33 Cdo 4246/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně R. O., zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem
Blansko, Rožmitálova 5/7, proti žalované DAXTO s.r.o. v likvidaci se sídlem
Brno, Čechyňská 25, zastoupené likvidátorem JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se
sídlem Brno, Veveří 57, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 4 C 486/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124,
a rozsudek Okresního soud v Blansku ze dne 10. prosince 2003, č. j. 4C
486/2001-75, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k blíže specifikovaným
nemovitostem s odůvodněním, že od kupní smlouvy, kterou předmětné nemovitosti
prodala 1. kuřimské s. r. o. (která je následně prodala žalované), odstoupila,
a navíc jde o absolutně neplatný právní úkon. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 4C
486/2001-75, zamítl žalobu o určení, že „žalobkyně je vlastnicí nemovitostí
zapsaných na LV č. 1964 pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na pč. st. 1376 zastavěná plocha a pozemek p. č. 857/98 zahrada“ a rozhodl
o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. dubna 2008, č. j. 37 Co 74/2004-124,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 21. 3. 2000 s M. K. smlouvu o půjčce částky 150.000,- Kč a stejného dne za účelem zajištění
pohledávky z půjčky s ním jako kupujícím uzavřela kupní smlouvu, jejímž
předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 1964
pro k. ú. a obec B. jako stavba - objekt bydlení č. p. 1228 na pč. st. 1376
zastavěná plocha a pozemek p. č. 857/98 zahrada (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 150.000,- Kč. Dohodli se, že když půjčku
nevrátí, vloží kupující kupní smlouvu do katastru nemovitostí. Protože
žalobkyně nebyla schopna půjčku splácet, uzavřela s 1. kuřimskou s. r. o.,
jejímž jednatelem byl M. K., dne 21. 8. 2000 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč, z
níž splnila závazek z půjčky předchozí. M. K. na to kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2000 zničil a 1. kuřimská s. r. o. dne 21. 8. 2000 se žalobkyní uzavřela novou
kupní smlouvu o převodu týchž nemovitostí za kupní cenu 300.000,- Kč, která
měla sloužit pouze k zajištění závazku z druhé smlouvy o půjčce, jež měla být
vrácena do dubna 2001. Smluvní strany se ústně dohodly, že po splacení půjčky
budou předmětné nemovitosti převedeny zpět na žalobkyni. Právní účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 21. 8. 2000 a 1. kuřimská s. r. o. nemovitosti následně prodala žalované, která je zapsána v
katastru nemovitostí jako vlastník. Žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila s
odůvodněním, že ji uzavřela v tísni, doručení odstoupení od kupní smlouvy 1. kuřimské s. r. o. neprokázala. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně dovodil, že smluvní strany uzavřely dne 21. 8. 2000 v souladu s
§ 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění
(dále jen „obč. zák.“) kupní smlouvu, která je platným právním úkonem. Kupující
závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu splnil a ze samotné kupní smlouvy
nevyplývá, že měla sloužit jako zástava. Odstoupení od kupní smlouvy
nepovažoval soud prvního stupně za důvodné ani účinné. Druhá půjčka splacena
nebyla, nemovitost proto nebyla (podle ústní dohody mezi účastníky) převedena
zpět na žalobkyni. I když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zjistil, že odstoupení
od kupní smlouvy žalobkyně bylo jednateli 1. kuřimské s. r. o. M. K.
řádně
doručeno, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemohla
účinně odstoupit od kupní smlouvy ve smyslu § 49 obč. zák., neboť kupní smlouvu
uzavírala s vědomím o její nevýhodnosti, nikoliv však v tísni. Nepřisvědčil ani
právnímu názoru žalobkyně, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Konstatoval,
že její obsah nesvědčí o tom, že se jednalo o simulovaný právní úkon nebo
propadnou zástavu. Jestliže z výpovědi svědka M. K. vyplynula možnost zpětného
prodeje, bylo věcí obou smluvních stran, aby toto upravily ve smlouvě, včetně
konkrétních podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení mimo jiné otázky, zda kupní smlouva ze
dne 21. 8. 2000 je platným právním úkonem. I nadále má za to, že uvedená kupní
smlouva je podle § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými
mravy, neboť kupující evidentně zneužil její osobní a finanční tísně a v kupní
smlouvě sjednal kupní cenu podstatně nižší, než byla obecná cena nemovitostí. Jednalo se tedy o tzv. lichevní smlouvu. V této souvislosti poukazuje na
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 2804/2004, v nichž se
Nejvyšší soud zabýval skutkově obdobnými případy. Připomíná, že neměla v úmyslu
předmětné nemovitosti prodat a že kupující, jak vyplynulo z výpovědi svědka K.,
uzavřel kupní smlouvu nikoli s úmyslem trvalé koupě nemovitostí, nýbrž s cílem
zajistit splnění závazku ze smlouvy o půjčce, stejně jako v případě první
půjčky. Odvolací soud proto pochybil, jestliže nedovodil, že ujednání účastníků
bylo propadnou zástavou, které je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Z
uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.);
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto dále
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí
soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde
uvedené v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu
stát jen ty právní otázky, na jejichž řešení je založeno rozhodnutí odvolacího
soudu a jež byly dovoláním napadeny. Žalobkyně k dovolacímu přezkumu nastolila posouzení otázky, zda kupní smlouva,
kterou uzavřela dne 21. 8. 2000 s 1. kuřimskou s. r. o. za účelem zajištění
pohledávky z půjčky, kterou jí téhož dne poskytla kupující, je platným právním
úkonem. Odvolací soud shledal pro řešení této otázky dovolání přípustným, neboť
odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem, jak bude dále
vysvětleno. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva
dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o
zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Otázkou, za jakých předpokladů lze platně sjednat zajišťovací převod
vlastnického práva podle § 553 obč. zák., se zabýval velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v
rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009. V něm vyslovil, že
zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. nelze
sjednat jako fiduciární převod práva (tedy tak, že řádným a včasným splněním
zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude
mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které
není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným). Smlouva o zajišťovacím
převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany
vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas
neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž pak platí, obsahuje-li uvedená smlouva v
dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s
úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu
věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku
zajištěné pohledávky.
Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou
kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku
splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas
a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli
povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě
zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel
by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku
účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti
neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako
důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod
práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn
majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude
dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o
tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť
pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být
v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. V posuzovaném případě bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně uzavřela s 1. kuřimskou s. r. o. dne 21. 8. 2000 smlouvu o půjčce 300.000,- Kč a v
souvislosti s ní téhož dne kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k
nemovitostem za kupní cenu rovnající se půjčenému finančnímu obnosu, který jí
1. kuřimská s. r. o. poskytla. Jak vyplynulo z výpovědi samotného jednatele
kupující společnosti M. K. (a zároveň věřitele z půjčky), kupní smlouvu
uzavíral s úmyslem „nemovitost vlastnit na dobu nezbytně nutnou, než žalobkyně
splní svůj závazek“… a že „žalobkyni jednoznačně řekl, že…poté, co zaplatí
půjčku, ji (nemovitost) okamžitě na ni převede.“ Přes tato najevo vyšlá
zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním
úkonem, který ovšem dovolací soud nesdílí. Ačkoli uzavření kupní smlouvy samo o
sobě zákonu neodporuje, situaci je nutno posoudit v kontextu ostatních
smluvních ujednání souběžně uzavřených. Jestliže podle vůle smluvních stran
účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze
smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po
splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na
žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu § 588 obč. zák., nýbrž o
ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající
obligatorní písemnou formu vyžadovanou § 553 obč. zák.; navíc jde o ujednání,
které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o
tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou
pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto
důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu § 39 obč. zák. Jelikož se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
dovolací soud je zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dalšími
dovolacími námitkami žalobkyně již bylo nadbytečné se zabývat. Soud prvního stupně (případně soud odvolací) je vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V další fázi řízení se neopomene zabývat otázkou existence naléhavého
právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu