U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ivetou
Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 47, o obnovu řízení,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 10 C 73/2007, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 31
Co 61/2009-63, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.560,- Kč k rukám JUDr. Ivety Végsöové, advokátky se sídlem v Praze 3,
Lucemburská 47, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 12.
2004, č. j. 7 C 239/2001-142, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2005, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 30.000,- Kč s
příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že v roce 1999 pronajal žalovanému
specifikované stavby a pozemky (dále jen „stavby“ a „pozemky“) na jeden rok za
nájemné 60.000,- Kč, avšak žalovaný je nadále užíval i v letech 2000 a 2001,
přičemž za rok 2001 nic nezaplatil. Žalobce uvedl, že se sice považuje za
výlučného vlastníka nemovitostí, protože však je v katastru nemovitostí zapsán
jen jako spoluvlastník jejich ideální poloviny, požaduje částku 30.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nemovitostí uzavřená
účastníky 1. 1. 1999 se podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč.
zák.“) obnovila i pro roky 2000 a 2001, neboť žalobce podal žalobu na vyklizení
nemovitostí žalovaným až v srpnu 2001. Nájemní smlouvu, kterou žalovaný uzavřel
28. 12. 2000 s P. K. na rok 2001 s nájemným 6.000,- Kč měsíčně, považoval za
neplatnou, neboť nebylo prokázáno, že byla uzavřena se souhlasem žalobce jako
spoluvlastníka. Vycházel z toho, že nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví
žalobce a P. K., každého z ideální poloviny. To dovodil ze zápisu těchto práv
na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí a z rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 122/2000-156, tak,
že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, byla
zamítnuta. Jestliže žalovaný zaplatil nájemné za rok 2001 P. K. jako jednomu ze
spoluvlastníků, povinnost zaplatit nájemné řádně splnil, neboť podle § 139
odst. 1 obč. zák. spoluvlastníci jsou oprávněni a povinni z právních úkonů,
týkajících se společné věci, společně a nerozdílně.
Žalobce se žalobou ze dne 15. 6. 2007, která podle otisku podacího razítka
došla soudu prvního stupně 19. 6. 2007, dožadoval obnovy řízení vedeného pod
sp. zn. 7 C 239/2001. Důvod obnovy spatřoval v rozhodnutí, které nemohl v
původním řízení použít. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, č. j. 30
Cdo 1203/2004-261, byly totiž zrušeny rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne
4. 11. 2003, č. j. 31 Co 277/2003-236, a soudu prvního stupně ze dne 26. 2.
2003, č. j. 11 C 122/2000-156, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení. Ten rozhodl znovu rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C
325/2005-47, tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem staveb, a zamítl
žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků. Rozsudek byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 1. 2007, č. j. 31 Co
436/2006-75, který nabyl právní moci 9. 3. 2007. Dovolání proti tomuto rozsudku
byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 30 Cdo
1748/2007, 30 Cdo 4802/2007-96.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 8. 2008, č. j. 10 C 73/2007-42, žalobu
na obnovu řízení zamítl. Dospěl k závěru, že předmětný rozsudek o určení
vlastnictví není rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále „o. s. ř.“), které žalobce nemohl bez své viny použít v původním
řízení, neboť v době původního řízení neexistoval. I kdyby však mělo jít o
důvod obnovy, žalobce podal žalobu až 19. 6. 2007, to znamená opožděně po
uplynutí subjektivní lhůty stanovené § 233 odst. 1 o. s. ř., tj. po uplynutí
tří měsíců od doby, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, což bylo 9. března 2007, kdy
rozsudek nabyl právní moci.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 17.
3. 2009, č. j. 31 Co 61/2009-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Doplnil dokazování doručenkami zásilek,
kterými bylo doručován rozsudek Krajského soudu v Praze z 9. 1. 2007, č. j. 31
Co 436/2006-75, z nichž zjistil, že byl tehdejšímu právnímu zástupci žalobce
doručen 1. 2. 2007 a že nabyl právní moci 9. 3. 2007. Stejně jako soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně po
uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty stanovené v § 233 odst. 1 o. s. ř. Se
soudem prvního stupně se rozcházel jen v názoru, kdy lhůta začala běžet.
Konstatoval, že se jedná o procesní lhůtu, na níž se nevztahuje judikatura
týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody
nebo bezdůvodného obohacení, neboť nejde o lhůtu hmotně právní, ale procesně
právní. Podle odvolacího soudu se žalobce dozvěděl o rozhodnutí v den, kdy se
dozvěděl o jeho vydání a o jeho obsahu, tedy toho dne, kdy mu byl doručen.
Vzhledem k tomu, že podle § 45c odst. 1 o. s. ř. se rozsudek považuje za
doručený účastníkovi, pokud byl doručen jeho zástupci s procesní plnou mocí,
žalobce se o důvodu obnovy řízení dozvěděl 1. 2. 2007, kdy byl rozsudek doručen
jeho právnímu zástupci. Následujícího dne začala běžet tříměsíční lhůta k
podání žaloby na obnovu řízení a posledním dnem lhůty k jejímu včasnému podání
byla středa 2. 5. 2007 (§ 57 o. s. ř). I když ve spise není obálka, ze které by
bylo možné zjistit, kdy byla zásilka obsahující žalobu podaná na poště, je
zřejmé, že se tak nemohlo stát dříve než 15. 6. 2007, kdy byla sepsána.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp.
zn. 28 Cdo 1304/2005, ve kterém soud počítal subjektivní lhůtu k podání žaloby
na obnovu řízení rovněž od doručení rozhodnutí zakládajícího důvod obnovy
zástupci účastníka s procesní plnou mocí. Dále považoval za nesprávný názor
soudu prvního stupně, že rozhodnutí o určení výlučného vlastnictví žalobce k
nemovitostem vydané po skončení původního řízení o vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním nemovitostí nemůže být důvodem pro jeho obnovu.
Zdůraznil, že se jedná o nové rozhodnutí, přičemž judikatura (rozhodnutí
publikovaná pod R 101/1953 a R 31/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 28 Cdo 321/2003) dospěla
k závěru, že takovým rozhodnutím je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo
příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a které nemohl
účastník bez své viny použít, ale i rozhodnutí vydané po skončení původního
řízení. Podstatné je, že „rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které
byly předmětem původního řízení, např. řeší předběžnou otázku, jejíž
zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení“. Odvolací soud
uzavřel, že vzhledem k zamítnutí návrhu pro jeho opožděnost se již nezabýval
otázkou, zda by nové rozhodnutí mohlo přivodit pro žalobce příznivější
rozhodnutí ve věci o zaplacení 30.000,- Kč.
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že je v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu, popřípadě by se mohlo jednat o věc dosud
dovolacím soudem neřešenou, a to ohledně počátku běhu subjektivní lhůty k
podání žaloby na obnovu řízení. Podle jeho názoru má zásadní právní význam
řešení otázky „běhu subjektivní lhůty v situaci, kdy důvodem pro podání návrhu
na obnovu řízení je rozhodnutí soudu v jiné věci (předběžné otázce), a to ve
vztahu k doručení takového rozhodnutí, příp. vyznačení doložky právní moci“.
Namítl, že důvodem pro podání žaloby o obnovu řízení může být jen pravomocný
rozsudek s vyznačenou doložkou právní moci, o kterém se sám účastník skutečně
dozvěděl, nikoli jen rozsudek bez vyznačené doložky právní moci doručený
právnímu zástupci účastníka. Tím by podle žalobce fakticky došlo ke zkrácení
subjektivní lhůty účastníka. Připomněl, že navrhoval důkaz o tom, kdy se on
sám, nikoli jeho zástupce, dozvěděl o pravomocném rozsudku s doložkou právní
moci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., dále opět „o. s. ř.“). Dovolací soud shledal, že dovolání proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo včas podáno subjektem k tomu
oprávněným, tj. účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, kterým bylo dovolání
také sepsáno.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
otázka počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, je-li
důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může
napadnout pravomocný rozsudek mimo jiné, je-li tu rozhodnutí, které nemohl bez
své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně.
Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle § 135 odst. 1 a 2
o. s. ř., to jest případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné
otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího
rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo
zjištěno, že příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.
Podle § 233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě
tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu
obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí
před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato
subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy
řízení uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo
obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl.
Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním je
v právní moci.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku je závazný pro
účastníky, není-li dále stanoveno jinak. Věci, ve kterých je výrok pravomocného
rozsudku závazný nejen pro účastníky, ale i pro další osoby, případně pro
každého, vymezuje § 159a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dále stanoví § 159a odst. 4 o. s.
ř., že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky
řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Z těchto ustanovení vyplývá, že je-li důvodem obnovy řízení podle § 228 odst. 1
o. s. ř. rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení
použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné. Jen takové rozhodnutí je totiž
pro soud jako státní orgán závazné podle § 159a odst. 4 o. s. ř.
Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle § 233 odst.
1 o. s. ř. pak běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž
bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí. Je-li
účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno (nové) rozhodnutí odvolacího
soudu, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak
nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu
k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně
může jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty. Pro uvedený závěr, že
určující je právní moc rozhodnutí, svědčí i skutečnost, že počátek subjektivní
lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou
právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. K odkazu na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1304/2005, je
třeba uvést, že rozhodnutím, které mělo být důvodem k podání žaloby na obnovu
řízení, bylo správní rozhodnutí - osvědčení o státním občanství, jež doručením
dotčené osobě nabylo také právní moci.
I při odlišném výkladu počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu
řízení podle § 233 odst. 1 o. s. ř., je však závěr odvolacího soudu o opožděném
podání této žaloby správný, neboť předmětné (nové) rozhodnutí nabylo právní
moci 9. 3. 2007 a žalobu na obnovu řízení podal žalobce (nejdříve) 15. 6. 2007.
Dovolání bylo proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokátky za
vyjádření k dovolání podané podle § 10 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.500,- Kč,
paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty
ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 4.560,- Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu