28 Cdo 1708/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň: a) M. G., zastoupené advokátem, b)
V. B., proti žalovanému m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 149/2001, o
dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září
2006, č. j. 14 Co 309/2006-233, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž prvoinstanční
soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že osoby uvedené ve
výroku I. tohoto rozhodnutí byly ke dni úmrtí spoluvlastníky předmětných
nemovitostí (blíže identifikované v napadeném rozhodnutí). Odvolací soud
považoval odvolání žalobkyně a) za nedůvodné. Ve vztahu k žalované b), která
nepodala odvolání, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Žalobkyni
a) svědčí naléhavý právní zájem jen co se týče spoluvlastnického podílu na
předmětných nemovitostech po otci jejího zemřelého manžela R. G., zatímco ve
vztahu k ostatním zemřelým spoluvlastníkům nemovitostí zůstává její postavení
nevyjasněné, „když není zřejmé, že by právě ona, resp. její zemřelý manžel,
byli jejich právními nástupci“. Mezi účastníky není sporné, že předmětné
nemovitosti převzal v roce 1963 stát na základě prohlášení spoluvlastníků
uvedených ve výroku I. prvoinstančního rozsudku, že tyto nemovitosti dobrovolně
a bezplatně postupují státu. Žalobkyně se pak domáhá určení vlastnického práva
na základě obecných právních předpisů s poukazem na to, že darovací smlouva
ohledně sporných nemovitostí je neplatným právním úkonem, přičemž jde o
neplatnost absolutní. Soud prvního stupně pak neshledal důvody neplatnosti
uvedené smlouvy, přičemž dle soudu odvolacího by žaloba nemohla být úspěšná ani
v případě, že by darovací smlouva byla posouzena jako neplatná. S odkazem na
příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR dospěl odvolací
soud k závěru, že nelze podle obecných předpisů posuzovat převzetí předmětných
nemovitostí státem na základě byť i neplatné darovací smlouvy, „neboť převzetí
věci státem na základě neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu
restituční žaloby a žaloby vlastnické, podřaditelné pod pojem převzetí věci bez
právního důvodu“. Proto není možné se domáhat podle obecných občanskoprávních
institutů, tedy žalobou na určení práva, ochrany vlastnického práva, k jehož
zániku došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a tedy nikoliv způsoby
stanovenými restitučními předpisy. Žaloba žalobkyně a) podaná podle obecného
právního předpisu nemohla být úspěšná, neboť její právní předchůdce (zemřelý
manžel) mohl své vlastnické nároky ke sporným nemovitostem uplatnit podle
příslušného restitučního zákona (konkrétně zák. č. 87/1991 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně a) dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí považuje za zásadně právně významné a spočívající na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelce byla odepřena ochrana vlastnického práva,
neboť odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis, což vedlo k potvrzení
rozhodnutí o zamítnutí její žaloby. Žádný restituční předpis se nevztahuje na
případy převodu majetku, který byl proveden legální cestou před 1. 1. 1990 a
zároveň nebyl v rozporu se základními lidskými právy. Dovolatelka netvrdí, že
by samotným faktem převodu na stát došlo k rozporu se základními lidskými
právy. Na předmětné nemovitosti se tak nevztahoval zákon č. 87/1991 Sb., ani
zákon č. 229/1991 Sb., protože se nejedná o nemovitosti, jichž by se tento
zákon týkal. Výklad odvolacího soudu nectí „ducha“ restitučních zákonů, jejich
smysl ani význam, kterým je především náprava aktů, rozhodnutí apod. legálních
před 1. 1. 1990 a zároveň rozporných se základními lidskými právy. Dovolatelka
tedy navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i
soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaný vyjádřil souhlas se závěry soudu odvolacího i soudu prvního
stupně a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Poté, co Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a splňovalo všechny
zákonem stanovené náležitosti, zabýval se otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný jen pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné.
V souzeném sporu, i při respektu k tomu, že již dovolatelkou nezpochybňovaný
závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy vylučuje úspěšnost
dovolání, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání pro nepřesnosti v právním
posouzení připustit lze, a tím ovlivnit nesprávnou rozhodovací praxi. To proto,
že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, přípustnost žaloby na určení
odůvodnily odlišně ve srovnání s ustálenou judikaturou soudu Nejvyššího i soudu
Ústavního. Dovolání však zamítl jako nedůvodné, protože výhrady Nejvyššího
soudu k danému rozhodnutí směřují právě a jen k jejich odůvodnění a právní
závěry Nejvyšším soudem dále nastíněné pak nemají vliv na jiné konečné
rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně i soud odvolací založily své rozhodnutí jednak na závěru,
že darovací smlouva, na základě které přešly dané nemovitosti v roce 1963 na
stát (tedy na právního předchůdce žalovaného), je platná a jednak na posouzení
žaloby jako nedůvodné pro konkurenci s právními nástroji poskytnutými
speciálními, tzv. restitučními právními předpisy. Zatímco první z uvedených
závěrů dovolatelka nenapadá, a proto se nestal předmětem přezkumu v dovolacím
řízení, zřetelně a obsáhle zpochybňuje závěr soudů uvedený na druhém místě.
Odvolací soud dospěl k myšlence, že právní předchůdce žalobkyně a) se mohl
svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů, neboť v dané
věci by se jednalo o převzetí věci státem bez právního důvodu (ve smyslu ust. §
6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění
pozdějších předpisů). Neučinil-li tak nebo tak učinil neúspěšně, nelze se nyní
takového práva domáhat podle obecných právních předpisů ochrany vlastnického
práva. Pokud žalobkyně podaly žalobu na určení vlastnického práva, jedná se o
obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Takové právní závěry je
nutno označit za chybné.
Odvolací soud zde sice částečně vycházel z judikatury aplikovatelné na souzený
spor (např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001 či ze stanoviska pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11.
2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č.
477/2005), nicméně z nich vyvodil nepřiléhavé právní závěry. Především je třeba
vymezit, že na posuzované skutečnosti nebylo možno užít tzv. restituční
zákonodárství. I kdyby darovací smlouva byla neplatná, nejednalo by se
evidentně o převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustáleného
výkladu výše citovaného ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích - právní důvod, byť případně i od počátku neplatný, tu zcela
zřejmě formálně existoval, a přitom možnost aplikace uváděné skutkové podstaty
restitučního zákona, připadá v úvahu jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž
k tomu kdy existoval právní důvod (viz. podobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1998). V tomto ohledu je tedy
nutné dovolatelce přisvědčit, neboť ne na všechna převzetí věcí státem v tzv.
rozhodném období je možné vztáhnout restituční zákony, a to proto, že tyto se
vztahují jen na některé případy etatizace popsané v těchto právních předpisech
jako celku.
Dovolatelka však nemohla být se svou žalobou úspěšná z toho důvodu, že
nesplňuje jednu z podmínek pro podání této žaloby, a to proto, že na určení
vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem (viz. ust. § 80 písm. c/ o. s. ř.). Na tomto místě je nutné vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu (již
citované stanovisko ze dne 1. 11. 2005) či Nejvyššího soudu (např. ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3318/2006), ve kterých se konstatuje, že tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní
funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost
právního zájmu na jejím podání. Žaloba na určení práva (§ 126 občanského
zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany
subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou
preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155,
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům
nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze
praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba
více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby
byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní
podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní
soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana
postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě
nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již
bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a
již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý
právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného
určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce
nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy –
znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující
(alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně
hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu
mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven
konkrétní újmě“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná
judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý
právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do
katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu
právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění.
Jestliže tedy někdo
o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat
své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická
žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci
vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán
není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy,
je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a
odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví,
ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru
zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně
řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy
možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě
rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý
právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k
věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes,
a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení
vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce
zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací
žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být
nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve
skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k
jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry
ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Sama dovolatelka potom ve svém dovolání fakticky konstatuje, že se její právní
předchůdci mohli svého práva domáhat již před 1. 1. 1990 (srov. str. 5 dovolání
ze dne 22. 12. 2006: „Rozšíření působnosti restitučních zákonů na nápravu
křivd, které byly za křivdy, či protiprávní stav, považovány i právním řádem
platným před 1. 1. 1990, nedává smysl“.). Z výše uvedených právních závěrů je
nutné vyvodit, že žalobou na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není
dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., se nelze v souzeném sporu domáhat
ochrany vlastnického práva, protože k jeho možnému narušení či zpochybnění
došlo již před více jak čtyřiceti lety a protože takováto žaloba nedostojí
svému preventivnímu charakteru. Dovolatelce tak nelze – také pro absenci jejího
legitimní očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud
k její žalobě preventivně a deklaratorně ochrání její ohrožené existující právo
– přiznat naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení vlastnictví k
předmětné nemovitosti. Určovací žaloba je preventivní procesně právní institut
a je pro svůj tradiční účel příliš křehkým prostředkem na ochranu takového
vlastnického práva, které již před desítkami let přešlo (třeba i na základě
neplatného právního úkonu) na stát (či na jakýkoliv jiný subjekt práva) – viz.
již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3318/2006.
Dovolací soud tak dospěl ke stejnému závěru o nedůvodnosti žaloby jako soud
odvolací, byť z odlišného důvodu – tedy že žalobkyni a) nesvědčí v daném sporu
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti – a
proto dovolání žalobkyně a) zamítl jako nedůvodné dle ustanovení § 243b odst. 2
věty před středníkem o. s. ř.
Žalobkyně a) sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo zamítnuto,
avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni a) právo. Náklady žalovaného
spojené s podáním vyjádření k dovolání nelze za účelné považovat, neboť toto
vyjádření, ač sepsané advokátem, se přípustností ani důvodností podaného
dovolání věcně nezabývalo, a tudíž bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu zcela
bez významu. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. František I š t
v á n e k , v. r.
předseda senátu