30 Cdo 1958/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně Českomoravské investiční, a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6,
zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánské
Hoře, 28. října 219/438, proti žalovaným 1) Toba Trade, s. r. o., se sídlem v
Ostravě – Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správě železniční dopravní
cesty, s. o., se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, o určení neplatnosti kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 10/2007, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince
2009, č.j. 27 Co 399/2009-424, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č.j. 27
Co 399/2009-424, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 1. června 2009, č.j. 7 C 10/2007-380, zamítl žalobu, „aby byla
určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými předmětem které je
převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 384 pro obec a k. ú.
L. u R., které jsou zapsány na LV číslo 384 u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Rakovník – k budově čp. 144 na
pozemku parč. č. 1968/1, pozemku parc. č. 1968/1 – zastavěná plocha a nádvoří.“
(dále již „předmětná kupní smlouva“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že žalobce neprokázal naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Uvedl dále, že proces
prodeje (předmětných nemovitostí) byl dostatečně transparentní pro každého ze
zájemců. Žalobkyně, stejně jako ostatní zájemci, měla možnost se s podmínkami
prodeje nemovitostí řádně seznámit, tyto podmínky však neakceptovala, a to
nejen v části týkající se prokázání své solventnosti, ač byla k tomu
zprostředkovatelem vyzvána, nýbrž i ve způsobu uzavírání kupních smluv a úhrady
kupní ceny. Naopak žalovaná 1) jako jediná ze zájemců do stanoveného termínu
(18.12. 2006) tyto podmínky splnila, když nabídla cenu za prodej za předmětné
nemovitosti a prokázala svou solventnost. V předmětném prodeji neshledal soud
prvního stupně porušení zákona č. 219/2000 Sb., „neboť 2) žalovaná se tímto
zákonem neřídila ani nebyla povinna řídit, neboť 2) žalovaná byla zřízena na
základě zákona č. 77/2002 Sb., který je ve vztahu k z. č. 77/1997 Sb. zákonem
zvláštním. Aplikace z. č. 77/2002 Sb., přichází v úvahu, pokud předpis zvláštní
nestanoví jinak (§ 19 odst. 5 z. č. 77/1997 Sb.). Usnesením Vlády ČR č. 870 z
19.7. 2006 byl majetek státu, se kterým hospodařila 2. žalovaná, vyjmut z
privatizace podle z. č. 92/1991 Sb. Za takové situace mohla 2. žalovaná
postupovat tak, že majetek mohla nabídnout k prodeji přímo bez výběrového
řízení, což 2. žalovaná učinila.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že určil, že předmětná kupní smlouva je neplatná a že žalované jsou povinny
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů částku 116.495,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
advokáta žalobkyně. Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného
rozsudku, odvolací soud při rozhodování vycházel zcela ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně [tedy mj. i ze zjištění, že: „Žalobkyně projevila zájem o
odkup nemovitostí a v tomto smyslu učinila nabídku zprostředkovateli. Nebyla
jako kupující vybrána, neboť do 18.12. 2006 nedoložila, že má zajištěny
finanční prostředky na zaplacení kupní ceny (nesložila kupní cenu do notářské
úschovy, nepředložila bankovní záruku či akreditiv).], neztotožnil se však s
jeho právním posouzením, přičemž shledal oprávněnou námitku žalobkyně
vytýkající nalézacímu soudu, že nerespektoval závazný právní názor, který
odvolací soud vyjádřil v předchozím zrušovacím rozhodnutí (usnesení ze dne 3. dubna 2008, č. j. 27 Co 420/2007-198), „kde vyřešil pro toto řízení závazným
způsobem otázku nepoužitelnosti formy přímého prodeje na zpeněžení dotčených
nemovitostí, potažmo neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a
rovněž otázku naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené mezi žalovanými.“ V posuzované věci předmětné nemovitosti
„sice byly vyčleněny z přímého působení zákona č. 92/1991 Sb., ale v důsledku
znění § 38a zák. č. 77/2002 Sb.
se na ně tento zákon při zpeněžení vztahuje
přiměřeně.“ Podle odvolacího soudu „Při zpeněžování majetku státu způsoby
uvedenými v zákoně č. 92/1991 Sb. přicházejí v úvahu postupy uvedené v
ustanovení § 10 odst. 1 a § 14 tohoto zákona, avšak bez vypracování
privatizačních projektů. Nemovitosti lze převést přímým prodejem předem
vybranému zájemci, prodejem kupujícímu vybranému ve veřejné soutěži nebo
zpeněžením majetku ve veřejné dražbě. Forma přímého prodeje není pro druhého
žalovaného využitelná, a to ani přiměřeně. Možnost rozhodnout o prodeji zájemci
vybranému mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu se uskutečňuje na základě
privatizačních projektů a takovýto výběr kupujícího přísluší pouze vládě (viz. § 10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb.). Druhý žalovaný tedy mohl...postupovat při
zpeněžení dotčených nemovitostí jen formou veřejné dražby, či výběrem
kupujícího, který by vzešel z veřejné soutěže.“ Odvolací soud uzavřel, že
vzhledem ke zjištění, že žalovaná 2) zvolila způsob zpeněžení předmětného
majetku formou přímého prodeje kupujícímu, vybranému pověřenou realitní
kanceláří, je kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými pro rozpor s § 39a odst. 3
zákona č. 77/2002 Sb. absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované včasná
dovolání, v nichž uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b),
jejž ve svých podáních podrobně vymezují; dovolání žalovaných proti rozsudku
odvolacího soudu jsou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustná
(neboť směřují proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a vzhledem k tomu, že
rozhodnutí odvolacího soudu pro jiný důvod nemůže obstát, nebylo již zapotřebí
referovat o obsahu těchto dovolání. Podle § 243 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005,
sp. zn. I.
ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 160 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi) závazný
právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá
ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem
vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo
názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo
judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými
argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro
danou věci za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu
přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný
je výklad práva ten, který soud zvolil.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) např. ve svém
rozsudku ze dne 10. ledna 2006,s p. zn. 28 Cdo 1336/2006 (jež je veřejnosti
přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), když zaujal
právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty
účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního
stupně. K výše citované judikatuře, obsahující připomenuté právní názory,
je třeba uvést, že požadavek, aby soud (v odpovídajícím rozsahu) reagoval (v
odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) na argumentaci účastníka, je
zachován pro odvolací řízení (jež vyústilo ve vydání měnícího rozhodnutí) i
tehdy, byla-li taková argumentace učiněna (pouze) v prvoinstančním řízení
procesně úspěšným účastníkem řízení. Jinými slovy řečeno, mění-li odvolací soud
svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo
procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci
procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní
rozhodnutí, ve kterém přísl. soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý
právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v cit. rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný
právní názor nebylo možno zohlednit při rozhodování v odvolacím řízení,
případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na
aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.). Jak vyplývá z obsahu spisu, v posuzované věci žalovaná 1)
(prostřednictvím své advokátky) ve svém písemném vyjádření ze dne 4. června
2008 (č.l. 208) na podporu své argumentace (že žalobkyně neprokázala naléhavý
právní zájem na požadovaném určení) odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 (které v kopii ke svému podání
připojila) řešící skutkově obdobnou věc. Odvolací soud, který rozsudkem změnil
(žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně ovšem na tuto argumentaci
(procesní obranu žalované 1/) ve světle zmíněného rozhodnutí dovolacího soudu
vůbec nereagoval (jako by jí nebylo).
Přitom platnost kupních smluv uzavřených
na základě téhož nabídkového řízení byla předmětem řady dalších sporů s
totožným okruhem účastníků, které – po zamítnutí žaloby pro nedostatek
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly do fáze dovolacího
řízení, a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítal jako
nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které v těchto případech
potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily otázku naléhavého
právního zájmu v souladu s právem (srov. již žalovanou 1/ připomenuté
rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a dále např. usnesení dovolacího
soudu ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010,
sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze
dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, nebo ze dne 3. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2389/2010; všechna rozhodnutí jsou pro veřejnost dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Poněvadž odvolací soud se v posuzované věci nevypořádal s
relevantní argumentací žalované 1), která poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve skutkově obdobné věci (od níž se navíc odvíjela další judikatura
dovolacího soudu), je za této situace třeba konstatovat, že odvolací řízení je
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto na základě podaných dovolání žalovaných
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle odst. 3 věty první téhož zákonného ustanovení věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1
téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.