30 Cdo 885/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyň a) Z. J., b) L. J, zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. E.,
zastoupenému JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Československé armády 300, a 2) M. E., o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 3/2007, o dovolání žalovaného 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2011, č.j. 21 Co
220/2011-418, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2011, č.j. 21 Co
220/2011-418, se v měnícím výroku II. o věci samé, a v souvisejících výrocích
V. a VII. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. prosince 2010, č.j. 14 C 3/2007-325 ve spojení s opravným usnesením ze dne
28. ledna 2011, č.j. 14 C 3/2007-337, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhaly určení, že „H. L., zemřelá dne 24.5.2006, byla ke dni smrti
spoluvlastníkem podílu o velikosti ideálních ? domu v K. ulici v H. K. na
parcele č. st. 327 a ideálních ? parcely č. st. 327, vše v katastrálním území
H. K., obci H. K., část obce H. K., zapsaných na LV č. 131 vedeném Katastrálním
úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové“(výrok
I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IX.). K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví cit. rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I. ve vztahu k žalobkyni a) a zároveň ve vztahu k žalobkyni b)
změnil rozsudek soudu soudu prvního stupně pod bodem I. tak, že určil, že H. L. byla ke dni své smrti spoluvlastníkem podílu o velikosti ideálních ? na
předmětných nemovitostech. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil
věc ve vztahu k nároku uplatňovanému žalobkyní a), neboť tato není aktivně
legitimována k podání žaloby na určení, že zůstavitelka H. L. byla ke dni smrti
spoluvlastníkem ideálních ? nemovitostí, když nepřichází v úvahu jako právní
nástupce H. L. Zůstavitelka H. L. totiž zanechala závěť, podle níž je pro
případ zanechání majetku zůstavitelkou k dědictví povolána jediná dědička –
žalobkyně b). Námitka žalobkyň, že žalobkyně a) je rovněž účastnicí dědického
řízení, a proto je ve věci aktivně legitimována, není důvodná. Soud prvního
stupně zcela správně uzavřel, že smlouva ze dne 12. prosince 2006, uzavřená
mezi žalobkyněmi o postoupení nároku žalobkyně b) z dědictví na žalobkyni a),
je neplatná, neboť nárok na dědictví nemůže být předmětem převodu. Proto
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba ve vztahu k
žalobkyni a) zamítnuta, jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud však na
rozdíl od soudu prvního stupně po zopakování výpovědí žalovaného 1) a doplnění
dokazování záznamem Policie České republiky o uložení ze dne 24. května 2007,
sp. zn. ČTS:ORHK-1351/TČ-70-2007, dospěl k závěru, že je důvodná námitka
žalobkyň, že kupní smlouva ze dne 7. února 2006 je neplatná podle § 41a obč. zák. proto, že jde o simulovaný právní úkon. Z provedených důkazů je zřejmé, že
H. L. a žalovaný 1) při sjednávání kupní ceny na spoluvlastnický podíl na
nemovitostech v rozsahu ? stanovili výši finančního plnění (450.000,- Kč) a
dále kalkulovali s náhradou za dohodnuté naturální plnění, kterým bylo zřízení
věcného břemene užívání bytu H. L. v domě, k němuž byl spoluvlastnický podíl
převáděn (toto naturální plnění bylo realizováno), a zajištění bydlení pro
žalobkyni b). Tento závazek ovšem do kupní smlouvy promítnut nebyl a nemohl se
tak stát právně vynutitelným. V písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se
spoluvlastnického podílu na nemovitostech tak byla uvedena kupní cena odlišná
od kupní ceny skutečně dohodnuté, a proto je kupní smlouva ze dne 7. února 2006
simulovaným právním úkonem a je absolutně neplatná pro nedostatek vůle
účastníku právního úkonu. Podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu
nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle § 46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto formu musí
splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti disimulované kupní
smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní
smlouvy (zde odvolací soud odkázal na judikaturu, např.
na rozsudek Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 30. ledna1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007). S ohledem na
uvedené závěry pak odvolací soud rozsudek prvního soudu ve výroku pod bodem I. ve vztahu k žalobkyni b) změnil a žalobě vyhověl. K námitce žalované 2), že na
základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 31. prosince 2009
se výlučným vlastníkem podílu (v rozsahu id.) ? nemovitostí stal žalovaný 1), a
proto není ve věci pasivně legitimována, odvolací soud uvedl, že vzhledem k
tomu, že se určuje vlastnictví zůstavitelky ke dni smrti, je třeba vycházet z
právních vztahů, které tu byly k datu jejího úmrtí, tj. ke dni 24. května 2006,
kdy v té době byla žalovaná 2) spolu s žalovaným 1) zapsána jako vlastník
ideálního podílu ? nemovitostí. Odvolací soud v závěru dodal, že v daném
případě s ohledem na výši dohodnuté kupní ceny a výši ceny obvyklé ideálního
spoluvlastnického podílu by bylo možné uvažovat též o neplatnosti kupní smlouvy
pro jednání kolidující s dobrými mravy. Jelikož však byla zjištěna neplatnost
smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle, když kupní smlouva byla kvalifikována
jako simulovaný právní úkon, odvolací soud již neprováděl další dokazování ke
zjištění skutečností pro závěr o rozporu jednání žalovaných s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje v něm dovolací důvod
podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel uvádí, že je přesvědčen, že
předmětná kupní smlouva nebyla simulovaným právním úkonem a že v případě obou
stran smlouvy se jednalo o právní úkon určitý, srozumitelný a vážně míněný,
který neobsahoval a neobsahuje žádný rozpor mezi tím, co strany chtěly učinit a
co ve skutečnosti učinily. Mezi účastníky nebylo žádné jiné ujednání o ceně než
to, co je zachyceno v písemném vyhotovení smlouvy. Dovolatel se domnívá, že
soud zcela nesprávně provedl dokazování záznamem Policie České republiky ze dne
24. května 2007 o uložení, když tento neobsahuje originální výpověď dovolatele
učiněnou při podání vysvětlení, ale toliko parafrázi této výpovědi provedenou
policejním inspektorem. Z tohoto záznamu nelze usuzovat na vůli dovolatele či
vůli dalších zúčastněných. Neprovedením důkazů navrhovaných dovolatelem v
odvolacím řízení mu bylo znemožněno se řádně bránit a bylo mu upřeno právo na
spravedlivý proces. Dovolatel zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že se
zůstavitelkou o uzavření kupní smlouvy dlouhodobě mluvil a jednal, na prodeji i
na kupní ceně se řádně dohodli, smlouvu řádně uzavřeli, kupní cena byla
zůstavitelce uhrazena. Slib dovolatele zůstavitelce, že se postará o žalobkyni
b) a pomůže jí sehnat bydlení, nelze chápat jako součást ujednání o kupní ceně,
neboť se nejednalo a nemělo jednat o plnění, které mělo směřovat vůči
prodávající paní L. a toto plnění není navíc sjednané v penězích a penězi
ocenitelné. Odvolací soud pak v závěru napadeného rozsudku zmiňuje možnost
posoudit předmětnou kupní smlouvu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, a
to z důvodu nízké ceny. Jak však sám soud konstatuje, nebylo v tomto směru
provedeno řádné dokazování a proto je tento názor nepřezkoumatelný. Přesto
dovolatel zdůrazňuje, že nízká cena sama o sobě nezakládá neplatnost kupní
smlouvy, o rozpor s dobrými mravy se může jednat pouze v případě, kdy nízká
cena ve spojitosti s dalšími okolnostmi, nikoli však sama o sobě, naplňuje
znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. V předmětné věci nejsou podle
dovolatele žádné takové skutečnosti, které by v celkovém kontextu odůvodňovaly
závěr o rozporu s dobrými mravy, naopak jsou zde okolnosti, které nepochybně a
i právně uznatelně odůvodňují ujednání o nižší ceně, a to např. dlouholetý
přátelský až rodinný vztah dovolatele a paní L., péče dovolatele o paní L., a v
konečném důsledku i nedobrý vztah paní L. s žalobkyněmi, které o ni nejevily
opravdový zájem, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Z uvedených důvodů
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uvedly, že dovolání je pouhou
skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu, dovolatel předstírá vlastní
skutkovou verzi případu, aniž by v mezích § 241a odst. 3 o. s .ř.
uplatnil
konkrétní výhrady, z nichž by bylo zřejmé, které ze skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel v dovolání zcela zamlčuje skutečnost, že odvolací soud
doplnil dokazování především o jeho účastnickou výpověď, z níž jednoznačně
vyplývá, že v písemném vyhotovení kupní smlouvy byly obsaženy jiné podmínky,
než k jakým se dovolatel vůči paní H. L. zavázal a proto je v souladu s hmotným
právem a obsahem spisu závěr odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je
neplatná, neboť se jedná o simulovaný právní úkon. Proto navrhly, aby Nejvyšší
soud dovolání žalovaného 1) zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému (meritornímu výroku II.) rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání
dovolatele je důvodné. Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v řízení o dovolání
má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které
výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se
projevuje v ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., které omezuje
přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že
jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy
vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje
nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento
dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho
naplnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1739/2001,
sp. zn. 33 Odo 649/2005, nebo např. sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou
veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
(dále již s odkazem www.nsoud.cz)]. Jak již shora bylo uvedeno, dovolatel v podaném dovolání uplatnil dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
tedy napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož
nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen
ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho
vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Dovolatel v posuzovaném případě konkrétně zpochybňuje dílčí (avšak pro
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významné) skutkové zjištění, že „v písemném
vyhotovení kupní smlouvy (ze dne 7. února 2006) byla uvedena kupní cena odlišná
od kupní ceny skutečně dohodnuté“, které odvolací soud učinil z provedeného
listinného důkazu – „záznamu Policie ČR o uložení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. ČTS: ORHK-1351/TČ-70-2007“, a z výslechu žalovaného 1). Odvolací soud k tomuto
sumarizačnímu závěru dospěl na základě uvedeného dokazování, a to při zjištění,
že „H. L. a žalovaní (při jednáních vystupoval žalovaný 1/) se ohledně plnění
ze strany žalovaných za převod spoluvlastnického podílu na nemovitostech v
rozsahu ? dohodli na tom, že při sjednání kupní ceny se zohlední sjednání
věcného břemene doživotního užívání bytu H. L. a závazek zajistit bydlení pro
L. J...Tento závazek ovšem do kupní smlouvy promítnut nebyl a tudíž se nemohl
stát právně vynutitelným.“ Na základě takto (oproti nalézacímu řízení)
revidovaného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že
„je kupní smlouva ze dne 7. 2. 2006 simulovaným právním úkonem a je absolutně
neplatná dle § 41a a § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vůle účastníků
právního úkonu. Podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu nemovitosti je
písemná dohoda o kupní ceně a protože podle § 46 odst. 1 obč. zák.
musí mít
celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto formu musí splňovat i dohoda o
kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní
cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy.“
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konkrétně
neuvádí, co z toho kterého jím provedeného důkazu v odvolacím řízení zjistil,
nýbrž rovnou přechází k sumarizačnímu závěru z těchto důkazů, což je sice
postup, který neodpovídá standardně v soudní praxi ustálenému odůvodňování
rozhodnutí (k tomu srov. např. příspěvek: K odůvodnění rozsudku podle § 157
odst. 2 o. s. ř., in ASPI, 2011, LIT 39573CZ), nicméně v poměrech této věci
nepředstavuje jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a tedy důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho
nepřezkoumatelnost. Dílčí (pro rozhodnutí ve věci však zásadně významný)
skutkový závěr, jejž po provedeném dokazování učinil odvolací soud, je totiž
zřejmý, tj., že „v písemném vyhotovení kupní smlouvy...byla uvedena kupní cena
odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté“, byť nemá – jak bude rozvedeno níže
– oporu v provedeném dokazování. V úředním záznamu o uložení Policie České republiky, Služby kriminální policie
a vyšetřování Hradec Králové ze dne 24. května 2007, č.j. ČTS: ORHK –
1351/TČ-70-2007, se totiž k okolnostem sjednání kupní ceny uvádí:
„Co se týče ceny, za kterou byla nemovitost zesnulou prodána panu E., k tomu
uvedl, že byl na nemovitost vypracován znalecký posudek, který vyzněl na částku
1.546.000,- Kč, tento součástí spis. materiálu, když z této částky bylo
odečteno věcné břemeno, a dále po té co by slečně J. zajistit jiné bydlení,
tak od této by její podíl v domě řádně odkoupil, kdy konečná částka by byla
vyšší než 450.000,- Kč, ale jelikož dle slov dotazovaného, s oznamovatelkou
není rozumná dohoda, tak se do současné doby nestalo.“
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 5. září 2011 vyplývá, že
odvolací soud podle § 131 o. s. ř. vyslechl dovolatele, který vypověděl
následovně:
„Kupní cena s paní L. byla dohodnuta tak, že necháme zpracovat znalecký
posudek, podle něhož se vyčíslí cena věcného břemene, promítne se stav
nemovitosti a na základě toho stanovíme částku, která bude adekvátní tomu, že v
domě bude paní L. dále bydlet. V době, kdy jsme se domlouvali, jsem věděl, že z
prodeje jiné nemovitosti budu mít zhruba kolem 500.000,- Kč, věděl jsem tedy,
že ani vyšší částku na kupní cenu paní L. dát nemohu. S tímto paní L. souhlasila. V dalším jsem se domlouvali tak, že až dojde k tomu, že by paní L. zemřela a L. J. bude chtít někde bydlet, že se jí postarám o bydlení. Buď jí
vyplatím ? domu a z těchto peněz se jí postarám o sehnání ubytování. Kupní cena
byla dohodnuta i právě s ohledem na to ujednání, že se postarám o bydlení L. J. Tato i Z. J. v domě v té době bydlely a dosud tam stále bydlí.“
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 40 odst. 1 obč. zák.
nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou
vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného
právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé,
že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má-li být právním úkonem zastřen právní úkon
jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny
všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze
dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou
stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí; jde-li o smlouvu
o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní smlouvy je
předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky sjednanou úplatu v
penězích za předmět koupě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007 (in
www.nsoud.cz) formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní
smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle §
46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto
formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti
disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném
vyhotovení kupní smlouvy. V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz
129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti
uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá
kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s
cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném
vyhotovení, od nichž se dovolací soud nemá důvod v této věci odchýlit. Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah předstíraného (simulovaného) a zastřeného
(disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u
simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného
úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§§ 40 odst. 1, § 46
odst. 1 obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne
31. ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in
http://www.supcourt.gov.sk/data/att/1624_subor.pdf). Pokud je za předmět koupě účastníky sjednán jiný ekvivalent, půjde (podle
povahy takového ekvivalentu) o směnnou smlouvu, případně o smlouvu
nepojmenovanou, a v případě absence takového ekvivalentu o smlouvu darovací.
Vzniknou-li v řízení pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který
formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné
posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda
nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní
úkon. Nejvyšší soud již v předchozí době vyslovil, že směřovala-li vůle účastníků
smlouvy k jejímu uzavření za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě
uvedeno, je uzavřená smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva
uzavíraná za cenu, kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 9, roč. 2006, a dále dostupný na www.nsoud.cz). Z posledně citovaného judikátu tedy vyplývá, že k jednání „na oko“ – k simulaci
– může dojít i tehdy, jestliže účastníci předstírají (simulují) uzavření
písemné kupní smlouvy se sjednanou kupní cenou za předmět koupě, ačkoliv se ve
skutečnosti dohodli na zcela jiné kupní ceně (vyšší nebo nižší peněžité
částce). Při zjištění nesouladu mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků o
esenciální náležitosti (essentialia negotti) kupní smlouvy o převodu
nemovitostí – kupní ceně, je třeba dospět k právně kvalifikačnímu závěru o
absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. neboť (v tomto případě zastřený) právní úkon (smlouva o převodu nemovitosti)
nebyl učiněn v písemné formě, jak vyžaduje § 46 odst. 1 obč. zák. V poměrech posuzované věci by odvolací soud mohl dospět k závěru o simulované
kupní smlouvě ze dne 7. února 2006 z důvodu předstírané kupní ceny jen tehdy,
měl-li by za prokázané, že v uvedené písemné kupní smlouvě kupní cena 450.000,-
Kč jako úplata za převáděný nemovitý majetek neodpovídala vůli účastníků, kteří
se ve skutečnosti dohodli na zcela jiné (vyšší nebo nižší) kupní ceně. Jak
ovšem vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, odvolací
soud k takovému skutkovému zjištění nedospěl a s jím shora řešenou otázkou
simulace právního úkonu nesprávně spojoval okolnost, že se „H. L. a
žalovaní...dohodli na tom, že při sjednání kupní ceny se zohlední sjednání
věcného břemen doživotního užívání bytu H. L. a závazek zajistit bydlení pro L. J.“ Je přirozené, že v posuzované věci na tvorbě kupní ceny měla vliv [jak
ostatně uvedl žalovaný 1) ve své účastnické výpovědi] i okolnost zřízení
předmětného věcného břemene, což však v žádném případě neposkytuje relevantní
podklad pro úvahu směřující k závěru o simulaci právního úkonu z důvodu
předstírané kupní ceny, která je odlišná od kupní ceny mezi účastníky skutečně
sjednané. Rovněž právně nezávaznou deklaraci žalovaného 1) o případném
zajištění bydlení pro žalobkyni 2) nelze (objektivně) spojovat s úvahou o
simulaci kupní ceny, resp. brát za skutkový podklad, který by vést k závěru, že
kupní cena ve smlouvě je odlišná od kupní ceny mezi účastníky skutečně
dohodnuté. Z vyloženého je zřejmé, že se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.
podařilo zpochybnit věcnou správnost napadené
rozsudku odvolacího soudu, neboť ten vychází (pokud jde o jeho závěr týkající
se rozporu mezi kupní cenou uvedenou v kupní smlouvě a kupní cenou účastníky
skutečně sjednanou) ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k výše uvedenému nepovažoval dovolací soud za žádoucí rozebírat v
principu jistěže (dovolatelem v dovolání důvodně vytýkaný) nesprávný postup
odvolacího soudu, kdy dovolatel v procesní reakci na postup odvolacího soudu,
jenž v závěru jednání dne 5. září 2011 signalizoval účastníkům, že „kupní
smlouva uzavřená mezi H. L. a žalovanými dne 7. 2. 2006 je s ohledem na
ujednání o kupní ceně simulovaným právním úkonem“, mj. zdůraznil, že „záznam
Policie ČR neobsahuje v žalobkyněmi citované pasáži tvrzení prvého žalovaného
zcela a doslova, jak je prvý žalovaný při svém podání vysvětlení dne 24. 5. 2007 uvedl.“ Jak je zřejmé z podání na č.l. 400 a násl., dovolatel na podporu
tohoto svého tvrzení navrhl (jak již ostatně učinil v nalézacím řízení), aby
odvolací soud provedl dokazování listinným důkazem - podáním vysvětlení, které
dovolatel učinil před označeným policejním orgánem dne 24. května 2007, na což
však odvolací soud nijak procesně nereagoval. Dovoláním napadený (v meritorním výroku II.) rozsudek odvolacího soudu tedy
není správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první téhož procesní předpisu jej vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odt. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne
odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Jako obiter dictum považuje dovolací soud za žádoucí stručně reagovat na závěr
odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud uvádí, že „v daném
případě s ohledem na výši dohodnuté kupní ceny a na výši ceny obvyklé ideálního
spoluvlastnického podílu by bylo možné uvažovat též o neplatnosti kupí smlouvy
pro jednání kolidující s dobrými mravy. Za účelem, aby bylo najisto postaveno,
zda v daném případě šlo ze strany žalovaných o jednání v rozporu s dobrými
mravy, by však bylo třeba provádět další dokazování za účelem zjištění dalších
okolností případu.“ Odvolací soud by si pro takový případ měl uvědomit, že
jeho postup stran důkazní verifikace je limitován § 213 o. s. ř. a že za
účelem případné změny skutkového stavu musí zopakovat všechny relevantní
důkazy, případně je oprávněn za podmínek dle § 213 odst. 4 a 5 dokazování
doplnit. Při hodnocení takto zopakovaných, příp. doplněných důkazů by
pochopitelně musel být i vytěsněn dosud (z pohledu odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně ve vazbě na obsah spisu logicky vyznívající) závěr, že „žalovaný
[roz. žalovaný 1)] byl osobou, kterou paní L. znala po mnoho let, žalovaný paní
L. navštěvoval a poskytl příležitostně pomoc. Paní L.
se na sklonku života
ocitla v nepříznivé situaci, trpěla vážnými chorobami a nebyla schopna dům
udržovat. Také bylo prokázáno, že paní L. žila v zanedbaném prostředí, o její
osobní potřeby nebylo náležitě a soustavně postaráno, přestože s žalobkyněmi
žila v jednom domě a žalobkyně a) tvrdila, že ona poskytuje paní L. všestrannou pomoc v běžném životě. Bylo evidentní, že paní L. se rozhodla
prodat svůj majetek žalovanému po rozumné úvaze, prodej podílu na nemovitostech
žalovanému za sjednanou cenu nebyl ze strany paní L. nelogický ani
překvapující...“ [k tomu srov. výslech žalovaného 1) – viz protokol o jednání
před soudem prvního stupně (dále již „protokol o jednání“) ze dne 23. ledna
2008 na č.l. 85 a násl., výslech svědka Z. P. – viz protokol o jednání ze dne
5. listopadu 2008 na č.l. 132 a násl.]. K otázce posuzování okolností, které v
závěru odůvodnění svého rozsudku naznačil odvolací soud, považuje Nejvyšší soud
za žádoucí odkázat např. na svůj rozsudek ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30
Cdo 3121/2011 (in www.nsoud.cz), ve kterém jsou připomenuty judikaturou řešené
otázky týkající se předmětné materie. O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší
soud již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.