
spoluvlastníku), aby mu věc nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák. Na
základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli spoluvlastnického podílu právní
povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých
ji sám nabyl. Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat
žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi
spoluvlastnického podílu, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění,
nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku
nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena‘ (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, publikovaný v
Souboru pod č. C 578, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2007, sp. zn. 22
Cdo 1875/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008.“
V posuzované věci dovolatelka svou určovací žalobu postavila na
žalobním tvrzení, že se ještě v průběhu jednoroční doby podle § 3062 o. z. dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy (uzavřené mezi
žalovanými) a následně, dne 14. ledna 2015, podala proti žalovaným žalobu, jíž
se domáhala určení, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem ideální ? pozemku p. č. 63 v katastrálním území S. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k
závěru, že zákonné předkupní právo dovolatelky porušeno nebylo, odvolací soud
zase konstatoval, že s přihlédnutím k platné právní úpravě dovolatelka není
oprávněna domáhat se neplatnosti právního jednání, resp. právního úkonu z
důvodu porušení jejího zákonného předkupního práva. Jak již bylo vyloženo shora, dovolatelka se relativní neplatnosti
předmětného právního úkonu (zmíněné kupní smlouvy) dovolala v průběhu
jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z., takže tvrzený hmotněprávní nárok
uplatnila ještě v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
rozhodném znění. Poněvadž ovšem dovolatelka žalobu na určení spoluvlastnického
práva žalovaného 1) k předmětnému pozemku podala v době, kdy zákonné předkupní
právo již neexistovalo, neboť bylo zrušeno zákonem č. 89/2012 Sb. s účinností
od 1. ledna 2015 (srov. již opakovaně zmiňovaný § 3062 o.
z.), je za této
situace zjevné, že podanou určovací žalobou (vycházeje z žalobních tvrzení a s
přihlédnutím k § 80 o. s. ř. stanovícímu, že určení, zda tu právní poměr nebo
práv je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní
zájem) by se dosavadní právní postavení dovolatelky nijak nezměnilo, neboť ani
případná deklarace spoluvlastnického práva žalovaného 1) k uvedenému nemovitému
majetku by (do budoucna) nezakládala (objektivně by již založit nemohla) pro
dovolatelku možnost zachování jejího zákonného předkupního práva, které bylo v
mezidobí - v důsledku přijetí nového civilního kodexu (zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) - zrušeno. O jinou situaci (která ovšem nenastala) by se
jednalo tehdy, domáhala-li by se dovolatelka žalobou po žalovaném 2), aby jí
věc nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák., jestliže by tento nárok
uplatnila v oné jednoroční době podle § 3062 o. z. a byly by splněny všechny
hmotněprávní podmínky pro postup podle předmětných hmotněprávních ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že
předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení
by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod
číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261, nebo
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 1975/2015, a v
něm citovanou judikaturu vztahující se k řešené právní materii). S přihlédnutím k připomenutému zániku zákonného zástavního práva,
popsaným časovým limitům a dovolatelkou uplatněnému nároku je zřejmé, že
dovolatelce vůbec nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě,
kterou dovolatelka usilovala, aby spoluvlastníkem předmětného pozemku byl určen
žalovaný 1), jemuž by však již de lege lata vůči dovolatelce nevyplývaly žádné
povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva
podle § 140 a násl. obč. zák. , které s účinností od 1. ledna 2015 zaniklo. Dovolatelka se tak objektivně, i kdyby bylo prokázáno, že se po právu dovolala
relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nemůže již v popsaném směru
domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy ani bylo-li by určeno, že
žalovaný 1) je spoluvlastníkem předmětného pozemku. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
K dovolací argumentaci ad 4) vztahující se k řešené právní otázce
tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnického (v tomto případě
spoluvlastnického) práva k nemovité věci, nutno uvést, že ačkoliv dovolatelka
přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nedůvodně vymezila
tvrzením, že tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, přesto splnila mimo jiné podmínku právně relevantního vymezení
přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.), byť
přípustnost dovolání je v tomto případě založena tím, že odvolací soud se při
řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nikoliv tím, že předmětná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 28
Cdo 5155/2014, vyložil:
„V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1
advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě
peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 se
aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo
lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace,
vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní
výše tarifní hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou
č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Cenou ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu
se přitom rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase
obvyklou. K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování
advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy
chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy
hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011,
dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného
ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba
aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele
advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to
nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale
též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo
3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo
3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního
soudu (srov. např. usnesení ze dne 17.
března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).“
V posuzované věci odvolací soud k judikovaným závěrům dovolacího soudu
vůbec nepřihlédl a při rozhodování o náhradě nákladů (odvolacího) řízení
mechanicky vycházel z předmětné kupní ceny, kterou ztotožnil s hodnotou
převáděného spoluvlastnického podílu, resp. s cenou nemovitosti, kterou vzal za
základ tarifní hodnoty pro určení výše odměny advokáta ve sporu úspěšné strany. Za této situace proto jeho rozhodnutí v řešení této právní otázky již z tohoto
důvodu nemůže obstát a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v dotčeném rozsahu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit, neboť dovolacímu soudu nepřísluší v
dovolacím řízení nahrazovat uvedené defekty. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v
předmětném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.