32 Cdo
1317/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně Českomoravská investiční a.s., se sídlem v Brně, Bartošova
1833/6, PSČ 602 00, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se
sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, PSČ 709 00, proti
žalovaným 1) TOBA TRADE s.r.o., se sídlem v Ostravě-Radvanicích, Ludvíkova
1351/16, PSČ 716 00, IČ 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, PSČ 702 00 a 2) Správa
železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Novém Městě,
Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 18 C 11/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 8. ledna 2008, č. j. 14 Co 715/2007-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, k rukám zástupkyně žalované 1)
JUDr. Světlany Vargové do tří dnů od právní moci usnesení.
III. Ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 12. září 2007,č. j. 18 C 11/2007-144, ve výroku ve věci samé, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými, podle
níž žalovaná 2) převedla na žalovanou 1) vlastnické právo k nemovitostem
zapsaným na LV č. 438 pro obec a katastrální území Bečov nad Teplou, je
neplatná, a že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je Česká republika s
právem hospodaření žalované 2), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky možnosti
přímé aplikace komunitárního práva Evropské unie, a to článků 87 až 89 Smlouvy
o založení Evropských společenství, a posouzení dopadu ustanovení § 38a zákona
č. 77/2002 Sb. o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa
železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění
pozdějších předpisů, dále ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby na prodej majetku
státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., tvrdíc, že odvolací
soud příslušná ustanovení těchto norem při právním posouzení neaplikoval, ač
tak učinit měl, popř. je vyložil chybně, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že
na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. S ohledem na závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 2 Odon 8/96,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, číslo 60, je podle
ní neúspěšný účastník obchodní veřejné soutěže věcně legitimován k podání
žaloby na určení neplatnosti smlouvy uzavřené na základě výsledků soutěže mezi
vyhlašovatelem a vybraným účastníkem soutěže. Podle jejího přesvědčení došlo
uzavřením kupní smlouvy k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu (čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství) a žádá proto, aby
dovolací soud zahájil u Evropského soudního dvora řízení o předběžné otázce,
spočívající v možnosti přímé aplikace komunitárních předpisů. Namítá rovněž, že
svým postupem, kdy se omezil jen na posouzení otázky naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení a odmítl se zabývat právním posouzením okolností, za
nichž byl majetek státu prodáván, jí odvolací soud odepřel spravedlnost. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zejména, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právní závěr, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, neboť prohlášením smlouvy za neplatnou by se její právní
postavení nezměnilo, a není splněna ani podmínka, že bez tohoto určení by se
její právní postavení stalo nejistým, neboť jí žádné vynutitelné právo
nesvědčí, a že nemovitosti nebyly převáděny za podmínek zákona č. 219/2000 Sb.,
ale na základě rozhodnutí vlády ČR ze dne 19. července 2006, č. 870, jímž byly
vyňaty z režimu zákona č. 92/1991 Sb., na němž odvolací soud své rozhodnutí
založil, je v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí soudů. Otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení
odvolací soud posuzoval na základě zjištěného skutkového stavu, z něhož vyplývá
zejména, že výběr kupujícího nebyl obchodní veřejnou soutěží upravenou v § 281
a následujících ustanoveních obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Bylo
tedy pouze na zprostředkovateli, jaký postup zvolí při výběru subjektu
splňujícího žalovanou 2) určená kritéria, s nímž bude uzavřena smlouva. Vyhověla-li žalovaná 1) těmto kritériím, nemůže žalobkyně, jež sama požadavky
nesplnila, výběr zpochybňovat. Jde o zcela jinou situaci, než která je řešena rozhodnutím
Nejvyššího soudu, na něž žalobkyně v dovolání poukazuje. Zatímco neúspěšnému
účastníku veřejné obchodní soutěže lze přiznat naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy uzavřené na základě jejích výsledků, v uvedené věci
naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení nemá. Nejvyšší soud již
usnesením ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008 v obdobné věci mezi
stejnými účastníky dovolání žalobkyně odmítl s poukazem na stanovisko pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů), podle něhož „tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani naléhavost
právního zájmu na podání žaloby o určení“. Ústavní stížnost dovolatelky proti
tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. června 2009,
sp. zn. III. ÚS 1817/2008, jenž dospěl k závěru, že porušení vlastnického práva
v daném případě vůbec v úvahu nepřipadá. Je-li ustanovením čl. 11 Listiny
základních práv a svobod chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít
zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, včetně
situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. Stěžovatelka však nejen že v ústavní stížnosti netvrdí, že
by byla vlastníkem předmětných nemovitostí, ale dokonce ani, že by na ně měla
nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se domáhala určení), že
vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná. Od závěrů uvedených
rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Za zcela nepřípadnou dovolací soud považuje argumentaci
žalobkyně podle článku 87 až 89 (zejména pak článku 87 odst. 1) Smlouvy o
založení Evropských společenství o možné veřejné podpoře, protože se zcela míjí
se zjištěným skutkovým stavem. Byly-li nemovitosti prodávány předem neurčenému
subjektu za cenu rovnou nebo vyšší, než cenu určenou znaleckými posudky, jež
může být považována za obecnou cenu, nelze o veřejné podpoře uvažovat. Z toho
vyplývá i nedůvodnost návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k
řízení o předběžné otázce. Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nebyla-li žaloba projednána věcně, přípustnost dovolání nezakládá. Nelze v
případě dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových
zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence
právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Odvolací soud nepochybil, zabýval-li se
nejprve otázkou, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení
[§ 80 písm. c) o. s. ř.], protože zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo
nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, číslo 21). Pro úplnost lze dodat, že nemá-li žalobkyně naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl převeden majetek České republiky,
nemůže jej mít ani na určení vlastnictví České republiky k tomuto majetku. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej odvolatel obsahově
vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích
námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené
rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze
uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako
nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované
1) její náklady řízení, sestávající z odměny advokátky za zastoupení v řízení v
jednom stupni (dovolací řízení), v němž zástupkyně žalované 1) učinila jediný
úkon, a to vyjádření k dovolání, určené podle ustanovení § 5 písm. b), § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč (předmětem řízení bylo jednak
určení neplatnosti kupní smlouvy, jednak určení vlastnictví státu k
nemovitostem, jež byly předmětem jejího převodu), z paušální náhrady ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z
náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy částku ve
výši 12.360,- Kč. Protože podle obsahu spisu žalované 2) náklady dovolacího
řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá
žádná z nich právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s , v. r.
předseda senátu