NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Cdo 2389/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně Českomoravská investiční a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6,
PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem
v Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) TOBA
TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě, Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, PSČ 716
00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou, se sídlem v
Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správa železniční dopravní cesty, státní
organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ
70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 7/2007, o dovoláních
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č.
j. 27 Co 497/2009-393, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č.
j. 27 Co 497/2009-393, se zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 8 C 7/2007-348,
ve výroku pod bodem I zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, podle
níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem
zapsaným na listu vlastnictví č. 3018 pro katastrální území a obec Poděbrady, a
to k budově č. p. 209, rodinný dům, část obce Poděbrady III, na pozemku parc. č. st. 4115/7 a k pozemku parc. č. st. 4115/7, zastavěná plocha a nádvoří. Ve
výroku pod bodem II zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, podle
níž druhá žalovaná převedla na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem
zapsaným na listu vlastnictví č. 534 pro katastrální území Dvory u Nymburka,
obec Dvory, a to k budově č. p. 12, rodinný dům, část obce Veleliby, na pozemku
parc. č. st. 72 a k pozemku parc. č. st. 72, zastavěná plocha a nádvoří. Ve
výrocích pod body III a IV pak rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí
soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil a určil, že obě kupní
smlouvy jsou neplatné. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že
předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky se na základě zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa
železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, staly
majetkem určeným k úhradě závazků státní organizace České dráhy a příslušnost k
hospodaření s nimi přešla na druhou žalovanou. Usnesením Vlády České republiky
ze dne 19. 7. 2006 č. 870 byl majetek uvedený v příloze tohoto usnesení, též
předmětné nemovitosti, vyjmut z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s tím, že výnos z prodeje
vyjmutého majetku bude využit k úhradě závazků druhé žalované. Druhá žalovaná
při zpeněžování nemovitostí zvolila metodu přímého prodeje osobě vybrané za
předem stanovených podmínek; výběr kupujícího byl uskutečněn za pomoci
zprostředkovatele po zveřejnění nabídky v tisku. Žalobkyně se nabídkového
řízení zúčastnila, nebyla však (na rozdíl od první žalované) jako kupující
vybrána, neboť ve stanovené lhůtě nedoložila, že má zajištěny finanční
prostředky na zaplacení kupní ceny. S právním posouzením soudu prvního stupně, jenž založil zamítavé rozhodnutí na
závěru, že druhá žalovaná nepostupovala při prodeji v rozporu se zákonem, kupní
smlouvy tudíž nejsou neplatné a žalobkyně proto nemá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, se odvolací soud neztotožnil. Vyložil, že zákon č. 77/2002
Sb. v ustanovení § 38a odst. 3 určuje druhé žalované způsoby, jakými má
postupovat při zpeněžování majetku, jestliže stanoví, že při převodu majetku
státu na jiné právnické či fyzické osoby se postupuje přiměřeně podle zákona č. 92/1991 Sb. Podle tohoto zákona (§§ 10 a 14) lze nemovitosti převést z majetku
státu formou přímého prodeje předem vybranému zájemci, prodejem kupujícímu
vybranému ve veřejné soutěži nebo zpeněžením ve veřejné dražbě.
Odvolací soud
dovodil, že postup spočívající ve výběru zájemce bez veřejné soutěže či veřejné
dražby nebyl pro druhou žalovanou využitelný, neboť možnost rozhodnout o přímém
prodeji předem vybranému zájemci dává zákon pouze vládě. Na tom podle jeho
mínění nic nemění skutečnost, že vláda tyto nemovitosti vyňala z privatizace;
nemovitosti tím sice byly vyčleněny z přímého působení zákona č. 92/1991 Sb.,
avšak v důsledku ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb. se na ně tento zákon
při zpeněžování vztahuje přiměřeně. Kupní smlouvy proto odvolací soud posoudil
jako neplatné a dovodil (s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007), že žalobkyně jako neúspěšná
uchazečka o koupi předmětných nemovitostí, která podala nabídku, avšak
neuspěla, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv, neboť
pokud bude jejich neplatnost určena, umožní jí to účast na opakovaném výběru
kupujícího. Podle názoru odvolacího soudu je situace žalobkyně obdobou situace
neúspěšného účastníka nabídkového řízení týkajícího se majetku obce, neboť i v
tomto případě se jedná o majetek, při jehož převodu zákon vyžaduje dodržení
kvalifikovaného postupu. Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalované dovoláními, jejichž přípustnost
shodně spatřovaly v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnily tím, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Obě žalované zpochybnily závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního
zájmu žalobkyně na požadovaném určení, jakož i jeho závěr o neplatnosti kupních
smluv. První žalovaná argumentovala (s poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 913/2008, 32 Cdo 3460/2008 a 32 Cdo 945/2008 a usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1817/08), že není splněn předpoklad legitimního
očekávání žalobkyně, že v případě požadovaného určení neplatnosti kupních smluv
bude mít právo, aby kupní smlouvy byly uzavřeny s ní. V otázce platnosti
kupních smluv se první žalovaná ztotožnila s právním názorem soudu prvního
stupně.
Druhá žalovaná též prosazovala jako správné právní posouzení soudu prvního
stupně, k němuž dodala, že v případech tzv. nabídkového řízení může být účel
určovací žaloby naplněn jen tehdy, domáhá-li se neplatnosti právního úkonu
neúspěšný uchazeč, který veškeré podmínky prodeje splnil a jehož nabídka byla
lepší než nabídka vítězného uchazeče. Spočíval-li neúspěch žalobkyně v
nesplnění stanovených podmínek, pak v případě určení neplatnosti kupních smluv
nemá právo se domáhat, aby jí byly nemovitosti prodány. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami (účastníky řízení), při
splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř.,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti (§
242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady z
obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu, jsa tímto dovolacím důvodem vázán, včetně toho, jak jej
dovolatelky shodně obsahově vymezily (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení
(žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty
v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění
dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. června 2007, sp. zn.
28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek
CD-6). Závěr, že bez požadovaného určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, předpokládá, že buď musí jít u žalobce o
právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v
již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce
rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 3). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy může mít i osoba, která není jejím účastníkem,
jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní
postavení (srov. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. Cdon 1690/97,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9, ročník 1999, s. 489, a dále též
např. rozsudek ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, uveřejněný pod
č. C 290 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník
2001, svazek 3). V rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97,
uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001
(dále též jen „R 9/2001“), pak Nejvyšší soud uzavřel, že neúspěšný účastník
nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu
nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi,
je neplatná (shodně též např. rozsudek ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo
850/2004, uveřejněný pod č. C 4926 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek CD-6). V projednávané věci se však o
takovou ani obdobnou situaci nejedná; v tom se odvolací soud mýlí a rozchází se
přitom s judikaturou Nejvyššího soudu a též soudu Ústavního. Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla
předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem účastníků, které – po zamítnutí
žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly
do fáze dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech
odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které ve všech
těchto případech potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily
otázku naléhavého právního zájmu v souladu s právem (srov. zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, a z poslední
doby např. usnesení ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne
22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo
5026/2008, a ze dne 18. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně spatřující naléhavý právní
zájem v tom, že jí bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem
předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí by jí vrátilo postavení osoby,
která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet.
Shledal správným právní
závěr odvolacích soudů, že žalobkyni - oproti neúspěšnému uchazeči o obecní
majetek, z jehož právního postavení vychází R 9/2001 - nesvědčí žádné
vynutitelné právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008 (www.usoud.cz), jímž odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 jako neopodstatněnou, shledal
závěry Nejvyššího soudu ústavně konformními a shodně s ním posoudil odkaz
žalobkyně na R 9/2001 jako nepřípadný. Ústavní soud vysvětlil, že toto rozhodnutí je založeno na úvaze, že má-li obec
postupovat při prodeji svého majetku podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (jež stanoví obci povinnost zveřejnit záměr převést nemovitý
majetek vhodným způsobem v obci nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v
orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své návrhy), pak
zde musí existovat i této povinnosti odpovídající právo potenciálních zájemců o
nabytí či nájem obecního nemovitého majetku, konkrétně právo na to, aby byl
příslušný záměr obce zveřejněn a aby jim bylo umožněno ve stanovené lhůtě
předložit své nabídky; právní zájem požadovaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. tedy plyne z toho, že zde existuje právo zájemce účastnit se nabídkového
řízení, které je vymahatelné prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti
smlouvy, již uzavřela obec se třetí osobou. Žalobkyně druhé žalované vytýká, že
nepostupovala v souladu s ustanovením § 38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., jež
ukládá povinnost postupovat při prodeji příslušného majetku přiměřeně podle
zákona č. 92/1991 Sb., tyto předpisy však vynutitelné právo ucházet se o
majetek státu, v daném případě účastnit se jeho privatizace, nezakládají;
obdobná povinnost příslušných subjektů, jaká byla uložena obcím zákonem č. 172/1991 Sb. (v daném případě umožnit potenciálním zájemcům podávat nabídky na
koupi privatizovaného majetku), v zákoně č. 92/1991 Sb. zakotvena není, navíc
je privatizační proces vyloučen ze soudního přezkumu (§ 10 odst. 3 citovaného
zákona). Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem uzavřel, že vzhledem k tomu
nelze usuzovat, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo nějaké konkrétní
právo žalobkyně, což je obecně akceptovaný předpoklad existence naléhavého
právního zájmu. K takto podanému výkladu, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje (a jehož závěry
jsou ostatně pro obecné soudy včetně Nejvyššího soudu závazné – srov. čl. 89
odst. 1 Ústavy České republiky), lze pro úplnost dodat, že důvody, pro něž
nelze závěry vyjádřené v R 9/2001 použít v projednávané věci, platí mutatis
mutandis též o závěrech vyjádřených v těch rozhodnutích Nejvyššího soudu, jež
jsou založena na výkladu ustanovení § 36a odst. 1, odst. 4 zákona č. 367/1990
Sb., o obcích (obecní zřízení). Již vůbec se k řešené právní problematice
nevztahují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn.
28
Cdo 4813/2007, na něž se odvolací soud odvolává, hodnotící jako nesprávné
posouzení, že občan obce má bez dalšího naléhavý právní zájem na určení
vlastnictví obce, má-li za to, že nedošlo k platnému převodu obecního majetku. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení v otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
uplatněn opodstatněně. Přezkumem správnosti dalšího dovoláními napadeného
právního závěru o absolutní neplatnosti kupních smluv se Nejvyšší soud za
těchto okolností již nezabýval - srov. závěry jeho shora citovaného rozsudku
sp. zn. 3 Cdon 1338/96, podle nichž zamítá-li soud určovací žalobu pro
nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby současně žalobu
přezkoumal po stránce věcné. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není z uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první,
o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu