26 Cdo 3964/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce Doc. MUDr. J. A. T., CSc., zastoupeného JUDr. Josefem
Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Klíše, Šaldova 217/7, proti
žalovaným 1. Š. B., 2. Ing. M. D., 3. Ing. P. D., 4. T. D., 5. A. H., 6. I. K.,
7. E. L., 8. M. R., zastoupeným JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 146/2013, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015, č. j. 53 Co
237/2014-170, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2015, č. j. 53 Co
237/2014-170, se ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. ledna 2014, č. j. 20 C
146/2013-102, se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 21.871 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Bileje, advokáta se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2b.
Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů odvolacího řízení 4.901 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. Marka Bileje, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2b.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č.
j. 20 C 146/2013-102, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení
neplatnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu, a uložil mu zaplatit
žalovaným (podílovým spoluvlastníkům domu, v němž se byt nachází) náklady
řízení ve výši 95.106 Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 53 Co
237/2014-170, zastavil odvolací řízení proti výroku ve věci samé (žalobce vzal
odvolání v této části zpět), potvrdil výrok o nákladech řízení a současně
uložil žalobci zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 16.233 Kč. Měl za to,
že soud prvního stupně správně při stanovení výše nákladů postupoval podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „AT“), a protože advokát žalovaných zastupoval více osob (8
žalovaných) správně aplikoval § 12 odst. 4. Zdůraznil, že nelze zaměňovat
složitost věci a mnohost zastoupených účastníků na jedné procesní straně.
Proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Měl za to, že u zastupování
několika osob ve věci, která je ve vztahu ke každé z nich identická (zejména
tam, kde jde o nerozlučné společníky), je třeba tyto osoby pro účely stanovení
výše odměny advokáta považovat za jednoho klienta ve smyslu ustanovení § 1 AT a
nelze použít ustanovení § 12 odst. 4 AT. Odměnu advokáta zastupujícího více
osob lze podle § 12 odst. 4 AT určit jen v případě, že úkon právní služby je
pro něj výrazně pracnější (náročnější) v porovnání se zastupováním jedné osoby.
Zdůraznil, že žalovaní (spoluvlastníci budovy) vystupovali v řízení jako
nerozluční společníci a jejich počet se nijak neodrazil v odborné náročnosti
(pracnosti) právních služeb, které jim jejich zástupce poskytl. Soud by neměl
AT aplikovat jen formalisticky, výši náhrady je třeba určit s respektem k
ústavním principům proporcionality a přiměřenosti. Poukázal i na to, že podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., která stanovila paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem, jíž Ústavní soud označil za protiústavní a
zrušil ji, by mohla být žalovaným přiznána náhrada odměny advokáta v maximální
výši 22.500 Kč. Navrhoval, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v
napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
dále též jen „o. s. ř.” (srovnej čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání podané včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění
podmínky jeho zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je
přípustné, neboť otázka aplikace ustanovení § 12 odst. 4 AT při zastupování
nerozlučných společníků nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešena.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod
číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil
závěr, že poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5.
2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako
neústavní, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č.
Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., je při
absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni namístě postup dle § 151 odst.
2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. a výši odměny advokáta za
zastupování v řízení je třeba určit podle AT.
Soud určuje výši odměny advokáta podle ustanovení § 6 - § 12a AT o mimosmluvní
odměně (§ 1 odst. 2, 3 AT). Advokátovi náleží odměna za zastupování každé
osoby, při společném zastupování více osob se však výše odměny podle § 12 odst.
4 AT snižuje o 20%. Lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení § 12
odst. 4 AT nemíří na obtížnost právního úkonu (možnost zvýšení odměny u
obtížných úkonů právní služby je upravena v § 12 odst. 1 AT), ale jen na
pluralitu zastupovaných účastníků, aniž by z pohledu tohoto ustanovení bylo
významné, zda jde o samostatné či nerozlučné společníky, a to bez ohledu na
složitost či pracnost učiněného právního úkonu. Zastupuje-li advokát společně
více účastníků, náleží mu odměna za zastupování každého z nich (§ 1 odst. 1, §
6 odst. 1 AT) snížená podle § 12 odst. 4 AT, byť jde o osoby, které mají v
řízení postavení nerozlučných společníků.
Zároveň však lze přisvědčit dovolateli, že aplikace AT, tedy i ustanovení § 12
odst. 4, nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost.
Předmětem řízení je určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu; v takovém řízení
má pasivní legitimaci vždy pronajímatel, popř. pronajímatelé, jestliže jako
spoluvlastníci domu dali nájemci výpověď z nájmu bytu (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007), a advokátovi
náleží odměna za jeden úkon ve výši 2.500 Kč [§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 4
AT]. Jsou-li pronajímatelem spoluvlastníci domu, vystupují na straně žalované
vždy společně. Při jejich společném zastupování jedním advokátem, jehož úkony
se musí týkat všech stejně, by vskutku nebylo korektní, aby výše odměny byla
mechanicky advokátovi přiznána podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 12
odst. 4 AT a závisela tak na množství spoluvlastníků, aniž by současně jejich
pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování.
Přiměřenější je proto výjimečně stanovit společnou odměnu za jeden úkon právní
služby pro všechny zastoupené (nikoliv tedy za každou osobu samostatně).
S přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci (zejména počtu
zastupovaných osob) a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kde jsou
pronajímatelem spoluvlastníci zastoupení společným advokátem, lze za
odpovídající sazbu za jeden úkon právní služby považovat sazbu určenou podle §
9 odst. 3 písm. a) AT zvýšenou o 50%, tedy odměnu za jeden úkon ve výši 3.750
Kč.
Protože odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení správně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
Za účelně vynaložené náklady v řízení před soudem prvního stupně lze podle
obsahu spisu považovat 4 úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis
vyjádření, účast u jednání 29. 8. 2013 a 9. 1. 2014) představující celkem
částku 15.000 Kč (4x 3.750 Kč), náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT
ve výši celkem 1.200 Kč (4x režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní
služby), náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 AT (za účast u jednání
dne 26. 9. 2013, které bylo odročeno bez jednání) ve výši 1.875 Kč a náhradu za
21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.796 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
V odvolacím řízení učinil zástupce žalovaných jeden úkon právní služby –
vyjádření k odvolání (odvolání bylo podáno ve věci samé), náleží mu tak odměna
ve výši 3.750 Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 AT) a náhrada za
daň z přidané hodnoty ve výši 851 Kč.
Nejvyšší soud proto uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.871 Kč a na náhradě nákladů řízení
odvolacího 4.901 Kč. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení žalovaným
zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel byl v dovolacím řízení úspěšný jen částečně, Nejvyšší soud proto
podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
když přihlédl i k povaze předmětu sporu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu