30 Cdo 2804/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. L. a 2) H.
L., obou zastoupených advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 145/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 24 Co 247/2004 - 99,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal vyklizení nemovitostí, a to objektu individuální rekreace
č. evidenční 2 v B. stojícího na pozemku č. parcely stav. 107 a pozemku
č. parcely stav. 107 - zastavěná plocha a nádvoří, zahrady č. par. 90/4,
zapsaných na LV 328 u Katastrálního úřadu v P. pro obec B., katastrální území
B., jejichž vlastníkem se stal na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanými
dne 30. 10. 2002. Přestože se žalovaní ve smlouvě zavázali, že nemovitosti
vyklidí do tří dnů od právní moci rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, dosud tak ani přes výzvu neučinili a nemovitosti užívají
bez právního důvodu.
Žalovaní navrhli, aby žaloba byla zamítnuta, neboť kupní smlouva byla sice
sepsána, nikoliv však v úmyslu nemovitosti na žalobce převést, nýbrž jako
záruka
za poskytnutí půjčky ve výši 200.000,- Kč, resp. ve výši 166.000,- Kč, od
žalobce, kterého žalovaní kontaktovali na základě inzerátu uveřejněného v A.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, č. j. 14 C 145/2003 -
59, žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 30. 10. 2002 uzavřeli žalovaní
jako prodávající se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných
nemovitostí za kupní cenu
ve výši 500.000,- Kč a že na základě této smlouvy byl proveden vklad
vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Podle znaleckého posudku
znalce Ing. Š. činila hodnota předmětných nemovitostí, včetně vedlejších
staveb, studny, venkovních úprav s porosty a garáží nejméně 2,079.710,- Kč.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, v jehož průběhu dále
vyslechl účastníky řízení a svědky
Ing. V. a H., vzal za prokázané, že žalovaní předmětnou kupní smlouvu podepsali
„toliko“ s úmyslem zajištění půjčky od žalobce jako věřitele ve výši 200.000,-
Kč (fakticky jim bylo půjčeno 166.000,- Kč), nikoliv nemovitosti prodat, neboť
jinou možnost bydlení neměli. Jako předběžnou soud řešil otázku platnosti kupní
smlouvy ze dne 20. 10. 2002 a dovodil, že tato smlouva je ve smyslu ust. § 39
obč. zák. absolutně neplatná (jedná o tzv. lichevní smlouvu). Výkon práva
žalobce při uzavírání této smlouvy byl totiž v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), neboť zneužil svého postavení věřitele a jako jednající
věděl anebo musel vědět, že žalovaní si chtějí půjčit peníze, a této okolnosti
využil. Na tom podle jeho názoru nemění nic ani skutečnost, že vůle žalovaných
nebyla ovlivněna tísní (žalovaní podepsali kupní smlouvu s ověřenými podpisy a
potvrzení o převzetí kupní ceny ve výši 500.000,- Kč), významné je však to, že
předmětné nemovitosti byly prodány za podstatně nižší cenu, než za jakou by je
bylo možno prodat. Ohledně svých právních závěrů soud poukázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, v
němž byl vyjádřen názor, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní
strana uzavře zneužívajíce něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo
něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění,
jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Okresní soud
dospěl k závěru, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002
nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a že žaloba na jejich vyklizení proto
není důvodná (§ 126 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č. j. 24
Co 247/2004 - 99, ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2004, č. j. 24 Co 247/2004 -
108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění okresního soudu, řízení doplnil výslechem svědka F. H. a
shodně s ním dovodil, že „uzavřením kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanými
nebyl sledován skutečný převod vlastnictví, ale mělo jít jen o určitou vyšší
formu zajištění žalobcem poskytnuté půjčky“, jejíž existenci považoval soud za
prokázanou z výpovědi žalovaných i z výpovědi svědka Ing. F. V. Podle
odvolacího soudu nebyl na straně žalovaných ani žalobce dán dostatek vážné vůle
k uzavření kupní smlouvy a žalovaní tento úkon činili nikoli s „představou
prodeje nemovitostí, nýbrž jen s představou k určité formě záruky za splnění
závazku ze smlouvy o půjčce“, a „taková představa byla i na straně kupujícího“.
Neměly-li jednající strany dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy, je
tato smlouva neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jestliže skutečnou vůlí
jednajících stran bylo „poskytnutí nemovitostí jako vyšší formy
záruky“ (spočívající v tom, že nezaplacením dlužné částky se věřitel stane
vlastníkem nemovitostí), šlo svou podstatou o ujednání o tzv. propadné zástavě,
které však je podle § 169 písm. e) obč. zák. neplatné. Pokud by kupní smlouva
nebyla smlouva neplatná již z tohoto důvodu, bylo by možné se ztotožnit s
názorem soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy
podle § 39 obč. zák. Existuje-li tak hrubý nepoměr mezi hodnotou věci a
hodnotou pohledávky, na jejíž úhradu by bez dalšího věc měla sloužit, a
nejsou-li zde jiné skutečnosti, pro které by byl dán zvláštní zájem jednajících
stran vyrovnat pohledávku tímto hrubě nepoměrným způsobem, jde
o nemravnou (lichevní) smlouvu. Protože žalobce se na základě kupní smlouvy ze
dne 30. 10. 2002 nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, „nesvědčí mu podle
§ 126 odst. 1 obč. zák. právní důvod“, aby se domáhal jejich vyklizení
žalovanými.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu
uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva je pro nedostatek vážnosti vůle
jejích účastníků podle § 37 odst. 1 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy
podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Namítá, že v řízení „nebyla prokázána
existence půjčky, ani že věřitelem byl žalobce“, a poukazuje na to, že soudy
obou stupňů vycházely jen z účastnické výpovědi žalovaných a z výslechu svědka
V., který však veškeré informace získal od žalovaných, takže nelze hovořit o
nestranné výpovědi, jíž by soud mohl považovat za stěžejní důkaz. Dovolatel má
za to, že podepsali-li žalovaní jako prodávající kupní smlouvu, potvrzení o
převzetí kupní ceny a návrh na zápis vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí, pak není pochyb o tom, že věděli, co podepisují; úmyslem
žalovaných bylo nemovitosti prodat a není tudíž zřejmé, na základě čeho soudy
obou stupňů dovodily, že úmysl žalovaných byl odlišný od jejich projevu vůle v
okamžiku podpisu všech dokumentů. Skutečnost, že původní záměry posléze změnili
a své počínání interpretovali jiným způsobem, nic nemění na jejich záměru
nemovitosti prodat. Aplikace ustanovení o tzv. propadné zástavě, použití
historických ustanovení
o lichevních smlouvách, či úvaha soudu o tom, že kupní smlouva je nemravná (§
39 obč. zák.), nejsou proto namístě. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem
odvolacího soudu o hrubém nepoměru ve smluvním plnění a poukazuje na to, že
nelze porovnat jen cenu nemovitostí určenou znaleckým posudkem s kupní cenou,
neboť na její výši mají vliv
i jiné okolnosti, zejména zájem prodávajících obdržet kupní cenu v hotovosti
při podpisu smlouvy a rychlé jednání kupujícího. Hrubý nepoměr je „tedy
viditelný jen při prvním zběžném pohledu, avšak výši kupní ceny ovlivňují
mechanismy trhu, nikoliv nátlak žalobce či jakékoliv jiné okolnosti vylučující
platnost kupní smlouvy“. Předpoklad dodržení dobrých mravů byl při prodeji
předmětných nemovitostí naplněn a nejedná se o lichevní smlouvu; žalobce je
vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaní je tudíž užívají neoprávněně.
Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soud prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména
tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena
nebyla nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno
výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li
dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně
podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. § 238 a § 238a o. s. ř.
(srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na
závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam
po právní stránce, lze usuzovat jen
z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) nebo ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení,
zda je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto.
Pokud dovolatel namítá, že v řízení „nebyla prokázána existence půjčky“ peněz,
ani „že věřitelem byl žalobce“, a v této souvislosti poukazuje na to, že soudy
obou stupňů vycházely „jen z účastnické výpovědi žalovaných a z výslechu svědka
V., který však veškeré informace získal od žalovaných, takže nelze hovořit o
nestranné výpovědi“, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž
rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se
zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je
jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o
námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní
posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze
správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že
rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu
v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 169 písm. e) obč. zák. ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání
dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při
prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli
nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní
zákon nestanoví jinak.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu na vyklizení předmětných nemovitostí je
založeno na závěru, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002
nestal jejich vlastníkem, neboť tento právní úkon je absolutně neplatný jak
podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle na straně kupujícího
i prodávajících, tak podle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy,
neboť jde o smlouvu lichevní, a rovněž pro rozpor se zákonem [§ 169 písm. e)
obč. zák.].
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající
obecný dopad
na případy obdobné povahy), ale zároveň i tím, že dotčené právní posouzení věci
je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy
řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy
zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce -
žalovaný) nezměněno například proto, že závěr o nedůvodnosti žaloby je založen
současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že
jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. V takovém
případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden,
zabývat, neboť
na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2
Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
55/99). Tak je tomu
i v dané věci.
Jestliže je totiž dovolací přezkum otevřen jen ohledně závěru odvolacího soudu,
jímž při řešení předběžné otázky vyslovil, že kupní smlouva uzavřená mezi
účastníky je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy
podle § 39 obč. zák., nemůže řešení těchto otázek, které žalobce v dovolání
napadl, ovlivnit závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy podle §
169 písm. e) obč. zák. z důvodu jejího rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.),
jenž obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, a tedy ani výsledek
dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalovaných.
Nepodléhá-li dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní
smlouvy podle § 169 písm. e) obč. zák. z důvodu jejího rozporu se zákonem § 39
obč. zák., s nímž dovolatel nesouhlasí jen z toho důvodu, že považuje za
neprokázanou existenci smlouvy o půjčce mezi účastníky, aniž by však vznášel
konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci v tomto směru, nemůže řešení v
dovolání zpochybněných právních otázek, jež se vztahují k názoru odvolacího
soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. a podle § 39
obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, vést k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí, neboť řešení těchto otázek nemá význam, ani kdyby
dovolací námitky byly důvodné.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.,
a dovolání proti němu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu