28 Cdo 575/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně Obce H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J.
K. a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 746/2004, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.9.2005,
č.j. 31 Co 338/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 25.9.2001 u Okresního soudu v Chomutově domáhala se
žalobkyně určení, že je vlastnicí pozemku blíže popsaného v petitu žaloby.
Okresní soud ve Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.3.2005,
č.j. 5 C 746/3004-62, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako
prodávajícím na straně a žalovanými na straně druhé byla uzavřena kupní
smlouva, jejímž předmětem byl pozemek p.č. 717/7 (lesní půda) o výměře 3785 m2,
který vznikl na základě geometrického plánu G. Č., a.s. M. ze dne 8.10.1996
oddělením z pozemku p.č. 717/1 o výměře 12858 m2. Vzal za prokázáno, že kupní
cena byla dohodnuta částkou 378.500,- Kč. Vzal za prokázané, že obecní
zastupitelstvo žalobkyně na svém zasedání dne 26.8.1996 schválilo ve smyslu
ustanovení zákona č.172/1991 Sb. převod části pozemku č. 717/1 pro kupujícího
S. H., a.s. a teprve po zasedání zastupitelstva obec záměr prodat předmětný
pozemek zveřejnila na úřední desce. Z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že
jako vlastníci předmětného pozemku jsou zapsáni žalovaní. Věc posoudil podle §
80 písm. c) o.s.ř. s tím, že naléhavý právní zájem je dán existencí rozporu ve
vlastnictví předmětné nemovitosti podle stavu vyplývajícího ze zápisu v
katastru nemovitostí, když tento stav neodpovídá stavu skutečnému a soudní
rozhodnutí pak může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru
nemovitostí. Dovodil, že výše uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná pro
rozpor s ustanovením § 39 o.z. V této souvislosti odkazoval na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1992, sp.zn. 4 Cz 50/92. Dospěl k závěru, že
žalobce jako prodávající nesplnil svoji povinnost ve smyslu ustanovení § 36a
odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, tj. zveřejnit vhodným způsobem ve
třicetidenní lhůtě před projednáním v orgánech obce její záměr převést či
pronajmout nemovitý majetek.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27.9.2005, č.j. 31 Co 338/2005-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním
posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že na straně
žalobce existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80
písm. c) o.s.ř. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně,
pokud jde o hmotně právní posouzení věci. Podle odvolacího soudu jako zásadní
problém bylo třeba vyřešit, zda obecní zastupitelstvo postupovalo zcela v
souladu s ustanovením § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. a zveřejnilo svůj
záměr převést kromě jiného pozemek parcelu č. 717/1 či nově vzniklý pozemek
parcelu č. 717/2 společnosti S. h. a.s. či žalovaným. Vyslovil závěr, že záměr
obce převést nemovitý majetek musí být v obci vhodným způsobem zveřejněn
nejméně po dobu třiceti dnů před projednáním v orgánech obce, avšak tato
skutečnost v průběhu dokazování prokázána nebyla. Zde odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 824/97, v němž zaujal
názor, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na
určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec
uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§ 80 písm. c) o.s.ř.). Dospěl k
závěru, že každý právní úkon, který postrádá zveřejnění záměru obce ve
stanovené lhůtě před vlastním projednáním, je nutno považovat za absolutně
neplatný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 22.12.2005 dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), neboť
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
dovolatelů odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, a to zejména v
rozporu s ustanovením § 3 o.z. Namítali, že žalobkyně obdržela v plné výši
kupní cenu za uvedené pozemky a není dán právní zájem obce na podání určovací
žaloby, když ji podala 5 let po vkladu předmětné kupní smlouvy do katastru
nemovitostí. Poukazovali na skutečnost, že žalobkyně svým jednáním způsobila
neplatnost kupní smlouvy. Dále tvrdili, že obce jsou tak bezdůvodně zvýhodněny
vůči ostatním účastníkům občanskoprávních sporů. Navrhli proto odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání
v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto
dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatelé domnívají, že je
otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu
významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze
uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění,
na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto
nemohl přihlížet k té části dovolání žalovaných, pokud se nesla k jejich
nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti
žaloby bylo závislé na zjištění, zda kupní smlouva uzavřená dne 10.10.1996 je
absolutně neplatným právním úkonem. Dovolací soud se ztotožňuje s právními
závěry odvolacího soudu o tom, že předmětnou kupní smlouvu uzavřenou dne
10.10.1996 je nutno posuzovat jako absolutně neplatný právní úkon podle
ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, neboť záměr obce
prodat předmětný pozemek nebyl zveřejněn vhodným způsobem po dobu 30 dnů před
projednáním v orgánech obce. Odvolací soud rovněž správně aplikoval v úvahu
přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 80 písm. c) o.z. Je nutno
přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v projednávané věci je dán
naléhavý právní zájem, neboť existuje rozpor ve vlastnictví předmětné
nemovitosti podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud ČR se porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý
majetek obce zabýval již ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1659/97 a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru
je (pro obcházení zákona ve smyslu § 39 o.z.) absolutně neplatná. Obdobnou
problematikou se rovněž zabýval v usnesení ze dne 27.10.2004, sp.zn. 28 Cdo
1684/2004.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní
soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání
byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro
úplnost nutno uvést, že dovolateli nastolená otázka, zda předmětnou kupní
smlouvu lze posuzovat v rozporu s dobrými mravy, nemá potřebný judikatorní
přesah, neboť ji nelze řešit obecně bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem
případu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r. předseda senátu