32 Cdo 5026/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně Českomoravská investiční a. s., se sídlem v Brně, Bartošova
1833/6, IČ 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v
Ostravě – Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) TOBA
TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě – Radvanicích, Ludvíkova 1351/16, IČ
26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě,
Musorgského 14 a 2) Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se
sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, IČ 70994234, o určení
neplatnosti smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 6 C 23/2007, v dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 16. září 2008, č. j. 20 Co 603/2007-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze
dne 2. července 2007, č. j. 6 C 23/2007-159, ve výroku ve věci samé,
kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi
žalovanými, podle níž žalovaná 2) převedla na žalovanou 1) vlastnické právo k
nemovitostem zapsaným na LV č. 332 pro obec a katastrální území Jaroměř, je
neplatná, a že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je Česká republika s
právem hospodaření žalované 2), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky možnosti přímé
aplikace komunitárního práva Evropské unie, a to článků 87 až 89 Smlouvy o
založení Evropských společenství, a posouzení dopadu ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa
železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění
pozdějších předpisů, dále ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby na prodej majetku
státu uvedeného pod bodem 3 přílohy zákona č. 266/1994 Sb., tvrdíc, že odvolací
soud příslušná ustanovení těchto norem při právním posouzení neaplikoval, ač
tak učinit měl, popř. je vyložil chybně, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že
na požadovaném určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. S ohledem na závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2001 (jakož i
dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání zmíněných), je podle ní
nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí nemůže svědčit naléhavý právní
zájem na požadovaném určení, protože i v případě procesního úspěchu by se
nemohla stát účastnicí nového výběrového řízení. Podle jejího přesvědčení došlo
uzavřením kupní smlouvy k porušení předpisů upravujících veřejnou podporu (čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropských společenství) a žádá proto, aby
dovolací soud zahájil u Evropského soudního dvora řízení o předběžné otázce,
spočívající v možnosti přímé aplikace komunitárních předpisů.
Namítá rovněž, že
svým postupem, kdy se omezil jen na posouzení otázky naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení a odmítl se zabývat právním posouzením okolností, za
nichž byl majetek státu prodáván, jí odvolací soud odepřel spravedlnost, což
musí být jako akt soudcovské libovůle považováno za protiprávní a protiústavní
postup. Takto vymezený dovolací důvod však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
(a tím i přípustnost dovolání) nemůže založit. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je nutno předeslat, že platnost kupních smluv uzavřených na základě stejného
výběrového řízení byla opakovaně předmětem soudních sporů s totožným okruhem
účastníků, jež dospěly do fáze dovolacího řízení. Právní otázky vymezené
dovoláním byly tedy již opětovně (a vždy shodně) dovolacím soudem vyřešeny
(naposled v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1976/2008) a ani v
této věci nemá dovolací soud žádný důvod se od závěrů svých předchozích
rozhodnutí odchýlit. Právní závěr, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
neboť prohlášením smlouvy za neplatnou by se její právní postavení nezměnilo, a
není ani v situaci, kdy bez tohoto určení by se její právní postavení stalo
nejistým, neboť jí žádné vynutitelné právo nesvědčí, a že nemovitosti nebyly
převáděny za podmínek zákona č. 219/2000 Sb., ale na základě rozhodnutí vlády
ČR ze dne 19. července 2006, č. 870, jímž byly vyňaty z režimu zákona č. 92/1991 Sb., na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s
hmotným právem i s rozhodovací praxí soudů. Otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud
posuzoval na základě zjištěného skutkového stavu, z něhož vyplývá zejména, že
výběr kupujícího nebyl obchodní veřejnou soutěží upravenou v § 281 a
následujících ustanoveních obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ani
jinou soutěží, jejíž pravidla by byla upravena právními předpisy. Bylo tedy
pouze na společnosti, která výběr subjektu vhodného k uzavření smlouvy se
žalovanou 2) a splňujícího její kritéria zajišťovala, jaký postup přitom zvolí. Vyhověla-li žalovaná 1) těmto požadavkům, nemůže žalobkyně, jež je sama
nesplnila, výběr zpochybňovat. Nepřípadný je proto její poukaz na závěry
vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
824/97, který řešil situaci, kdy nabídkové řízení bylo upraveno zákonem, takže
nesplnění zákonných podmínek určujících jeho průběh vedlo k neplatnosti smluv
uzavřených na základě jeho výsledků. Napadá-li žalobkyně rozpor napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení
s ústavním pořádkem, a to s ustanovením čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.,
Ústava České republiky, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
vyhlášené usnesením Předsednictva České národní rady č.
2/1993, jako součást
ústavního pořádku České republiky, její výhrady dovolací soud nesdílí. Tato
otázka se stala předmětem přezkumu Ústavním soudem již v případě usnesení ze
dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, jímž Nejvyšší soud v obdobné věci
mezi stejnými účastníky dovolání žalobkyně odmítl s poukazem na stanovisko
pléna Ústavního soudu z 1. listopadu 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného
sdělením č. 477/2005 Sb., v částce 166 Sbírky zákonů), podle něhož „tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není dána ani
naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení“. Ústavní stížnost
dovolatelky proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 7. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008, jenž v něm konstatoval, že
porušení vlastnického práva nepřipadá v úvahu, a dospěl k závěru, že je-li
ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod chráněno vlastnické právo
jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již existující, včetně
situace, kdy právnická či fyzická osoba má stran určitého majetku tzv. legitimní očekávání. V této situaci však není stěžovatelka (tj. žalobkyně), jež
nejen že netvrdí, že by byla vlastnicí předmětných nemovitostí, ale dokonce
ani, že by na ně měla nárok; naopak tvrdí (a v řízení před obecnými soudy se
domáhala určení), že vlastníkem předmětného majetku je osoba od ní odlišná. Na
závěry uvedeného rozhodnutí lze i nyní odkázat. Za zcela nepřípadnou dovolací soud považuje argumentaci dovolatelky podle
článku 87 až 89 (zejména pak článku 87 odst. 1) Smlouvy o založení Evropských
společenství o možné veřejné podpoře, jež se zcela míjí se zjištěným skutkovým
stavem. Měly-li být nemovitosti prodány předem neurčenému subjektu za cenu
rovnou nebo vyšší, než cenu určenou znaleckými posudky, jež může být považována
za obecnou cenu, nelze o veřejné podpoře uvažovat. Z toho vyplývá i nedůvodnost
návrhu na předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k řízení o předběžné
otázce. Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla-li žaloba
projednána věcně, přípustnost dovolání nezakládá. Nelze totiž v případě
dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinně
uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Není však vadou řízení, jestliže
odvolací soud žalobu věcně neprojednal, protože zamítá-li soud žalobu na
určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§ 80 písm. c) o. s.
ř.], pro
nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, nepřichází v úvahu její
přezkoumání po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, číslo 21). Pro úplnost lze dodat, že nemá-li žalobkyně naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl převeden majetek České republiky, nemůže jej
mít ani na určení vlastnictví České republiky k tomuto majetku. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné
odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným jejich náklady
řízení. Podle obsahu spisu však žádnému ze žalovaných náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu