30 Cdo 3980/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem se
sídlem v Praze 3, Nám. W. Churchila 2, proti žalovaným 1) Mgr. V. D., a 2) Mgr.
M. A. A., oběma zastoupeným JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze
3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 65/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co
149/2014-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co
149/2014-54, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. května
2013, č. j. 14 C 65/2012-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 6 k dalšímu řízení.
Dne 27. dubna 2012 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále
též „soud prvního stupně“) žalobu proti žalovaným, jíž se domáhal určení, že
žalovaný 1) „je výlučným vlastníkem nemovitostí, domu na stavební parcele č.
3607/11, stavební parcely č. 3607/1 a parcely č. 3607/56, zahrada, vše zapsáno
na LV č. 526, v k. ú. B., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. m.
Praha, Katastrální pracoviště Praha“ (dále již „předmětné nemovitosti“). V
žalobě mj. tvrdil, že:
- dne 18. října 1999 jako kupující uzavřel s žalovaným 1) jako prodávajícím
kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě předmětných nemovitostí za kupní
cenu 1.500.000,- Kč, kdy později v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6,
vedeném pod sp. zn. 14 C 139/2002, bylo rozsudkem (pravomocně) určeno, že (v
důsledku absolutní neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy) je žalovaný 1)
vlastníkem předmětných nemovitostí;
- v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C
249/2006, byl rozsudkem žalovaný 1) zavázán (z titulu bezdůvodného obohacení
dle shora uvedené neplatné kupní smlouvy) zaplatit (vrátit) žalobci částku
1.500.000,- Kč;
- žalovaný dne 30. května 2006 uzavřel s žalovaným 2) kupní smlouvu,
jíž převedl předmětné nemovitosti na žalovaného 2) za tvrzenou kupní cenu
2.000.000,- Kč. K tomu žalobce v žalobě také uvedl, že „Prvý žalovaný věděl, že
je jeho povinností poté, kdy mu bylo vráceno plnění žalobcem, tedy předmětné
nemovitosti, a byl zapsán opětovně jako vlastník nemovitostí, vrátit přijaté
plnění, tedy kupní cenu Kč 1.500.000,-. Druhý žalovaný v předchozích soudních
řízeních, a to vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002
a sp. zn. 4 C 249/2006, vystupoval jako právní zástupce, advokát prvého
žalovaného. Věděl, jako osoba právně kvalifikovaná, že je povinností podle §
457 obč. zák. vrátit poskytnuté plnění, tedy zaplacenou kupní cenu...Pokud
žalovaní tedy uzavřeli kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, věděli,
že se prvý žalovaný vědomě zbavuje svého majetku, a to s jediným úmyslem zmařit
zaplacení pohledávky žalobce z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 18. 10. 1999...Úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavírání smlouvy dne 30.05. 2006 bylo dosáhnout výsledku, jež odporuje zákonu nebo jej obchází, což má za
následek neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák...O skutečnosti, že důvodem,
tedy úmyslem, prvého žalovaného bylo zmařit uspokojení pohledávky žalobce
svědčí i jeho výrok, že je druhému žalovanému zavázán, že mu zachránil dům. Prvý žalovaný se v té souvislosti také vyjádřil, že kupní cenu ve výši
2.000.000,- Kč druhému žalovanému nevyplatil, neboť takové peníze ani nikdy
neměl.“ (k prokázání posledně uvedeného tvrzení žalobce navrhl výslech svědka
J. P.). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. května 2013, sp. zn. 14 C
65/2012-32, žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl. Dospěl sice k závěru, že žalobce na podání této žaloby má naléhavý právní
zájem, neshledal však kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými ze dne 30. května
2006 za absolutně neplatnou. Soud „z obsahu spisu podepsaného soudu sp. zn. 14
C 139/2002 vzal...za prokázáno, že první žalovaný 23. 9. 2002 podal oproti
žalobci žalobu na určení vlastnictví s tím, že první žalovaný je vlastníkem
dotčených nemovitostí, zdůvodněnou tím, že kupní smlouva z 18. 10. 1999, jíž
měly být nemovitosti převedeny na žalobce, je neplatná. Z rozsudku č. j. 14 C
139/2002-206 z 28. 7. 2005, z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co
34/2006-232 ze 4. 4. 2006, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30
(správně 33) Cdo 2412/2006-253, vzal soud za prokázáno, že rozsudkem č. j. 14 C
139/2002 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 30 Co
34/2006-232, bylo pravomocně rozhodnuto, že první žalovaný je vlastníkem
nemovitostí, kdy výrok, pokud jde o určení vlastnictví, nabyl právní moci 23. 5. 2006. Z odůvodnění citovaných rozsudků pak plyne a soud vzal takto za
prokázané, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 10.
1999 mezi žalobcem a prvním
žalovaným je absolutně neplatná, kdy soud vzal za prokázáno, že se jednalo o
tzv. propadlou zástavu, kdy kupní smlouva byla zmíněna jako zajišťovací
institut na půjčku, kterou si pro potřeby svého podnikání bral inženýr T. od
žalovaného.“
K právní argumentaci žalobce o absolutní neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené dne 30. května 2006 mezi žalovanými z důvodu, že tento právní úkon se
příčí dobrým mravům a je proto dle § 39 obč. zák. neplatný, soud prvního stupně
uvedl, že „jednání žalovaných takto posuzovat nelze. Soud přihlíží k tomu, že
samotná propadlá zástava, tedy důvod, pro který byla shledána neplatnou smlouva
uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným, bylo ve své podstatě jednání v
rozporu s dobrými mravy a také obcházení zákona a hodnotit poté jednání prvního
žalovaného jako rozporné s dobrými mravy se soudu vysloveně příčí, neboť
jestliže někdo v podstatě využije a zneužije institut kupní smlouvy pro obejití
zákona a v podstatě podhodnocení nemovitostí, kdy uzavírá kupní smlouvu, která
je ve své podstatě smlouvou zástavní, pak jsou ‚ve hře‘ stále tytéž nemovitosti
a vrácení plnění ze zmíněné kupní smlouvy, tak i pokud by první žalovaný
‚utekl‘ v podstatě nemravně ve vztahu k pravomocného (pravomocnému) rozhodnutí
ohledně plnění vůči žalobci, pak ani takového jednání by soud neposuzoval jako
jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť prostě žalobce se už jednání v rozporu
s dobrými mravy dopustil, pokud jde o onu propadlou zástavu. Soud prvního stupně dále v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého
rozsudku zaujal názor, že „pokud jde o obcházení zákona, pak soud vzal za
prokázané, z již citovaných rozsudků ve věci 14 C, že právní moc rozsudku, v
němž bylo určeno, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, nastala 23. 5. 2006. První žalovaný následně s odstupem pěti dnů po právní moci uzavřel s
druhým žalovaným kupní smlouvu z 30. 5. 2006. Vzhledem k tomu, že zde již bylo
pravomocné rozhodnutí a soudu je z úřední činnosti známo, že druhý žalovaný je
advokátem, pak muselo být také jasné, nakonec i v kontextu s řízením ve věci 4
C, že první žalovaný bude muset uhradit plnění z kupní smlouvy, kterou se mu
dle neplatné kupní smlouvy dostalo. Z výpovědi svědka J. P. pak soud vzal za prokázané, že byť v kupní
smlouvě je deklarováno, že prvnímu žalovanému byla zaplacena kupní cena
2.000.000,- Kč před podepsáním smlouvy, pak byť se, pokud jde o svědka P.,
jedná o zprostředkované svědectví o zprostředkované informaci, avšak přímo od
prvního žalovaného (svědek uvedl, že mu první žalovaný řekl, že žádné peníze
nedostal, neboť to byla jenom taková finta), že kupní cena dle kupní smlouvy ze
dne 30. 5. 2006 nebyla prvnímu žalovanému vyplacena. Soud však má přesto za to,
že prostě nešlo jenom o fingovaný právní úkon, neboť druhý žalovaný se zavázal
zaplatit za převod nemovitostí kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč a pakliže k
tomu nedošlo, je nakonec na prvním žalovaném, aby se tohoto svého nároku
domáhal, a soud tedy má za to, že k takovému obcházení zákona, které by mělo za
následek absolutní neplatnost kupní smlouvy z 30. 5.
2006, nedošlo.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 20 Co 149/2014-54, dle § 219 o. s. ř. v
meritu věci potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního
stupně. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „došlo-li k
žalobcem namítanému jednání žalovaných v důsledku předchozího nezákonného
jednání, na němž se žalobce spolupodílel a měl mít z něho prospěch, nejsou dány
podmínky pro to, aby bylo jednání žalovaných shledáno rozporným s dobrými mravy
s následky absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák. Předpoklad žalobce,
že žalovaní jednali ve snaze vyloučit uspokojení jeho pohledávky, ostatně nelze
na základě učiněných skutkových zjištění postavit najisto.“ Uvedl dále, že
„svědek P. měl své vědomosti o nedostatku protiplnění ze strany druhého
žalovaného na uvedenou kupní smlouvu pouze z doslechu, nikoliv na základě svého
přímého vnímání takové skutečnosti. Samotná okolnost (nezaplacení kupní ceny)
však ani nemůže vést k závěru o nedostatku vážné vůle k uzavření kupní smlouvy
mezi žalovanými...“ Uzavřel, že „měl-li žalobce za to, že kupní smlouva mezi
žalovanými byla uzavřena v úmyslu jej zkrátit jako věřitele prvního žalovaného,
byla odpovídajícím procesním institutem k ochraně jeho práv odpůrčí žaloba
podle § 42a obč. zák...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že
odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“). Toto pochybení odvolacího soudu spočívá v posouzení otázky, zda v daném
případě má být posuzována věc z hlediska rozporů jednání s dobrými mravy a
obcházením zákona a zda se příčí hodnotit následné jednání prvého žalovaného
jako nemravné. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2323/2009, týkající se vrácení bezdůvodného obohacení a ve vazbě na
judikované závěry namítá, že rozhodovali-li oba soudy tak, že v důsledku
uzavření předstírané převodní smlouvy z roku 1999 není povinen žalovaný (míněno
žalovaný 1/) vrátit přijatou kupní cenu, ač mu bylo vráceno plnění dovolatelem
(nemovitosti), jedná se o rozhodnutí nezákonné. Odvolací soud argumentuje tím,
že ve věci slyšený svědek P. se měl dozvědět pouze nepřímo o skutečnosti, že
kupní cena ze smlouvy ze dne 30. května 2006 nebyla ve skutečnosti zaplacena,
ačkoliv tento svědek vypověděl, že tuto skutečnost mu sdělil sám žalovaný 1). Nesprávný je také závěr odvolacího soudu, který odkazuje na možnost zjednání
nápravy cestou podání určovací žaloby dle § 42a obč. zák., neboť u právního
úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost. Dovolatel
závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání
podle jejich názoru není přípustné, neboť není splněna dovolatelem tvrzená
podmínka vyplývající z § 237 o. s.
ř., že se odvolací soud při svém rozhodování
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nijak
neprokázal a ani v předchozím řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, ze kterých
by bylo možno uvažovat o opaku a vyvozovat rozpor předmětné smlouvy s dobrými
mravy dle § 39 obč. zák. Žalovaní uzavřeli uvedenou kupní smlouvu mezi sebou
bez jakékoliv souvislosti s pohledávkou dovolatele za žalovaným 1) ve výši
1.500.000,- Kč, o čemž svědčí zejména několika měsíčná časový odstup mezi
uzavřením této kupní smlouvy a uplatněním uvedené pohledávky u soudu. K podání
žaloby o zaplacení 1.500.000,- Kč došlo dne 6. září 2011, přitom žalovaný 1) o
podání žaloby se dozvěděl teprve v listopadu 2011, kdy mu byl doručen platební
rozkaz v této věci. Bez významu v případě posuzování dobrý mravů není ani
skutečnost, že dovolatel, který se tohoto údajného rozporu s dobrými mravy
dovolává, se jej sám dopustil v případě uzavření předchozí smlouvy o převodu
dotčených nemovitostí; pak není možné hledat rozpor s dobrými mravy ve prospěch
dovolatele tam, kde dovolatel jednal sám proti dobrým mravům. Žalovaní proto
navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a přiznal žalovaným
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou
advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné. V judikatuře Nejvyššího soudu byl opakovaně zaujat právní názor (ve
stručnosti shrnuto), že účel smlouvy odporuje zákonu, uzavřel-li jí dlužník s
třetí osobou s úmyslem zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele; v takovém
případě je smlouva neplatným právním úkonem dle § 39 obč. zák., důsledku čehož
nejsou splněny podmínky jeho odporovatelnosti dle § 42a obč. zák. [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 2684/2007
(poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz.)]. Pokud by účastníci takový právní úkon simulovali, byl
by rovněž postižen absolutní neplatnosti, a to z důvodu absence vážnosti vůle
dle § 37 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Vzniknou-li v řízení pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků,
který formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je
nezbytné posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků,
tedy zda nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný
právní úkon (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo
885/2012).
Tvrdí-li účastník v občanském soudním řízení právně rozhodné
skutečnosti, při jejichž prokázání by přicházel v úvahu právně kvalifikační
závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, a navrhuje-li k prokázání tohoto tvrzení
důkazy, je povinností soudu takto účastníkem tvrzené skutečnosti důsledně
posuzovat anebo pečlivě vyložit, proč v uvedeném směru nebyly (účastníkem
tvrzené) skutečnosti v řízení (k jeho důkazním návrhům) verifikovány. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Jak je zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud při odvolacím jednání
konaném dne 24. dubna 2014 (viz protokol o tomto jednání na č.l. 53 procesního
spisu) žádné dokazování neprováděl, takže vycházel ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně. Soud prvního stupně učinil mj. z výslechu
svědka J. P. skutkové zjištění, že kupní cena ve výši 2.000.000,- Kč podle
kupní smlouvy uzavřené dne 30. května 2006 mezi prodávajícím žalovaným 1) a
kupujícím žalovaným 2) zaplacena (žalovanému 1/) nebyla. Ačkoliv nalézací soud
v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku dále uvádí, že podle svědka
ono nevyplacení kupní ceny „byla taková finta“ (svědkem míněno ze strany
žalovaného 1/), soud tuto zásadně významnou informaci dále neposuzoval, ač
svědek při výslechu před soudem prvního stupně na jednání konaném dne 27. května 2013 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 30 a násl.) k uvedené
okolnosti vypověděl následující: „Co se týče pana D. (roz. žalovaného 1/), pak
z jeho sdělení vím také, že nemovitosti údajně prodal, řekl mi to, když jsme se
setkali v hospodě, kam obvykle chodí, řekl mi – byla to jenom taková finta,
abych o ten barák nepřišel.“ Svědek tedy vypovídal o informaci získané přímo
(nikoliv zprostředkovaně) od jednoho z účastníků smlouvy, tedy o tom, že
předmětná kupní smlouva (podle vyjádření žalovaného 1/) byla fingovaná neboli
simulovaná. Namísto toho, aby soud prvního stupně procesním postupem vedl (jak
si vzniklá procesní situace vyžadovala) svědka k objasnění či k detailnějšímu
popisu takto svědkem sděleného průběhu daného skutkového děje, výslech svědka v
tomto směru nepokračoval. Přitom již shora citovaná pasáž z výslechu svědka P.
- přiznal-li by mu soud věrohodnost výpovědi v části sdělení informace o
nezaplacení kupní ceny žalovanému 1), s přihlédnutím k době, kdy žalovaní
uzavřeli předmětnou převodní smlouvu, k existenci pohledávky dovolatele za
žalovaným 1), a navíc i s ohledem na situaci, kdy adresa bydliště žalovaného 1)
se ani po předmětném prodeji těchto nemovitostí nezměnila – si vyžadovala
pečlivější výslech uvedeného svědka, příp. další dokazování a poté způsobem
předvídaným v § 132 odpovídající zhodnocení všech v řízení provedených důkazů,
s promítnutím těchto úvah do odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. Ovšem za
skutkového stavu, jak byl zjištěn, resp. vyložen v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, a z nějž i odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování,
nebylo možné jednoznačně vyloučit, že kupní smlouva ze dne 30. května 2006 je
ze shora popsaných důvodů postižena neplatností, ať již dle § 37 odst. 1 či dle
§ 39 obč. zák. S přihlédnutím k tomu, co vypověděl svědek J. P., jednalo-li by
se podle soudu o validní informace (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 3808/2011), však nabývá jisté
míry relevance úvaha o simulovaném jednání žalovaných za účelem ztížit či
znemožnit žalobci uspokojení jeho vymahatelné pohledávky za žalovaným 1). Je zřejmé, že odvolací soud, ale ani soud prvního stupně, uvedenou
optiku při interpretaci opakovaně zmíněné kupní smlouvy ze dne 30. května 2006
nepoužily a svá rozhodnutí založily (pro meritorní rozhodnutí) na zcela
nedostatečných skutkových zjištěních, která neumožňovala právně posoudit, zda
předmětný právní úkon je či není platný. Absence řešení popsaných právně
významných otázek přitom oběma soudům neumožňovala zaujmout kvalifikovaný
právní závěr ohledně toho, zda žalobcem tvrzený věcně právní vztah k předmětným
nemovitostem (právní realita) je souladný se stavem zápisů v katastru
nemovitostí či nikoliv. Z vyloženého vyplývá, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto
rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu
prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1,
část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu