30 Cdo 160/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobce F. B., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, proti žalovanému Ing. P. V., zastoupenému
Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Velká
2984/23, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 52 C 232/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 2. července 2014, č. j. 16 Co 567/2012-338, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radko
Resche, advokáta se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve
lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím
řízení pokračovat. Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hlediska považuje za splněné. Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého
advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně
vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat,
že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatel jednak spatřuje přípustnost
dovolání „ve skutečnosti, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, kdy se odvolací soud s argumenty žalovaného nevypořádal zcela
formálně, neprovedl fakticky žádné právní ani skutkové hodnocení, když se
omezil pouze na konstatování, že ‚závěry jak skutkové, tak i právní odvolací
soud sdílí; na ně, tak jak jsou prezentovány v odůvodnění napadeného rozsudku,
ve zbytku odkazuje, aniž by měl za potřebné v podstatě jen jinými slovy uvádět
totéž.‘“ Takto formulovaná dovolací argumentace ovšem nepředstavuje právně
relevantní vymezení (jedné ze čtyř shora vyložených variant) přípustnosti
dovolání, přičemž úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval,
co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod
případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu „závisí na zodpovězení otázky, zda skutečně leželo na žalovaném důkazní
břemeno k prokázání pravosti listin – výdajových dokladů, které nepochybně
prokazují uhrazení kupní ceny za předmětné nemovitosti, a to za situace, kdy
žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, ohledně kterých by mohlo být
provedeno jakékoliv znalecké zkoumání. Žalovaný má tedy za to, že zde nemohou
být použity právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.
22
Cdo 2722/99, kterým argumentoval soud prvního stupně, kdy popírá-li účastník
pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom
účastníkovi, která ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe
příznivé právní následky.“ Ani tato dovolací argumentace nepředstavuje právně
relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neboť předpoklad
přípustnosti dovolání nelze budovat na nesprávně vyřešené (příslušné) právní
otázce soudem prvního stupně, nýbrž (až) soudem odvolacím. Závěrem lze tedy zrekapitulovat: dovolací soud nemůže revidovat skutková
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, ani nemůže
při pouhém nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumávat
napadené rozhodnutí v meritu věci, jestliže z dovolání není zřejmé, v čem
konkrétně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, tedy na vyřešení které
právní otázky z hmotného nebo procesního práva závisí napadené rozhodnutí, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom okolnost, že
dovolatel s právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na
skutkové poměry daného případu polemizuje (bez relevantního vymezení
předpokladu přípustnosti dovolání) s právně kvalifikačním názorem odvolacího
soudu, pochopitelně přípustnost takového dovolání nezakládá. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího
soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího
soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž
je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na §
237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně
odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního
práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli
dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS
1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č.
404/2012
Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně
spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu
neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech,
které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla
reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v
nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti
dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012
Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové
náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných
dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se
otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k
tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní
judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů
za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti
může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud
advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může
Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1,
věta první, o. s. ř.). I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§
243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti
poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z
ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení
rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo
3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).