30 Cdo 2684/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce O. H. K., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 275/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2007, č.j. 20 Co
510/2006-108, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2007, č.j.
20 Co 510/2006-108, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. října 2006,
č.j. 4 C 275/2005-92, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 8. března 2006, č.j. 4 C 275/2005-43,
zamítl žalobu, aby bylo učeno, že darovací smlouva ze dne 8.6.2005, uzavřená
mezi P. N., dlužníkem žalobce a žalovaným, kterou P. N. převedl do vlastnictví
žalovaného ideální polovinu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku
rozsudku, je vůči žalobci právně neúčinná ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
Dospěl k závěru, že nárok žalobce vůči P. N. ve výši 975.214,- Kč s
příslušenstvím, založený rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 15.12.1994,
č.j. 11 C 257/94-56, je v desetileté promlčecí době podle ustanovení § 110
odst. 1 obč. zák. promlčen. Okresní soud připomněl, že sice žalobce vedl proti
svému dlužníkovi pro vymožení své pohledávky exekuce, v nich ale řádně
nepokračoval, když řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí P.N.
skončilo zastavením řízení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a
následující řízení o výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí P. N.
bylo zastaveno poté, co žalobce (oprávněný) nepodal návrh na pokračování řízení
(ustanovení § 336m odst. 1 o.s.ř.). Promlčecí doba se tedy po dobu trvání
uvedených vykonávacích řízení nestavila. Soud prvního stupně proto považoval za
důvodnou námitku promlčení uvedeného nároku žalobce vznesenou žalovaným i
dlužníkem P. N. a uzavřel, že žalobce nemá proti P. N. vymahatelnou pohledávku
a není tak splněna podmínka odporovatelnosti dle ustanovení § 42a odst. 1
o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. května
2006, č.j. 20 Co 195/2006-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl
k závěru, že žalobce má na základě výše uvedeného vykonatelného rozsudku vůči
dlužníku P. N. vymahatelnou pohledávku. Vycházel z úvahy, že námitku promlčení
může vznést v probíhajícím soudním řízení jen dlužník jako účastník tohoto
řízení. Žalovaný však dlužníkem žalobce v tomto řízení není a nikdy nebyl.
Smyslem a účelem předmětného řízení o žalobě podané podle ustanovení § 42a obč.
zák. není uspokojit přímo pohledávky věřitele, které má vůči svému dlužníkovi,
ale zajistit občanskoprávní ochranu věřitele před právními úkony jeho dlužníka,
které vedou ke zmenšení jeho majetku a tím i ke zmaření či omezení možnosti,
aby se věřitel z tohoto majetku uspokojil. Dovodil, že námitka promlčení nároku
žalobce vůči jeho dlužníkovi vznesená žalovaným v tomto řízení je proto právně
bezvýznamná a soud k ní neměl přihlížet. Tato námitka promlčení by měla své
místo případně až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), pokud by žalobce
takové řízení opětovně zahájil.
V následujícím řízení Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 16. října 2006,
č.j. 4 C 275/2005-92, rozhodl, že darovací smlouva ze dne 8.6.2005, kterou P.
N. daroval žalovanému ideální polovinu podílu na nemovitostech blíže označených
ve výroku rozsudku, je vůči žalobci právně neúčinná. Současně zavázal
žalovaného nahradit žalobci náklady řízení ve výši 32.553,- Kč a České
republice - Okresnímu soudu v Náchodě svědečné v částce 237,- Kč. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi P. N. vymahatelnou
pohledávku ve výši 975.214,- Kč přiznanou vykonatelným rozsudkem Okresního
soudu v Náchodě ze dne 15.12.1994, č.j. 11 C 257/94-56. S ohledem na vázanost
právním názorem odvolacího soudu přitom nepřihlédl k námitce promlčení
předmětné pohledávky, vznesené žalovaným. Odporovatelná darovací smlouva byla
uzavřena dne 8.6.2005 s právními účinky vkladu k témuž dni. Proti dlužníku P.
N. a žalovanému bylo v souvislosti s touto smlouvou zahájeno trestní řízení pro
trestný čin poškozování věřitele. Smlouvou dlužník daroval předmětné
nemovitosti žalovanému - manželovi své sestry, jehož soud prvního stupně
považoval ve vztahu k dárci za osobu blízkou dle ustanovení § 116 obč. zák.
Dovodil, že vědomost žalovaného o úmyslu zkrátit věřitele na jeho právech se v
takovém případě předpokládá a žalovaný ani v řízení neprokazoval, že by o
úmyslu nevěděl. Soud prvního stupně uzavřel, že byly splněny všechny podmínky
odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák., a proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
16. ledna 2007, č.j. 20 Co 510/2006-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.). Současně zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení
žalobci ve výši 12.257,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku
ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Zdůraznil, že
neshledal důvody odchýlit od svého právního názoru, který zaujal ve shora
uvedeném zrušujícím usnesení rozsudku soudu prvního stupně. Nadto se odvolací
soud zabýval i otázkou promlčení předmětného nároku žalobce vůči dlužníku P. N.
za předpokladu, že by soud přihlédl k námitce promlčení. Dovodil, že i v
takovém případě by bylo nutno uzavřít, že námitka promlčení není opodstatněná,
neboť po dobu od 2.7.1996 do června 2003 žalobce
ve smyslu § 112 obč. zák. řádně pokračoval v řízení o výkon rozhodnutí pro
vymožení předmětné pohledávky. Desetiletá promlčecí doba dle ustanovení § 110
odst. 1 obč. zák., jejíž běh začal dne 5.2.1995, v uvedeném období tudíž
neběžela, a dosud proto ani neskončila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a podává
je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1
písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor,
že námitku promlčení nelze vznést v tomto řízení, nýbrž teprve v řízení
vymáhacím. Tento závěr odporuje samotné dikci ustanovení § 42a obč. zák., kdy
se musí jednat o vymahatelnou pohledávku, a proto se bylo třeba pro správné
posouzení věci vypořádat s námitkou promlčení již v tomto řízení. Pokud
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí předjímá i své stanovisko k
případnému promlčení, je dle názoru dovolatele též nesprávné a nemá oporu v
žádném zákonném ustanovení. Nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby podle
ustanovení § 112 obč. zák., a to zejména proto, že naposledy vedený výkon
rozhodnutí proti P. N. byl usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne
17.6.2003, č.j. E 1176/96-134, zastaven. Z odůvodnění pak vyplývá, že výkon byl
zastaven proto, že oprávněný (žalobce) nepodal v zákonné lhůtě dle ustanovení §
336m odst. 1 o.s.ř. návrh na pokračování. Oprávněný tedy řádně v řízení
nepokračoval, a proto nedošlo ke stavení promlčecí doby. Pohledávka žalobce je
tudíž promlčena a není vymahatelná. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných
v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované
věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom
vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem v závěrech o výkladu pojmu „vymahatelné pohledávky“
ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. v souvislosti s možností vznést
námitku promlčení pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím v řízení o
odpůrčí žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 100 odst.1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo přiznat.
V souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) se „vymahatelnou pohledávkou“ ve smyslu ustanovení § 42a
odst.1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči
věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž
nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Smyslem žaloby podle ustanovení §
42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele -
dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný
dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak
představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k
výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně
neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti
dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 31 Cdo
1172/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35,
ročník 2002).
Z uvedených závěrů - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací
soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu vycházel.
Správně vystihl, že je třeba vyjít ze smyslu odpůrčí žaloby, a dovodil, že v
řízení
o odporovatelnost právního úkonu je účastníkem řízení na straně žalovaného
osoba,
s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoli dlužník, vůči
němuž má žalující věřitel vymahatelnou pohledávku. Ve smyslu citovaného
ustanovení § 100 odst.1 obč. zák. tato osoba odlišná od dlužníka není tudíž
oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky a soud
k ní proto nepřihlíží. Rozhodující pro závěr soudu, že pohledávka je
vymahatelná, je posouzení, zda pohledávka byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci). Ve světle uvedených závěrů judikatury je třeba souhlasit i s názorem
odvolacího soudu, že námitku promlčení věřitelovy pohledávky by bylo možno
uplatnit až v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), byl-li právní úkon dlužníka
prohlášen vůči věřiteli neúčinným podle ustanovení § 42a obč. zák. Výkon
rozhodnutí (exekuce) je v takovém případě třeba vést proti osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn, a nikoliv proti dlužníku. Této osobě, jež je z
hlediska procesního v postavení povinného, tudíž náleží i všechna práva, která
může povinný v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) uplatnit, mimo jiné i právo
namítat promlčení pohledávky věřitele (oprávněného) přiznané vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci).
Nelze však již souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, jestliže uzavřel, že byly splněny všechny
podmínky odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák., aby odpůrčí žalobě
mohlo být v projednávané věci vyhověno. Jak bylo oběma soudy zjištěno, proti
dlužníku P. N. a žalovanému bylo v souvislosti s odporovatelnou darovací
smlouvou ze dne 8.6.2005 zahájeno trestní řízení pro trestný čin poškozování
věřitele. V případě, že by žalovaný a dlužník P. N. skutečně uzavřeli darovací
smlouvou ze dne 8.6.2005 se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky
žalobce (tím, že P. N. pozbude veškerý majetek, z něhož by mohla být pohledávka
žalobce uspokojena cestou výkonu rozhodnutí), pak by účel darovací smlouvy
odporoval zákonu (a poškozování věřitele je podle ustanovení § 256 tr. zák.
trestným činem). Tato smlouva by byla proto neplatným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 39 obč. zák., dle kterého je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Pokud by byl tímto způsobem určen účel darovací smlouvy oběma jejich
účastníky, bylo by to tedy důvodem neplatnosti smlouvy podle citovaného
ustanovení § 39 obč. zák. a současně by nemohly být splněny podmínky
odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák., který - má-li být právní
úkon jen vůči věřiteli právně neúčinný - předpokládá, že úmysl zkrátit věřitele
má jen dlužník a že druhá strana právního úkonu o tomto úmyslu věděla (byl jí
znám) nebo musela vědět (musel jí být znám). Za tohoto stavu věci by ovšem
nemohlo být odpůrčí žalobě žalobce vyhověno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod číslem 134, ročník 2001). Protože v daném případě jde o
posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, měly k ní oba soudy v souladu
se soudní praxí přihlížet z úřední povinnosti. Jestliže okolnosti rozhodné pro
posouzení věci nebyly zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení
skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, jedná se o
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod číslem 56, ročník 2003).
Protože řízení je postiženo výše uvedenou vadou, Nejvyšší soud České republiky
napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu