U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
L. V., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně,
Elišky Machové 41, a b) R. V., proti žalovanému M. F., zastoupenému Mgr.
Milanem Šikolou, advokátem Advokátní kanceláře Šmíd s. r. o., se sídlem v Brně,
Jaselská 940/23, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod
sp. zn. 5 C 242/2007-349, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 22. května 2014, č. j. 13 Co 1/2012-397, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Františka Severina, advokáta se sídlem v Brně, Elišky Machové 41.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2011, č. j. 5 C 242/2007-349, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu
ze dne 30. ledna 2012, č. j. 5 C 242/2007-378, zamítl žalobu, aby bylo určeno,
že žalobce a) je podílovým vlastníkem v rozsahu ideálních 9/10 (vzhledem k
celku) specifikovaného nemovitého majetku (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby
bylo určeno, že S. V., posledně bytem ve S. (původní žalobce a/), byl v
okamžiku své smrti dne 5. dubna 2010 spoluvlastníkem v rozsahu ideální 1/10
(vzhledem k celku) předmětných nemovitostí (výrok II.), dále rozhodl, že
„Řízení ve vztahu mezi žalobcem R. V. a žalovaným se zastavuje“ (výrok III.), a
konečně rozhodl, že žalobce a) „je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 28.680,- Kč.“(výrok IV). Soud prvního stupně dále
posledně v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným. Soud prvního stupně po provedeném řízení „dospěl k závěru, že hospodářským
důvodem uzavřené kupní smlouvy z 30. 4. 1999 (na základě které žalobce a/ a
původní žalobce S. V. prodali své spoluvlastnické podíly žalovanému; v níže
uvedeném textu, tam, kde bude argumentováno ve vztahu k právnímu jednání
žalobců v inkriminovaném období, se má za to, že druhým žalobcem byl S. V.,
který v průběhu prvoinstančního řízení zemřel) nebylo zajištění závazku L. V. z
půjčky, ani ujednání o převodu vlastnického práva pro případ nesplnění jiného
závazku jmenovaného, nýbrž směna nemovitosti za peníze, sjednanou kupní cenu,
jež byla současně vyplacena v nižší výši s ohledem na uzavřenou půjčku mezi
žalobcem a manželkou žalovaného. I přes použití termínu půjčka v kontextu výše
uvedeného, z pohledu obecné idey spravedlnosti tato skutečnost na závěrech
soudu ničeho nemění.“
K odvolání (pouze) žalobce a) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví již označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
určil, že „a) žalobce L. V., „je podílovým spoluvlastníkem budovy pro bydlení
č. p. 602 na pozemku parc. č. 499, pozemku parc. č. 799 – zastavěná plocha,
nádvoří a pozemku parc. č. 800 – zahrada, zapsaných na LV č. 1221 pro k. ú. S.,
obec S., okres B. – venkov, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
katastrální pracoviště Brno – venkov, ve výši id. 9/10 vzhledem k celku“ (výrok
I.). Výrokem II. pak rozhodl, že „Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního
stupně potvrzuje“, a výrokem III. rozhodl, že „a) žalobci se nepřiznává náhrada
nákladů řízení před soudy obou stupňů.“
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že účelem předmětné
kupní smlouvy „bylo zajištění pohledávky žalovaného sestávající z finančních
prostředků, které poskytl na úhradu dluhů žalobců spočívající v tom, že při
nevrácení těchto prostředků ve stanovené lhůtě bude tato pohledávka uspokojena
nemovitým majetkem uvedeným ve smlouvě...Tento způsob zajištění pohledávky pak
hodnotil jako propadnou zástavu, která je jako úkon odporující účelu zástavního
práva, jak je upraven zákonem, absolutně neplatným podle § 39 o.
z.“ Odvolací
soud „vyšel přitom z judikatury NS k problematice tzv. propadných zástav, např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2204/99, 22 Cdo 1273/2000, 29 Odo 128/2003, 21 Cdo
2037/2006 nebo 21 Cdo 2535/99. Dle této judikatury je pro tento právní úkon
charakteristické, že smluvním stranám je před uzavřením smlouvy zřejmé, že
projev vůle vyjádřený ve smlouvě – prodat a koupit – nebude odpovídat jejich
skutečné vůli, kterou je zajistit konkrétní závazek, přičemž sjednaná kupní
cena odpovídá svou výší tomuto závazku, nikoliv skutečné hodnotě nemovitostí a
obě smlouvy jsou zpravidla uzavírány současně. Všechny tyto znaky byly jednáním
smluvním stranám naplněny.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neshledal – jak bude
rozvedeno níže - přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
posuzování přípustnosti dovolání vycházel z předpokladů přípustnosti dovolání,
jak je v dovolání vymezil dovolatel. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud právní otázku, zda předmětná kupní
smlouva má charakter tzv. propadné zástavy, vyřešil v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu (na kterou sám v odůvodnění svého rozsudku odkazuje), neboť ta
vycházela z jiného skutkového stavu. V daném případě dovolatel se žalobci nikdy
žádnou smlouvu o půjčce ani zástavní smlouvu neuzavřel. Tato dovolací argumentace není důvodná. V judikatuře Nejvyššího soudu institut
tzv. propadné zástavy, kromě případů, kdy kupní smlouva, která byla uzavřena za
účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že
na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), byl spojován i s
případy uzavření kupní smlouvy ve vazbě na uzavřenou smlouvu o půjčce. Jednalo
se o případy, kdy účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak
jejím smyslem, resp. stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního
jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Případy takového druhu
jsou např. postiženy např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008,
sp. zn. 33 Odo 38/2006, v němž dovolací soud zaujal následující právní názor,
od nějž není důvodu se ani v této věci jakkoli odchylovat: „Za situace, kdy
žalovaní stejného dne, kdy půjčili žalobcům finanční částku na dobu jednoho
měsíce, uzavřeli i kupní smlouvu, dle níž mělo dojít k převodu vlastnického
práva k nemovitostem ze žalobců, na žalované až poté, co se žalobci ocitnou v
prodlení s vrácením půjčky, jednalo se o tzv.
propadnou zástavu, neboť smyslem
a účelem kupní smlouvy nebyla koupě nemovitosti, ale splnění závazku ze smlouvy
o půjčce převodem nemovitosti.“
V daném případě odvolací soud, jak je mu nesprávně dovolatelem podsouváno,
neuzavřel, že by dovolatel půjčil žalovaným peníze a že předmětná pohledávka
byla pak předmětem onoho faktického zajištění v souvislosti s uzavřením
označené kupní smlouvy. Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného
rozsudku je totiž zřejmé, že odvolací soud vycházel ze skutkového závěru, že
dovolatel uhradil Mgr. M. D. (dříve L.) L. dluh za žalobce a teprve poté (byť
se tak stalo v týž den) uzavřel s žalobci předmětnou kupní smlouvu, jež ve
skutečnosti plnila zajišťovací funkci s důsledky tzv. propadné (zákonem
nepřípustné) zástavy (k tomu srov. výpověď svědka a bratra dovolatele M. F. při
jednání před soudem prvního stupně dne 5. srpna 2009 – viz protokol o tomto
jednání na č. l. 212 a násl., a výpověď dovolatele při jednání před týmž soudem
dne 5. ledna 2010 – viz protokol o tomto jednání na č. l. 238 a násl., to ve
vazbě na obsah předmětné kupní smlouvy). Poněvadž v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž
(odvolací) soud vycházel při právním posouzení věci, je třeba uzavřít, že
skutkový stav, jak byl zjištěn odvolacím soudem (vyložen v odůvodnění jeho
rozsudku) umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o
absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. Odvolací
soud přitom neuzavřel, že jím zjištěný skutkový stav je obsahově shodný se
skutkovým základem cit. judikátů dovolacího soudu, nýbrž, že v této judikatuře
byly jako absolutně neplatné označeny ty věcné smlouvy, jež měl charakter tzv. propadných zástav, stejně jako v odvolacím soudem posuzované věci. Jinými slovy řečeno, skutkově odvolací soud vycházel ze situace, kdy dovolatel
uhradil za žalobce dluh jejich věřitelce, přičemž (jak vyplynulo z dokazování)
k zajištění této své pohledávky pak s žalobci uzavřel předmětnou (formálně
nazvanou) kupní smlouvu, která ovšem naplňovala parametry zákonem nepřípustné
tzv. propadné zástavy, jak popsal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Účastníkům totiž nic nebránilo přistoupit např. k uzavření zástavní smlouvy
zatěžující předmětné nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců, příp. uzavřít
smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, anebo zvolit jinou (zákonem
dovolenou) formu zajištění pohledávky dovolatele za žalobci. Není přitom
rozhodné, kdo popsaný způsobem řešení dané situace inicioval, neboť relevantní
bylo, jaký právní úkon byl nakonec mezi účastníky uzavřen, co bylo jeho
stimulem, resp. účelem. Přípustnost dovolání nemohla založit ani dovolací argumentace (z hlediska
dovolatelem vymezeného naplnění předpokladu přípustnosti dovolání), že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je „tzv. překvapivým rozhodnutím ve smyslu ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. I.
ÚS 220/04“, neboť „nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu předvídat.“ Především již z toho (formálního)
důvodu, že ve smyslu občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti
dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy
skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v
dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by
dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho
přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak
podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu,
s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení
předmětné právní otázky nesouzní) by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013,
nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 111/2015). I kdyby ovšem dovolatel po formální stránce v uvedeném směru řádně vymezil
předpoklad přípustnosti dovolání, přesto by přípustnost jeho dovolání založena
nebyla, neboť otázka absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu, že
ve skutečnosti jde o tzv. propadnou zástavu, byla řešena již v prvoinstančním
řízení. K tomu lze dodat, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Přičemž (z
tohoto pohledu) překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud
(oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. Z popsaného je zřejmé, že na posuzovaný případ se závěry
z připomenutého rozhodnutí dovolacího soudu neuplatní. Dovolací argumentace poukazující na údajný rozpor rozhodnutí s principem
ochrany dobré víry je rovněž nepřípadná a je vytěsněna již shora vyloženým
skutkovým základem věci, nezávisle na tom, jak celý případ dovolatel
subjektivně vnímá a právně hodnotí. Dovolatel dále namítá, že „napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné a soud
v něm dostatečně nevyvrátil argumenty uvedené v odůvodnění soudu I. stupně.“
Tato argumentace však nepředstavuje zákonu odpovídající vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud není povolán k tomu, aby při
sebemenší pochybnosti dovolatele o věcné správnosti napadeného rozhodnutí či
pochybnostech o dodržení procesních pravidel chování odvolacím soudem se
zabýval přezkumem takového rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17.
prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4943/2014). Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Poukazuje-li dovolatel nad rozsah své dovolací argumentace na problematiku
vrácení kupní ceny a promlčení práva, lze jej odkázat na rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010,
sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 32/2011, v němž byl vyložen právní názor, že důsledkem
absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu §
457 obč. zák., a dále že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák dopadá na všechny
případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§
243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti
poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z
ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, když navíc v kupní smlouvě byla
kupní cena vyjádřena souhrnně za oba převáděné spoluvlastnické podíly; bylo
proto postupováno ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července
2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).