28 Cdo 4813/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě loženém z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele L.D.L., Č. r., v. o. s., zastoupeného Dr. V. H., advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 29. 3.
3007, sp. zn. 15 Co 17, 21/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 200/2004 (žalobce Ing. arch. M. J., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému L.I.D.L., Č. r., v. o. s., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnictví, za vedlejší účasti v řízení na straně žalovaného: 1. M.
T., zastoupeného advokátem, a 2. R. C.Z., s. r. o., takto:
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z
29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 17, 21/2007, i rozsudek Okresního soudu v Táboře z
23. 6. 2006, č. j. 5 C 200/2004-120 (ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu
z 2. 11. 2006, č. j. 5 C 200/2004-153).
Věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 8. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Táboře z 23. 6. 2006, č. j. 5 C 200/2004-120 (ve znění
doplňujícího usnesení téhož soudu z 2. 11. 2006, č. j. 5 C 200/2004-153). Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č.
1195/7, parc. č. 1195/8 a parc. č. 1195/9 v katastrálním území T. je město T.
Žalované veřejné obchodní společnosti LIDL, Česká republika, P., bylo uloženo
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 42.592,50 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
O odvolání žalovaného L.I.D.L., Č. r., v. o. s., a o odvolání
vedlejšího účastníka tohoto řízení R. C.Z., s. r. o., proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře z 29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 17, 21/2007. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Táboře z 23. 6. 2006,
č. j. 5 C 200/2004-120, změněn jen tak, že bylo určeno, že Město T. je
vlastníkem pozemků parc. č. 1195/7 a parc. č. 1195/8 (a nikoli i pozemku parc.
č. 1195/9 v katastrálním území T. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů v e vztahu mezi ním a žalovaným L.I.D.L.,
Č. r., v. o. s. Vedlejším účastníkům řízení M. T. a R. C.Z., s. r. o., bylo
uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili žalobci Ing. arch. M. J. náklady
řízení před soudy obou stupňů částkou 55.296,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalovaného i vedlejšího účastníků řízení R. C.Z., s. r.o., Ch., nebyla shledána
důvodnými. Odvolací soud měl za to, že „skutková část odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně má veškerá stěžejní zjištění“, že posouzení věci po právní
stránce nemá zásadní nedostatky a nebyly tu ani procesní vady, jež by mohly mít
vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Odvolací soud poukazoval na to, že výpisem z katastru nemovitostí z
listu vlastnictví č. 9902 pro katastrální území T. bylo prokázáno, že dříve
vedené pozemky parc. č. 1195/7, parc. č. 1195/8 a parc. č. 1195/9, (o celkové
výměře 6.487m2), o něž šlo v tomto řízení, jsou dnes vedeny jako pozemky parc.
č. 1195/7 (o výměře 1.871 m2) a parc. č. 1195/8 (o výměře 4.616 m2) v
katastrálním území T.
Odvolací soud poukazoval také na to, že vedlejší účastník řízení R.
C.Z., s. r. o., Ch. existoval již od 25. 4. 1996 pod názvem F.K. T., s. r. o.,
ale od 15. 7. 2003 došlo k zápisu do obchodního rejstříku ke změně jeho názvu a
sídla společnosti na současný název R. C.Z., s. r. o., Ch., Nerudova 957
(společníky této společnosti jsou P. K., H. Ť., Ing. F. B.), přičemž tato
společnost s ručením omezeným má od počátku své existence stejně identifikační
číslo 6500 8909.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na straně
žalobce je dána věcná aktivní legitimace a také naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce byl potenciálním
zájemcem o koupi pozemků, o něž jde v tomto řízení, a je občanem města T.
(srov. § 16 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), který
uplatňoval názor, že toto město nakládalo s obecním majetkem v rozporu se
zákonem v době, kdy došlo k majetkoprávnímu úkonu (ke kupní smlouvě mezi M. T.
a společností R. C.Z., s. r. o., z 29. 1. 2004 a z 23. 2. 2004), takže mohl,
podle názoru odvolacího soudu napadnout určovací žalobou právní úkon Města T. o
převodu obecního majetku, tedy majetku, který má veřejnoprávní charakter.
Odvolací soud poukazoval posléze i na to, že M. T. při prodeji pozemků,
o něž jde v tomto řízení, postupovalo tak, že jeho zastupitelstvo dne 21. 1.
2002 schválilo záměr o převodu pozemků, dne 15. 4. 2003 byl zveřejněn záměr
prodeje pozemků, jichž se tento spor týká, a to za účelem výstavby
polyfunkčního objektu za cenu minimálně 1.500,- Kč za 1 m2, ale posléze byl
pozemky prodány za jiných podmínek žalované společnosti za účelem výstavby
prodejny potravin podle usnesení zastupitelstva Města T. z 30. 6. 2003. Právní
úkon prodeje pozemků byl tedy posléze věcně zcela jiný než původní schválený a
zveřejněný záměr jejich prodeje, když byly pozemky prodány pro výstavbu
jednopodlažní a monofunkční prodejny potravin. Tento prodej proto neodpovídal
ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/200 Sb., o obcích, podle něhož záměr obce
prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout
jako výpůjčku musí obec zveřejnit nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném
orgánu obce, a to vyvěšením na úřední desce obecního úřadu (případně jiným
způsobem v místě obvyklým), aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit
své nabídky. Zveřejnění záměru lze, podle názoru odvolacího soudu, označit za
specifickou informační povinnost obce ve vztahu k zamýšlenému převodu jejího
majetku. Jestliže příslušný orgán obce při schválení záměru stanovil podmínky
převodu (např. minimální kupní cenu, způsob jejího zaplacení apod.), musí je
schválený a zveřejněný záměr rovněž obsahovat. Podle názoru odvolacího soudu v
daném případě nedošlo u Města T. k tomu pochybení, že by záměr nebyl zveřejněn
tak, jak byl zastupitelstvem schválen, avšak došlo k tomu, že následně kupní
smlouva, uzavřená se společností Rent se obsahově zásadním způsobem odchýlila
od schváleného a zveřejněného záměru ohledně prodeje pozemků, o něž jde v tomto
řízení; tímto postupem byly z procesu převodu nemovitostí vyloučeny jiné
subjekty, které vycházely ze zveřejněného záměru. Proto odvolací soud měl za
to, že soud prvního stupně dospěl správně k závěru, že kupní smlouva mezi
Městem T. a mezi R. C.Z., s. r. o., je pro obcházení ustanovení § 39 odst. 1
zákona č. 128/2000 Sb. neplatná ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 občanského
zákoníku.
Odvolací soud dále uváděl, že „shledává i druhou skutečnost způsobující
neplatnost uvedeného převodu nemovitostí“. Odvolací soud dospěl totiž na
základě výsledků v řízení provedeného dokazování k závěru, že R. C.Z., s. r.
o., vlastně žádnou nabídku koupě nemovitostí, o něž jde v tomto řízení,
nepodal, nýbrž návrh na uzavření smlouvy tu podaly pouze dvě fyzické osoby –
podnikatelé podnikající na základě živnostenského oprávnění ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku (a to H. Ť. s a Ing. F. B.
s ). Vzhledem k tomu nemohlo být schválení prodeje a pak i uzavření kupní
smlouvy s R. C.Z., s. r. o., přijetím návrhu podle § 43c občanského zákoníku,
takže proces uzavření smlouvy nebyl perfektní, což rovněž způsobuje neplatnost
v daném případě uzavřených kupních smluv.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, pokud žalobě o určení
trvajícího vlastnictví Města T. bylo vyhověno. Pouze po připuštění změny
žalobního návrhu v průběhu řízení odvolacího, bylo nutno přistoupit ke změně
rozsudku soudu prvního stupně (podle § 220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního
řádu) tak, že se určuje, že Město T. je vlastníkem správně označených pozemků
parc. č. 1195/7 a parc. č. 1195/8 v katastrálním území T.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud a
poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 i § 150 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou
společnost L.I.D.L., Č. r., v. o. s., v řízení zastupoval, dne 11. 5. 2007 a
dovolání ze strany této žalované bylo dne 5. 6. 2007 podáno u Okresního soudu v
Táboře, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se L.I.D.L., Č. r., v. o. s., navrhovala, aby dovolací
soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře
z 29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 17, 21/2007, i rozsudek Okresního soudu v Táboře z
23. 6. 2006, č. j. 5 C 200/2004-120 (ve znění doplňujícího usnesení z 2. 11.
2006, č. j. 5 C 200/2004-153), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel L.I.D.L., Č. r., v. o. s., poukazoval na to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), případně písm. b) občanského
soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel má především za to, že na straně žalobce není dána
aktivní věcná legitimace. Podle názoru žalované žalobce Ing. arch. M. J. není
tím, „kdo je účastníkem právního vztahu, o nějž v tomto řízení jde, nebo tím,
jehož právní sféry se toto právo týká“; žalobce není nositelem tvrzeného
subjektivního práva, jehož určení se žalobce domáhá. Žalobce nebyl účastníkem
nabídkového řízení o koupi pozemků, o něž jde v tomto řízení, a nebyl ani
potenciálním zájemce o ně. Dovolatel L.I.D.L., Č. r., v. o. s., nesdílí názor
odvolacího soudu, že by u žalobce postačovalo k aktivní věcné legitimaci v
tomto sporu jen jeho postavení občana obce aby měl v tomto řízení postavení
žalobce jen z toho důvodu, že má odlišný názor na platnost převodu obecního
nemovitého majetku; podle názoru dovolatele by aktivní legitimace každého
občana k takové určovací žalobě musela být dána zákonem.
Dovolatel je také přesvědčen o tom, že v daném případě není dán u
žalobce naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na
požadovaném určení vlastnického práva Města T. k pozemkům, o něž jde v tomto
řízení, když tu není ohroženo nějaké konkrétní právo žalobce, ani nehrozí, že
by se bez požadovaného určení právní postavení žalobce stalo nejistým (srov.
nález Ústavního soudu ČR z 20. 6. 1995, III. ÚS 17/95). Žalobce totiž v daném
případě nepodal nabídku na odkoupení pozemků; kromě toho jde již nyní o pozemky
zastavěné, takže tyto pozemky, uváděné žalobcem, nemohou být využity jiným
způsobem.
Dovolatel je i toho názoru, že si odvolací soud nesprávně vyložil
ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. („Záměr obce prodat, směnit nebo
darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jej jako výpůjčku
obec, zveřejněný po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu
obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohl zájemci
vyjádřit a předat své nabídky“). Dovolatel má za to, že tu zákon sleduje jen
informativní zájem a že tu jde pouze o to informovat občany o tom, že dochází k
prodeji určitého majetku obce, případně k jiné dispozici s ním; nejde tu v
ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích o to, co má na zřeteli § 41 téhož
zákona („Podmiňuje-li zákon platnost právního úkonu obce předchozím
uveřejněním, schválením nebo souhlasem, opatří se listina osvědčující tento
právní úkon doložkou, již bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny“).
Nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že rozhodne-li příslušný orgán
o záměru určitým způsobem naložit s konkrétním majetkem a zveřejní ho, pak při
obsahové změně tohoto úmyslu (např. ohledně podmínek prodeje) by musel o tom
znovu rozhodnout stejnou formou a nový záměr opět zveřejnit; takový názor je
podle názoru dovolatele účelový, rigidní; dovolatel má za to, že je tu
rozhodující, „do jaké míry musí zveřejněný záměr odpovídat nabídce učiněné
zájemcem o uzavření smlouvy; přitom je rozhodné, že záměr prodeje věci byl
zveřejněn (jak tomu bylo i v daném případě). V důsledku tohoto zveřejnění
záměru prodeje pozemků v daném případě nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu
o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, která v tomto případě byla uzavřena mezi
Městem T., jako prodávajícím, a mezi R. C.Z., s. r. o., jako kupujícím, a to s
tím důsledkem, že je neplatná i následně uzavřená smlouva mezi R. C.Z., s. r.
o., a L.I.D.L., Č. r., v. o. s.
Dovolatel L.I.D.L., Č. r., v. o. s., rovněž pokládá za nesprávný názor
odvolacího soudu, že v daném případě „žádná obchodní společnost v procesu
prodeje nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nepodala návrh na uzavření kupní
smlouvy a nestala se tak zájemcem ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích“. Naproti tomu dovolatel poukazuje na to, že nabídku na
odkoupení pozemků (ze 17. 4. 2003) i nabídku do „výběrového řízení“ na
odkoupení pozemků (ze dne 13. 6. 2003) podali soukromí podnikatelé H. Ť. a Ing.
F. B., a to pod označením R., investorsko inženýrská realitní činnost, sdružení
fyzických osob; pozemky však koupili a smlouvu s Městem T. uzavřela již
společnost R. C.Z., s. r. o. Podle názoru dovolatele L.I.D.L., Č. r., v. o. s.,
je v souladu s platnými právními předpisy, aby vítěz výběrového řízení určil
subjekt, který uzavře konkrétní smlouvu; ani podmínky výběrového řízení takový
postup nevylučovaly (Městu T. bylo i oznámeno, že kupujícím bude společnost R.
C.Z., s. r. o., jak to vyplývá ze zápisu o jednání výběrové komise v T. ze 16.
6. 2003).
Dovolatel poukazoval i na to, že žalovaný L.I.D.L., Č. r., v. o. s.,
byl při uzavírání kupní smlouvy se společností R. C.Z., s. r. o., v dobré víře,
že tato společnost je vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení; tato dobrá
víra žalovaného musí být chráněna, pokud se spoléhal na zápis v katastru
nemovitostí.
Dovolatel L.I.D.L., Č. r., v. o. s., posléze upozorňoval, že investice
skupiny L.I.D.L. na území Č. r. jsou chráněný mezinárodními smlouvami o ochraně
investic. Podle dohody mezi ČSFR a Spolkovou republikou Německo, o podpoře a
vzájemné ochraně investic (viz sdělení č. 573/1992 Sb.), která vstoupila v
platnost dne 2. 8. 1992, je Česká republika povinna chránit investice
zahraničních investorů se sídlem v okruhu platnosti této dohody. I v daném
případě by investice žalovaného na území České republiky byla podstatně
ohrožena, pokud by došlo k realizaci rozsudku odvolacího soudu z 29. 3. 2007
(sp. zn. 15 Co 17, 21/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře).
V dovolání vedlejšího účastníka tohoto řízení – R., C.Z., s. r. o.
(jemuž byl rozsudek odvolacího soudu doručen 7. 5. 2007 a dovolání bylo tímto
vedlejším účastníkem podáno dne 29. 6. 2007 u Okresního soudu v Táboře, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) bylo navrženo, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 29. 3. 2006 i „výrokové části
I. a II. rozsudku Okresního soudu v Táboře z 23. 6. 2006, č. j. 5 C
200/2004-120“. Tento dovolatel poukazuje především na to, že v tomto řízení
bylo prokázáno, že záměr Města T. prodat pozemky, o něž jde v tomto řízení, byl
zveřejněn nejméně třikrát; ve dvou případech nebyl však prodej úplně
zrealizován, respektive docházelo k odstoupením od smlouvy. Dále uvedený
dovolatel upozorňoval n to, že žalovaný L.I.D.L., Č. r., v. o. s., téměř
zkolaudoval objekt na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, a před tím už došlo
k zastavení pozemků na zajištění závazku ve výši 471.000,- Kč (došlo rovněž k
zavkladování zástavní smlouvy v katastru nemovitostí).
V dovolání dalšího vedlejšího účastníka řízení – Města T. (kterému byl
rozsudek odvolacího soudu doručen 4. 5. 2007 a dovolání bylo tímto vedlejším
účastníkem podáno 4. 7. 2007 u Okresního soudu v Táboře, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu) bylo navrženo, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc
byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i c) občanského soudního
řádu. Jako na dovolací důvody svého dovolání poukazoval tento dovolatel na
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) i písm. b) a odst. 3
občanského soudního řádu. Dovolávající se Město T. zdůrazňovalo, že v daném
případě nemohla způsobit neplatnost kupní smlouvy, uzavřené mezi Městem T. a
mezi R. C.Z., s. r. o., skutečnost (uváděná odvolacím soudem), že „obec
uveřejnila svůj záměr prodat pozemky za účelem polyfunkčního centra a že obec
nakonec prodej na základě jediné nabídky odsouhlasila ve výběrovém řízení
společnosti R. C.Z., s. r. o., za účelem výstavby prodejny potravin společností
L.I.D.L., v. o. s.“; podle názoru uvedeného dovolatele z ustanovení § 39 odst.
1 zákona č. 128/2000 Sb., na něž odvolací soud poukazoval, vyplývá: „neplatnost
právního úkonu se vztahuje pouze a výlučně na případ, že obec nezveřejní záměr“
prodeje nemovitostí (a v daném případě k zveřejnění takového záměru došlo).
Dovolávající se Město T. dále poukazovalo na to, že zastupitelstvo tohoto města
udělilo dne 30. 6. 2003 souhlas k prodeji pozemků firmě R. C.Z. na podkladě
notářského zápisu ohledně označení společnosti R. C.Z. z 10. 6. 2003, takže tu
nebylo nutno vyčkávat zápisu této změny v obchodním rejstříku (k němuž došlo
15. 7. 2003). Za „zcela nepřijatelný“ považuje dovolatel Město T. právní názor
odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva obce z titulu svého postavení obyvatele obce; dovolávající se město je
naproti tomu toho názoru, že domáhat se vyslovení neplatnosti smlouvy, jež byla
uzavřena Městem T. s R. C.Z., s. r. o., se tu může jen sama obec a nikoliv
občan obce, jemuž nevznikly žádné právní důsledky z právního úkonu prodeje
nemovitosti z majetku obce. Dovolávající se Město T. posléze poukazovalo na to,
že má za to, že vadou řízení v této právní věci (sp. zn. 5 C 200/2004 Okresního
soudu v Táboře) bylo jednak to, že žaloba tu byla žalobcem podána jen proti
žalovanému L.I.D.L., Č. r., v. o. s., a nikoli i proti Městu T., třebaže se
žalobce domáhá určení, že toto město je vlastníkem určitých pozemků, neboť
„nelze rozhodovat o vlastnictví třetí osoby k pozemkům, aniž by tato osoba byla
účastníkem řízení“; vadou řízení bylo i to (podle názoru dovolávajícího se
města), že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když tento soud
bez dalšího dospěl k závěru, že prodejna potravin L.I.D.L., v. o. s.,
„nesplňovala předpoklady polyfunkčního objektu“.
Ve vyjádření žalobce Ing. arch. M. J. k dovolání žalovaného L.I.D.L.,
Č. r., v. o. s., bylo uvedeno, že by tomuto dovolání (jakož i dovoláním
vedlejších účastníků řízení – Města T. a R. C.Z., v. o. s.) nemělo být
vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu z 29. 3. 2007 (sp. zn. 15 Co 17,
21/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře) je správné.
Žalobce zdůrazňoval, že od počátku tohoto řízení uplatňoval, že způsob, kterým
Město T. prodalo pozemky (uvedené v žalobě žalobce), nebyl účelný ani
hospodárný a že město při tomto právním úkonu nedbalo o zachování a rozvoj
svého majetku; reálná cena předmětných pozemků byla podstatně vyšší než
sjednána kupní cena a město mohlo v případě řádného zveřejnění záměru prodeje
pozemků této vyšší ceny dosáhnout (minimálně jeden takový kupec za vyšší cenu
tu existoval, a to právě žalobce). Podle názoru žalobce pouze řádné zveřejnění
takového záměru nakládání s pozemky znamenalo, za město nakládá se svým
majetkem účelně a hospodárně a že dbá o jeho zachování a rozvoj; obec je
povinna řádně zveřejnit záměr prodeje pozemků z majetku obce a umožnit tak
otevřenou soutěž o to, který zájemce uspokojí představy města a jejich
maximální uspokojení. Žalobce je shodně s názorem odvolacího soudu toho názoru,
že jeho „žalobní legitimace se po právu odvíjí od postavení žalobce jako občana
obce“, jak to vyplývá z ustanovení § 38 a § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích“. Žalobce je také přesvědčen, že na jeho straně je dán naléhavý právní
zájem, protože tu existuje rozpor ve vlastnictví nemovitostí podle stavu v
katastru nemovitostí a podle stavu skutečného. Žalobce má za to, že jeho věcná
aktivní legitimace v tomto sporu „je dána spojením postavení žalobce jako
občana obce a vadným uveřejněním záměru“ obce o prodeji pozemků z majetku obce.
Rozhodnutí zastupitelstva Města T. o prodeji pozemků s. r. o. R. C.Z. trpělo
vadami v tom, že nebyl znám přesný název nabyvatele, „prezentovaný název
neodpovídal zápisu v obchodním rejstříku, sídlo neodpovídalo zápisu v obchodním
rejstříku a nebylo známo IČO označovaného nabyvatele pozemků.“ Žalobce posléze
ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů zdůrazňoval i to, že vedlejší účastník
řízení – Město T. neutrpělo v řízení o této právní věci žádnou újmu na svých
procesních právech, když se celého řízení účastnilo, mělo možnost navrhovat v
řízení důkazy, bylo mu doručeno rozhodnutí soudů obou stupňů a uplatnilo v
řízení i opravné prostředky. Žalobce je rovněž přesvědčen, že v tomto řízení
byl plně prokázán nesoulad mezi zveřejněným záměrem prodeje pozemků, následnými
právními úkony ohledně pozemků a výslednou stavbou prodejny potravin na těchto
pozemcích.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), protože byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil. V daném případě odvolací soud uvedl sice ve výroku svého rozhodnutí,
že „se rozsudek soudu prvního stupně mění“, ale s uvážením obsahu tohoto výroku
rozhodnutí nebylo možné posuzovat přípustnost dovolání dovolatelů jen na
základě pouhého označení („mění se“), nýbrž i s přihlížením k věcnému obsahu
rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z této úvahy vyplývá, že odvolací soud co do věcného obsahu svého rozhodnutí
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jde o určení, že
vlastníkem pozemků parc. č. 1195/7 a parc. č. 1195/8 v katastrálním území T. je
Město T., a právě proti tomuto výroku bylo podáno dovolání jak ze strany
žalovaného, tak i ze strany vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného.
Je však skutečností, vyplývající nepochybně z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5
C 200/2004 Okresního soudu v Táboře), že rozsudkem tohoto soudu prvního stupně
z 10. 11. 2004, č. j. 5 C 200/2004-28, byla žaloba žalobce Ing. arch. M. J. o
určení vlastnictví Města T. k pozemkům parc. č. 1195/7 a parc. č. 1195/8 (v
širším znění původního žalobního návrhu v průběhu řízení žalobcem změněného,
jež se týkalo i pozemku parc. č. 1195/9) v katastrálním území T. zamítnuta, ale
tento dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 21. 4. 2005, sp. zn. 15 Co
132/2005, a dalším rozsudkem Okresního soudu v Táboře z 23. 6. 2006, č. j. 5 C
200/2004-120, bylo pak žalobě žalobce o určení, že vlastníkem uvedených pozemků
je Město T., vyhověno, protože soud prvního stupně byl vázán zrušovacím
rozhodnutím odvolacího soudu; žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně
byl pak potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře v tom smyslu, že bylo určeno, že Město T. je vlastníkem pozemků parc. č.
1195/7 a parc. č. 1195/8 v katastrálním území T.
V rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z
29. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 17, 21/2007, napadeném dovoláním žalovaného
L.I.D.L., Česká republika, v. o. s., i dovoláními vedlejších účastníků řízení
Města T. a R. C.Z., s. r. o., Ch. bylo v odůvodnění uvedeno, že je odvolacímu
soudu známo, že základní otázkou řešenou v tomto sporu, tj. otázkou, zda na
straně žalobce (jako občana města, který uplatňuje v určovací žalobě, že město
nakládalo s obecním majetkem v rozporu se zákonem) je dán naléhavý právní zájem
na požadovaném určení vlastnictví obce (města) ve smyslu ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu), se zabýval i senát dovolacího soudu, ovšem v jiné
právní věci (a to se závěrem, že nelze přisvědčit názoru o věcné legitimaci
každého občana obce požadovat určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního
majetku), ale odvolací soud tento názor neakceptoval, protože je přisvědčen, že
zejména z ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, lze dovodit názor, že
„je právem občana obce kontrolovat činnost odpovědných orgánů své obce i tím
způsobem, že v případě odlišného právního názoru na platnost převodu obecního
majetku (třeba i proti mínění většiny zastupitelů) se může dovolávat posouzení
této otázky v občanském soudním řízení“.
Dovolací soud však měl i při rozhodování o dovoláních v této právní věci (sp.
zn. 5 C 200/2004 Okresního soudu v Táboře) na zřeteli právní závěry, které
zaujal senát dovolacího soudu k uvedené právní otázce v obdobných případech v
jiných právních věcech. Např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z roku 2004 a z
roku 2006 (28 Cdo 2081/2004 a 28 Cdo 575/2006) byl zaujat právní názor, že
legitimovaným k podání žaloby ohledně platnosti smlouvy o převodu nemovitosti z
majetku obce mohou být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se určení
neplatnosti smlouvy mohlo promítnout, a nikoli „každý občan obce“ a že „není-li
dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, není důvod dále zkoumat otázku
věcné legitimace a v rámci dovolacího přezkumu se zabývat dalšími argumenty
ohledně nesprávnosti právního posouzení věci“.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou
(návrhem na zahájení občanského soudního řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto
i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho
postavení stalo nejistým (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i č.
53/1973, str. 187, téže Sbírky). Naléhavý právní zájem na určení ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu je dán i tehdy, jestliže by
se bez tohoto určení stalo právo žalobce nejisté (srov. Sborník IV. Nejvyššího
soudu, SEVT, Praha 1986, str. 176).
Naléhavý právní zájem na určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního
řádu), že smlouva o převodu nemovitosti ve vlastnictví obce, kterou obec
uzavřela s jiným zájemce o koupi nemovitosti, je neplatná, má neúspěšný
účastník nabídkového řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st.
21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat i výkladový závěr k
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež si vyžaduje záznam v katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní
funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejich podání“.
Vzhledem k uvedenému znění a obsahu ustanovení § 80 písm. c) občanského
soudního řádu i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury
soudů i ze stanoviska Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány)
nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že je
přípustnými dovoláními dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné,
jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolací soud se proto nemohl ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu v
jeho rozsudku z 29. 3. 2007 (sp. zn. 15 Co 17, 21/2007 Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, str. 10), že „zhlediska zásad obecného
zřízení (zejména ve smyslu ustanovení § 1 a § 39 odst. 1 zákona č. 128/200 Sb.,
o obcích) vyplývá, že je právem občana obce bez dalšího dovolávat se v
občanském soudním řízení posouzení otázky určení vlastnictví obce „v případě
odlišnosti právního názoru na platnost převodu obecního majetku“ a že tedy tu
je na straně takto žalujícího občana obce dán naléhavý právní zájem ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení § 243b odst. 2
přikročit ke zrušení dovoláními napadeného rozsudku odvolacího soudu jako
rozhodnutí nesprávného, a to rozsudkem dovolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 6 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně z 23. 6. 2006, č. j. 5 C
200/2004-120, v němž byl zaujat odlišný právní názor než v dřívějším rozsudku z
10. 11. 2004, č. j. 5 C 200/2004-28, v důsledku zrušovacího usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře z 20. 4. 2005, sp. zn. 15 Co
132/2005), zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 6. 2006
(č. j. 5 C 200/2004-120 Okresního soudu v Táboře) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu
(srov. § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu) v otázce aplikace a
výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu.
V novém rozhodnutí rozhodně soud prvního stupně i o nákladech řízení
včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu