28 Cdo 913/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelky Č. i., a. s., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni z 22. 11. 2007, sp. zn. 14 Co 514/2007, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 13/2007 (žalobkyně Č. i., a. s.,
zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. T. T., s. r. o., zastoupené
advokátkou, a 2. S. ž. d. c., s. o., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o
určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalující akciové společnosti, podané u soudu 11. 1. 2007, bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever z 12. 6. 2007, č. j. 3 C
13/2007-143. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žalobkyně,
kterou se jednak domáhala určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 18.
12. 2006 mezi žalovanými T. T., s. r. o., O. a S. ž. d. c., s. o., P., o
převodu budovy čp. 93 na pozemku parc. č. 151 a budovy bez čísla popisného na
pozemku parc. č. 152, zapsaných na listu vlastnictví č. 124 pro katastrální
území K. u Katastrálního úřadu pro P., a jednak se domáhala i určení, že
vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření pro S ž.
d. c., s. o. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalované T. T.,
s. r. o., na náhradu nákladů řízení 44.613,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaná státní organizace S. ž. d. c. nemá
vůči žalující akciové společnosti právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 22. 1. 2907, sp. zn. 14 Co
514/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované T. T., s. r. o., na náhradu
nákladů odvolacího řízení 36.651,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalující Č. i., a. s., a S. ž.
d. c., státní organizací, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo možné pokládat za důvodné. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, který zamítl žalobu žalobkyně z důvodu neexistence
naléhavého právní zájmu na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 18.
12. 2006, uzavřené mezi oběma žalovanými a na požadovaném určení vlastnictví
České republiky k nemovitostem, převáděným uvedenou smlouvou, jako i o určení,
že žalovaná S. má k těmto nemovitostem právo hospodaření.
Podle názoru odvolacího soudu „pokud se žalobkyně domáhá určení, že vlastníkem
sporných nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy, uzavřené mezi
žalovanými, je Česká republika, pak se domáhala určení vlastnictví, které České
republice již svědčí, neboť je i v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník
těchto nemovitostí“; měl tedy odvolací soud za to, že „nedostatek naléhavého
právního zájmu na tomto určení je naprosto evidentní“.
Stejně tak, pokud jde o uvedenou kupní smlouvu, ohledně níž se žalobkyně
domáhala určení její neplatnosti, je odvolací soud (shodně se soudem prvního
stupně) toho názoru, že ani v této záležitosti není dána existence naléhavého
právního zájmu na straně žalobkyně, a to „zejména proto, že prohlášením smlouvy
za neplatnou by ke zlepšení právního postavení žalobkyně nedošlo a není tu
splněna podmínka, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo žalobkyně a
že by se její právní postavení stalo nejistým, neboť žalobkyni žádné využitelné
právo nesvědčí“.
Odvolací soud zdůrazňoval, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nebyly
převáděny z vlastnictví státu formou výběrového řízení za splnění podmínek
stanovených v zákoně č. 219/2000 Sb., ale bylo tu postupováno na základě
usnesení vlády č. 870 ze dne 19. 7. 2006, kterým byly nemovitosti vyňaty z
privatizace podle zákona č. 92/1991Sb. a byly určeny k prodeji vybranému
zájemci podle pravidel stanovených žalovanou státní organizací, a to
zprostředkovatelem, vybraným rovněž touto žalovanou státní organizací. S předem
stanovenými pravidly prodeje byla seznámena i žalující akciová společnost,
stanovené podmínky prodeje neakceptovala a nesplnila je; nejde tu tedy o
neúspěšného účastníka výběrového řízení, který by splnil podmínky výběrového
řízení, anebo o někoho, kdo se výběrového řízení nezúčastnil.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
zamítající žalobu žalobkyně, jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech
odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující akciovou
společnost v řízení zastupoval, dne 2. 1. 2008 a dovolání ze strany této
žalobkyně bylo dne 31. 1. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu
Plzeň – sever, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost Českomoravská investiční navrhovala, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní
stránce zásadní význam. Jako dovolacího důvody dovolatelka uplatňovala, že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především zdůrazňovala, že soudy obou stupňů pochybily v otázce
opomenutí aplikace těchto předpisů na daný případ: a) článků 87 – 89 Smlouvy o
založení Evropských společenství (v souvislosti s možným poskytnutím veřejné
podpory při prodeji majetku České republiky) a b) ustanovení § 38a zákona č.
77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., a ustanovení § 22 odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních
vztazích. Nesprávně byly v daném případě aplikovány, podle názoru dovolatelky,
i ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby.
Dovolatelka vytýkala, že se soudy obou stupňů v daném případě spokojily s
obecným konstatováním, že by vyhovění žalobě žalobkyně nezlepšilo právní
postavení žalobkyně, přičemž se však nezabývaly tvrzením žalobkyně (s rozsáhlým
odůvodněním), že v daném případě bude po vyhovujícím rozsudku soudu o její
určovací žalobě podstatně jiné. Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě
neexistuje jiná forma přezkoumání nesprávného postupu při prodeji nemovitostí,
patřících státu, než projednání a vyhovění její určovací žalobě po doloženém
prokázání toho, že celý tento proces prodeje odporuje platné právní úpravě, což
má za následek neplatnost uzavřené kupní smlouvy ohledně nemovitostí, jež patří
státu. Dovolatelka je přesvědčena, že tu bylo třeba se zabývat i otázkou
souladu uzavřené kupní smlouvy a mezinárodním komunitárním právem.
Dovolatelka je přesvědčena o netransparentnosti procesu prodeje nemovitostí ze
strany Správy železniční dopravní cesty, respektive jejího agenta
(zprostředkovatele) a o diskriminačním postupu při tomto prodeji nemovitostí.
Podle názoru dovolatelky uvedenou diskriminaci je nutno dovozovat z tzv.
podmínek prodeje; žalovaná Správa železniční dopravní cesty nikdy nevydala
ještě před zahájením procesu prodeje nemovitostí soubor podmínek, za nichž
budou transakce realizovány, ani případné návrhy smluv a přitom tato Správa
informovala jednotlivé uchazeče rozdílným způsobem a její agent
(zprostředkovatel) se žalující akciovou společností nevyjednával; podle názoru
dovolatelky podmínky prodeje, sdělené žalující akciové společnosti agentem
žalované S. dopisem ze 4. 12. 2006, „byly nastaveny tak, že je mohla splnit jen
osoba, která musela být s jejich obsahem obeznámena již dříve (např. ohledně
lhůty pro prokázání finanční solventnosti, při jejímž opožděném sdělení nebylo
možné bankovní záruku sjednat); z tohoto dopisu ostatně ani náznakem
nevyplývalo, že by dne 18. 12. 2006 výběrové řízení už skončilo, a proto
žalující akciová společnost považovala tento dopis a požadavky v něm uvedené
pouze za jednu z dalších fází v rámci výběrového řízení, v němž se bude dále
jednat. Dovolatel proto trvá na tom, že výběrové řízení nebylo transparentní,
když při něm nebyla nastavena v podstatě žádná pravidla v rámci výběrového
řízení a nemovitosti, které byly předmětem výběrového řízení (nebo alespoň celá
řada z nich), nebyly prodány za cenu běžnou v daném místě a v daném čase.
Dovolatelka uváděla dále, že smlouva z 18. 12. 2006 byla v daném případě
neplatná i pro rozpor obsahu smlouvy s právem Evropských společenství, a to z
toho důvodu, že jejím uzavřením došlo k porušení předpisů upravujících veřejnou
podporu. Soudy obou stupňů se měly při projednávání této žaloby zabývat (ve
smyslu článků 87 88 Smlouvy o založení Evropských společenství) tím, zda v
tomto případě šlo o veřejnou podporu či nikoli. Podle názoru dovolatelky v
daném případě došlo „kumulativně k naplnění všech pojmových znaků vymezujících
veřejnou podporu, a to následujícím způsobem: a) poskytovatelem veřejné podpory
tu byl stát, respektive byly poskytovány státní prostředky, b) v důsledku
prodeje souboru nemovitostí žalované společnosti s ručením omezeným T. T. došlo
k poskytnutí výhody kupujícímu, c) došlo k narušení soutěže a d) došlo k
ovlivnění obchodu. Podle článku 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských
společenství tu nebyly splněny podmínky vyloučení veřejné podpory. Podle názoru
dovolatelky by tedy i ve stadiu dovolacího řízení měl být dán podnět k zahájení
řízení o předběžné otázce u Evropského soudního dvora v Luxemburgu, „a to
jednak ohledně výkladu právní povahy komunitárních pravidel a jednak ohledně
výkladu jejich obsahu“.
Dovolatelka dále vytýkala, že soudy obou stupňů v daném případě „nesprávně
interpretovaly příslušná zákonná ustanovení upravující prodej státního
majetku“. Dovolatel je toho názoru, že v tomto případě mělo být postupováno
podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právní vztazích. Dovolatelka má za to, že tu nebyl možný
postup, při němž by došlo usnesením vlády ČR k vynětí z režimu zákona o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, „neboť ustanovení § 38a odst. 3
zákona č. 77/2002 Sb. nenahrazovalo privatizační projekt“ a podle názoru
dovolatelky „vláda ČR takto nebyla oprávněna rozhodnout“ a soudy obou stupňů
uváděné usnesení vlády ČR č. 870 z 19. 7. 2006 měly posoudit tak, že je, podle
názoru dovolatelky „zcela bez jakýchkoli účinků“.
Při samotném prodeji majetku státu pak, podle názoru dovolatelky, nebyly
repspektovány tyto ze zákona vyplývající závazky: 1. při prodeji nebyla
respektována rovnost všech zájemců o nabytí prodávaného státního majetku; 2.
majetek nebyl prodáván za cenu obvyklou v daném místě a času prodeje; 3. nebyla
zachována při prodeji transparentnost celého procesu prodeje.
Podle názoru dovolatelky je tedy důvodná její žaloba o určení, že právní úkony,
které tu byly na základě výběrové řízení provedeny, jsou neplatné.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo tu třeba posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 3 C 13/2007
Okresního soudu Plzeň-sever), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 22.
11. 2007, sp. zn. 14 Co 514/2007 Krajského soudu v Plzni, právní otázku, která
by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem z 22. 11.
2007 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Určovací žalobu žalující akciové společnosti, domáhající se určení neplatnosti
kupní smlouvy, uzavřené mezi oběma žalovanými organizacemi v roce 2006, jakož i
určení toho, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je Česká
republiky (s tím, že žalovaná státní organizace – S. má k nim právo
hospodaření), posoudil odvolací soud v podstatě hlavně podle ustanovení § 80
písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze návrhem na zahájení
občanského soudního řízení uplatnit i návrh, aby bylo rozhodnuto o určení toho,
zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán
zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by
bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se
určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §
80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné již pod
č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
jakož i právní závěr uveřejněný v téže Sbírce pod č. 53/1973, str. 187).
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů) byl zaujat
právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam
do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně
navrhovatele, není dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o
určení“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor: Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na
určení, že stát je vlastníkem věci (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu);
státní podnik sám se však může domáhat určení, že má ke sporným věcem právo
hospodaření.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce (ve smyslu článku 234 Smlouvy o
založení Evropských společenství) je zajistit správný a jednotný výklad
ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí
řízení před soudem členského státu Evropské unie. Předložení předběžné otázky
soudem členského státu Soudnímu dvoru v Luxemburgu předpokládá jen situaci, kdy
je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se
týká platnosti či výkladu práva Evropských společenství a nikoli prostředkem
vznášení hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků.
Soudní dvůr v Luxemburgu podle své ustálené judikatury odmítne předběžné
otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc
299/95 Kremzow versus Rakousko /1997/ ECR I. – 2629, bod 19, nebo věc C
144/1995 Maurin /1996/ ECR I. 2969, bod 13). (V tomto odstavci citovaný právní
závěr k problematice podnětů účastníků řízení soudu ČR k předložení předběžní
otázky Soudnímu dvoru v Luxemburgu zaujal senát Nejvyššího soudu např. již v
rozhodnutí 28 Cdo 1324/2006).
Vzhledem k uvedeným právním závěrům zejména z uveřejněné judikatury obecných
soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem)
anebo z publikovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné
soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází samozřejmě i v daném případě,
nebylo tu možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem
z 22. 11. 2007 (sp. zn. 14 Co 514/2007 Krajského soudu v Plzni), v němž při
aplikaci a výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu vycházel v
podstatě z týchž výkladových závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla ani zčásti řešena již
v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního
soudu ČR). Nelze přisvědčit ani názoru dovolatelky, že tu odvolací soud svou
aplikací a výkladem ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v daném
případě nesprávně posoudil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném
určení, dovozovaný ze skutečnosti, že žalobkyni bylo upřeno právo ucházet se o
nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí ve
věci by žalobkyni vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci o tento
majetek ucházet. Naproti tomu nelze považovat za neopodstatněný závěr
odvolacího soudu z jeho rozsudku z 22. 11. 2007, že u žalující akciové
společnosti není dána naléhavost právního zájmu na požadovaném určení
vlastnictví České republiky k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, když toto
právo „České republice již svědčí, neboť je i nyní v katastru nemovitostí
zapsána jako vlastník těchto nemovitostí“ a že u žalující akciové společnosti
„není splněna podmínky, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo právo této
žalobkyně anebo že by se její právní postavení stalo nejistým, když žalobkyni
nesvědčí žádné vynutitelné právo“, jež by bylo doloženo výsledky řízení před
soudy obou stupňů v této právní věci. Nelze rovněž pokládat za neopodstatněný
závěr odvolacího soudu, že při prodeji majetku státu v daném případě „bylo
postupováno na základě usnesení vlády ČR ze dne 19. 7. 2006 č. 870, kterým byly
předmětné nemovitosti vyňaty z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. a byly
určeny k prodeji vybranému zájemci“, přičemž odvolací soud z citovaného
usnesení vlády důvodně vycházel a neměl rovněž konkrétně doloženo, že by tu šlo
o případ prokazatelně souvisící“ s možným poskytnutím veřejné podpory při
prodeji majetku České republiky“, jak tvrdila žalobkyně.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady
přípustnosti jejího dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu,
jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích
soudů.
Dovolací soud tedy přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3. dubna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu