26 Cdo 3913/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Mgr. Z. H., proti žalované M. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 391/2007, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2010, č. j. 20 Co 86/2010-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2009, č.j. 18 C 391/2007-71, uložil žalované povinnost vyklidit byt tam specifikovaný do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 1. 3. 2010, č.j. 20 Co 86/2010-81, odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl (neboť její odvolání neobsahovalo náležitosti stanovené v ustanovení § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř. a pro tento nedostatek nebylo možno v odvolacím řízení pokračovat) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) včasné dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože nejde o žádný z případů v citovaných ustanovení uvedených. Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), nikoli proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze proto uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle § 229 odst. 4 o.s.ř. žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp.zn. 29 Odo 837/2003, a ze dne 27. 9. 2007, sp.zn. 29 Odo 407/2007). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se zabýval nedostatkem povinného zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu