26 Cdo 3847/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce B. F., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se
sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) V. B., 2) J. B., zastoupeným
Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou se sídlem Beroun, Kostelní 7, o vyklizení
bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 209/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 25
Co 63/2009-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 25 Co
63/2009-152, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 15. července 2008, č.
j. 4 C 209/2004-126, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 7. 2008, č.
j. 4 C 209/2004-126 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 3. 4. 2006, č. j.
4 C 209/2004-39, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5.
2007, č. j. 25 Co 103/2007-90, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl
žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit „byt o velikosti 1+1 se vchodem
naproti od schodiště a s okny orientovanými do ulice, a z bytu o velikosti 2+1
se vchodem naproti schodišti, jeho část, sestávající z kuchyně a pokoje s okny
orientovanými do ulice, a příslušenství, nacházející se v prvním patře bytového
domu č.p. 312 na stavební parcele p.č. 813, zapsané u Katastrálního úřadu pro
S. k., vedené u Katastrálního úřadu v B. pro obec B., na adrese B., P. 312“
(dále jen „předmětné prostory“ a „předmětný dům“ nebo „dům“); současně rozhodl
o nákladech řízení.
K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku o věci samé) a odvolání žalovaných
(směřujícímu do nákladového výroku) Krajský soud v Praze (soud odvolací)
rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 25 Co 63/2009-152, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a
úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním vzal zejména
za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
předmětného domu, že žalovaní užívají předmětné prostory, aniž by s ním
uzavřeli nájemní smlouvu, že z obsahu listiny, opatřené datem 11. 9. 2003,
označené jako „Smlouva o smlouvě budoucí“ (dále jen „Smlouva“), podepsané
žalobcem jako majitelem domu a 1. žalovaným jako „budoucím majitelem“ (podpis
2. žalované se na listině nenachází), se podává, že účastníci uzavřeli kupní
smlouvu, kterou žalobce prodává žalovaným předmětný dům za dohodnutou kupní
cenu ve výši 1.600.000,- Kč, jež byla v hotovosti uhrazena, což žalobce svým
podpisem na ní stvrdil, že současně souhlasil s tím, aby 1. žalovaný vybíral
nájemné z pronajatých prostorů a provedl rekonstrukci domu, že k vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí dle této Smlouvy nedošlo a že
žalobce žalovaným částku 1.600.000,- Kč nevrátil. Odvolací soud obsáhle
rekapituloval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z provedených
důkazů a uzavřel, že soud prvního stupně učinil správný závěr, že žalovaní
prokázali své základní skutkové tvrzení, že v souvislosti se Smlouvou od nich
žalobce převzal částku 1.600.000,-Kč jako kupní cenu za předmětný dům. Po té,
co dovodil, že Smlouva je dle svého obsahu nikoliv smlouvou o smlouvě budoucí
(§ 50a obč. zák.), ale smlouvou kupní podle § 588 obč. zák., přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že je absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1
obč. zák.), neboť z ní není zřejmé, zda předmětem převodu má být jen budova
č.p. 312 nebo i pozemek, na kterém stojí; samotné označení budovy je přitom v
rozporu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Za rozhodné považoval také to, že Smlouva nebyla uzavřena oběma
žalovanými (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo
311/2001). Vyjádřil názor, že Smlouvou byl mezi jejími účastníky založen
synallagamatický závazek, jehož obsahem byla povinnost žalobce převést na
kupující předmět koupě a závazek žalovaných zaplatit kupní cenu. Protože jde
však o smlouvu absolutně neplatnou, vznikla žalobci na straně jedné a prvnímu
žalovanému na straně druhé podle § 457 obč. zák. povinnost vrátit vše, co podle
ní dostal. Tímto plněním pro 1. žalovaného (a ostatně i pro 2. žalovanou) bylo
právo užívat předmětné prostory v domě žalobce, čemuž nyní odpovídá povinnost
je žalobci vrátit, tj. vyklidit. Právem žalobce z neplatné smlouvy byl nárok na
převzetí sjednané kupní ceny a tomu nyní odpovídá povinnost vrátit tuto částku
žalovaným. Vzhledem k tomu, že „žalobce žalobu z hlediska synallagmatického
závazku nekoncipoval a v rozporu s ustanovením § 457 obč. zák.
se domáhal po
žalovaných pouze splnění jejich povinnosti“, je správný právní závěr soudu
prvního stupně, že žalobu je nutno z tohoto „v podstatě formálního důvodu“
zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká „nesprávné
posouzení provedených důkazů a v důsledku toho dospění k nesprávnému právnímu
názoru“. Rovněž mu vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy (lékařskou
zprávou ohledně jeho nepříznivého zdravotního stavu, výslechem svědků K. J. a
V. K.), v čemž spatřuje vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolatel má za to, že odvolací soud si vytvořil nesprávný právní názor o
existenci synallagmatického vztahu po té, kdy neprovedl jím navrhované důkazy,
„čímž si znemožnil zjistit souvislosti, které by jej dovedly k závěru, že
žalobce nemá povinnost vrátit 1.600.000,- Kč oproti žalovaným, kteří jsou
povinni k vrácení předmětných bytových prostorů“, neboť k zaplacení kupní ceny
žalovanými nikdy nedošlo. Synallagmatický vztah (uvádí se dále v dovolání) by
mohl vzniknout jen po té, co by došlo k plnění ze strany žalovaných jako
„protipólu poskytnutí bytových prostorů“, byť by byla Smlouva neplatná. Tam, ke
nedošlo k plnění obou stran, nedošlo ani ke vzniku synallagmatického vztahu a
není proto možno činit jednu ze stran (žalobce) povinným vracet „poskytnutou
částku“, která ve skutečnosti poskytnuta nebyla. Závěrem dovolatel rovněž
vyjadřuje nesouhlas s oběma nákladovými výroky rozsudku odvolacího soudu.
Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 25. března 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
i když nebyly dovoláním uplatněny; existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z
obsahu spisu se nepodává.
Dovolací soud přihlíží obligatorně též k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně takovouto vadu uplatnil, zabýval se
dovolací soud tím, zda řízení namítanou vadou trpí. Její naplnění spatřuje
dovolatel v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy.
Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit
důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění
rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a
neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy,
měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy
směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního
posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány
jinak. V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní
předali žalobci v souvislosti se Smlouvou částku 1.600.000,-Kč jako kupní cenu
za předmětný dům. Uvedený skutkový závěr učinily na základě zjištění čerpaných
z důkazů provedených soudem prvního stupně; odvolací soud shledal tato zjištění
správnými a úplnými, přičemž nepovažoval za nutné, aby dokazování doplnil.
Byl-li uvedený skutkový závěr, významný pro právní posouzení věci, učiněn na
základě jiných, v řízení provedených důkazů, nelze soudům obou stupňů důvodně
vytýkat, že neprovedly důkaz výslechem svědkyně V. Krátké, která měla být
údajně přítomna jednání mezi žalobcem a 1. žalovaným; ostatně k neprovedení
tohoto důkazu se soudy obou stupňů vyjádřily v odůvodnění svých rozsudků. Pokud
jde o neprovedení důkazu lékařskou zprávou o zdravotním stavu žalobce (jímž měl
být prokázán další důvod neplatnosti Smlouvy - viz č.l. 107 spisu), a
výslechem svědka K. Jungmanna (který se měl vyjádřit k chování 1. žalovaného v
domě – viz č.l. 131 verte spisu), jde o důkazy, které nebyly významné pro
skutkový závěr ohledně zaplacení kupní ceny. Protože řízení není namítanou
(ani jinou) vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
postiženo, zabýval se dovolací soud přezkoumáním napadeného rozsudku z hlediska
dalších uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že dovolatel uplatňuje
rovněž dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je třeba pokládat výsledek hodnocení
důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul
žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v
řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů.
Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu ohledně zaplacení kupní ceny je
založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatel z určitých skutečností
dovozuje, k čemu směřovala vůle účastníků Smlouvy) a z takového hodnocení pak
vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud (soud
prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal) nevybočil z mezí
zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit
skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že v
důsledku absolutní neplatnosti Smlouvy vznikla žalobci na straně jedné a
prvnímu žalovanému na straně druhé podle § 457 obč. zák. povinnost vrátit vše,
co podle ní dostal, přičemž žalobce s tímto závěrem nesouhlasí.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém
rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněném pod č. 9 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil právní názor, který dovolací
soud sdílí i v projednávané věci, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy
je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. Z
odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že jde o vznik synallagmatického
závazku ze zákona, a že v případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem
podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany
kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví
k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy
není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní
cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že
vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že vzájemným plněním, které 1.
žalovaný (i 2. žalovaná) získal dle Smlouvy bylo právo užívat předmětné
prostory v domě žalobce, čemuž nyní odpovídá povinnost je žalobci vrátit, tj.
vyklidit. Právem žalobce z neplatné smlouvy byl nárok na převzetí sjednané
kupní ceny a tomu nyní odpovídá povinnost vrátit tuto částku žalovaným.
Vzhledem k tomu, že „žalobce žalobu z hlediska synallagmatického závazku
nekoncipoval a v rozporu s ustanovením § 457 obč. zák. se domáhal po žalovaných
pouze splnění jejich povinnosti“, žalobu zamítl.
S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu obou stupňů (což ostatně konstatoval i
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – str. 6), vznikl na základě
Smlouvy mezi smluvními stranami synallagmatický závazek, jehož obsahem byla
povinnost žalobce převést na žalované předmětný dům a tomu odpovídal závazek
žalovaných zaplatit dohodnutou kupní cenu. Jestliže tedy měli žalovaní dle
neplatné Smlouvy oproti zaplacení kupní ceny nabýt vlastnictví k předmětnému
domu (nemovitosti), nelze dovozovat, že jejich vzájemný závazek ve smyslu
ustanovení § 457 obč. zák. spočívá v jiném plnění, tj. ve vyklizení předmětných
prostor, a podmiňovat jejich vyklizení splněním povinnosti žalobce vrátit
zaplacenou kupní cenu, jak to učinil odvolací soud.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil.
Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu