22 Cdo 3794/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce RNDr. P. P., CSc., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 736/17, proti žalovaným: 1) B. Š., 2) Ing. E. Š.
a 3) Ing. R. Š., o určení vlastnického prává k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 174/2013, o dovolání žalovaných proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 28 Co
69/2014-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud I. stupně“) usnesením ze dne 17. července 2013, č. j. 23 C 174/2013-87, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných usnesením
ze dne 25. února 2014, č. j. 28 Co 69/2014-136, usnesení soudu I. stupně ve
výroku II. změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit každému z
žalovaných náklady řízení ve výši 4 356,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení
(výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit každému z žalovaných náklady
odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok
II.). Proti usnesení odvolacího soudu podal každý z žalovaných obsahově takřka
totožná dovolání, která považují za přípustná podle § 237 občanského soudního
řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně na řešení otázky, která má být posouzena jinak. Odvolací soud měl nesprávně vypočíst náhradu nákladů řízení, když měl správně
každému z dovolatelů přiznat náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve
výši 113 740,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 3 787,30 Kč. Vzhledem k tomu
každý z dovolatelů navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil
tak, že jim přizná náhradu nákladů řízení v uvedené výši, případně aby usnesení
odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovoláním nevyjádřil. Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. února 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním ze dne 21. května 2014, dovolací soud
projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo
bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené
výroky usnesení odvolacího soudu. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí
omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv,
o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým
výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové
„věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a
věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) – [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013
(uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné
na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě byla každému z dovolatelů přiznána částka 4 356,- Kč coby
náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně a částka 1 270,50 Kč coby náhrada
nákladů odvolacího řízení, tedy celkem 5 626,50,- Kč. Dovolatelé však tvrdí, že
každému z nich měla být přiznána náhrada nákladů prvostupňového řízení ve výši
113 740,- Kč a odvolacího řízení ve výši 3 787,30 Kč, tedy celkem 119 366,50
Kč, neboť odvolací soud měl vyjít z hodnoty nemovitosti. Ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen
„advokátní tarif“), stanoví základní pravidlo pro určení tarifní hodnoty:
„Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění
nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní
služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu.
Při
určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno
jako samostatný nárok.“
Toto obecné a výchozí pravidlo je modifikováno speciálními úpravami, například
odvolacím soudem aplikovaným § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Dovolatelům lze
přisvědčit, že odvolací soud použil nesprávné ustanovení, nikoliv však, že měl
aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž správně měl použít § 9 odst. 4
písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které na zde
vedené řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem přímo dopadá. Podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se částka 50 000 Kč považuje za
tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní
vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného
duševního vlastnictví. Podle § 9 odst. 3 písm. a) se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve
věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního
jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení
neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi
neocenitelné. Při aplikaci těchto ustanovení by správný výpočet nákladů řízení činil:
a) náhrada za 2 úkony právní služby v řízení před soudem I. stupně
1. příprava a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu
2. vyjádření k žalobě podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
po 3 100,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 4 písm. b) ve
spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu;
b) paušální částka náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby před
soudem I. stupně (viz výše) po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu,
což celkově činí 2 x 300,- Kč;
c) náhrada za 1 úkon právní služby v řízení před odvolacím soudem –
podání odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé podle §
11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu
po 1 550,- Kč za jednu polovinu úkonu právní služby podle § 7, § 9 odst. 4
písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 2 advokátního tarifu;
d) paušální částka náhrady hotových výdajů za 1 úkon právní služby před
odvolacím soudem (viz výše) po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu;
Celkem tedy uznatelné náklady každého z žalovaných činí 8 650,- Kč. Navýší-li
se uvedená částka o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, činí uznatelné náklady
každého z účastníků řízení 10 466,50 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud každému z žalovaných odepřel toliko 4
840,- Kč. Jelikož odepřené náklady nepřesahují částku 50 000,- Kč, je dovolání
žalovaných 1) až 3) podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné.
Na těchto závěrech ničeho nemění dovolateli uvedený rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 33 Odo 590/2002, neboť tento se vztahuje k
typově zcela jinému řízení, a to k žalobě na vyklizení nemovitostí. Dále na věc
nelze aplikovat ani dovolateli zmiňované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS
538/10, II. ÚS 598/2000, I. 712/01, II. ÚS 2811/08 či II. ÚS 2886/07), neboť ty
se týkaly znění advokátního tarifu účinného do 31. prosince 2012. Dovolatalé
totiž přehlížejí, že advokátní tarif byl s účinností od 1. ledna 2013
novelizován vyhláškou 486/2012 Sb. a nově zohledňuje u určovacích žalob, co je
předmětem sporu (srovnej § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu). Podle čl. II Přechodných ustanovení vyhlášky č. 486/2012
Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za právní služby poskytnuté
přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této
vyhlášky. Protože všechny úkony právní služby žalovaným byly poskytnuty po 1.
lednu 2013, uplatnila se úprava obsažená ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. ve znění
právě od 1. ledna 2013.
Jelikož dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
postupoval Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu