26 Cdo 3589/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobců a) V. P. a b) M. P., zastoupených advokátkou, proti
žalované H. Š., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 85/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2007, č. j. 19
Co 34/2007-71, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2007, č. j. 19 Co 34/2007-71,
a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 4 C
85/2006-42, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. listopadu 2006, č. j. 4 C 85/2006-42, vyhověl žalobě a určil, že je
neplatná výpověď žalované ze dne 7. dubna 2006 z nájmu žalobců k „bytu
sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se v
prvním nadzemním podlaží vpravo domu čp. 16 v B., okr. Z.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.
května 2007, č. j. 19 Co 34/2007-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná
doručila dne 10. dubna 2006 žalobcům výpověď z nájmu bytu ze dne 7. dubna 2006
pro nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve
výši několikanásobně přesahující trojnásobek měsíčního nájemného, že rozsudkem
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. dubna 2006, č. j. 11 C 1784/2004-99 (dále
též jen „citovaný rozsudek“), bylo pravomocně ke dni 13. dubna 2006 určeno, že
vlastnicí předmětného domu je žalovaná, že ve výpisu z katastru nemovitostí ze
dne 26. dubna 2006 byl jako vlastník předmětného domu označen J. B. a že podle
výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. května 2006 byla v katastru nemovitostí
zapsána jako vlastnice předmětného domu žalovaná, přičemž jako nabývací titul
zde byl označen citovaný rozsudek. Na tomto skutkovém základě odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaná nabyla
vlastnické právo k předmětnému domu na základě citovaného rozsudku dne 13.
dubna 2006. Poté rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu ze dne 7. dubna 2006
je neplatná proto, že v době jejího doručení žalobcům (10. dubna 2006) nebyla
žalovaná vlastnicí předmětného domu (a tudíž ani pronajímatelkou předmětného
bytu) a nebyla proto oprávněna dát žalobcům výpověď z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání
především soudům vytkla, že neprovedly navrhované důkazy, z nichž by vyplynulo,
že žalobci nejsou nájemci předmětného bytu a že tudíž nejsou aktivně věcně
legitimováni k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Poté
vyslovila nesouhlas s právním názorem, že v době dání výpovědi z nájmu bytu
nebyla pronajímatelkou předmětného bytu, neboť vlastnické právo k předmětnému
domu nabyla na základě citovaného rozsudku až ke dni 13. dubna 2006. V této
souvislosti uvedla, že soudy upřednostnily „nesprávný zápis v katastru
nemovitostí … před základním právem vlastnickým“. Dále uvedla, že místní
příslušnost soudu se v daném případě neřídí ustanovením § 88 odst. 1 písm. g/
o.s.ř. – správně zřejmě § 88 písm. g/ o.s.ř., nýbrž ustanovením § 85 o.s.ř., a
že za této situace nebyl Okresní soud ve Znojmě místně příslušným soudem k
projednání této věci. V této souvislosti dodala, že „byt, v tomto případě
prostor, jež rozhodnutím správního orgánu ztratil charakter a funkci bytu, není
nemovitostí ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.“ Z obsahu dovolání
vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237
odst. 1 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné,
neboť napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen a nikoli změněn.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a to proto, že
rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o věci samé napadeným
rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že výpověď z nájmu
bytu ze dne 7. dubna 2006 je neplatná proto, že v době jejího doručení žalobcům
(10. dubna 2006) nebyla žalovaná pronajímatelkou předmětného bytu, neboť
vlastnické právo k předmětnému domu nabyla na základě citovaného rozsudku až ke
dni 13. dubna 2006. Dovolatelka v dovolání správnost uvedeného právního názoru
zpochybnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení (předběžné) otázky, zda žalovaná
nabyla vlastnické právo k domu na základě citovaného rozsudku až dne 13. dubna
2006. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu spisu
nevyplynuly), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že námitkou, že místní příslušnost soudu se v
daném případě neřídí ustanovením § 88 písm. g/ o.s.ř., nýbrž ustanovením § 85
o.s.ř., a že za této situace Okresní soud ve Znojmě rozhodl v dané věci jako
soud místně nepříslušný, dovolatelka uplatnila existenci vady, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že k řízení o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu je ve smyslu § 88 písm. g/ o.s.ř. výlučně místně příslušný soud, v
jehož obvodu se byt nachází (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. února 2007, sp. zn. 42 Co 52/2007, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku
2008 časopisu Soudní judikatura /citované usnesení bylo na zasedání
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném
dne 9. ledna 2008 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek/). S přihlédnutím k uvedenému byl Okresní soud ve Znojmě místně
příslušný k řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného
bytu, a proto dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit
opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů
uvedených v zákoně. Ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může
pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce
hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že
nezaplatil nájemné
a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku
měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle § 711
odst. 3 věty první obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena
nájemci. Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud
podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení
neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Z uvedeného vyplývá, že oprávnění dát nájemci výpověď z nájmu bytu svědčí
pronajímateli jako vlastníku domu, v němž se pronajatý byt nachází; jinak tomu
– v rámci daného nájemního vztahu k bytu – ani být nemůže. Zbývá dodat, že
pronajímatel (pronajímatelé, pokud jako spoluvlastníci domu dali nájemci
výpověď z nájmu bytu) je v řízení o žalobě podle § 711 odst. 5 obč. zák. rovněž
pasivně věcně legitimován.
V posuzovaném případě je nepochybné, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 4. dubna 2006, č. j. 11 C 1784/2004-99, bylo pravomocně ke dni
13. dubna 2006 určeno, že vlastnicí předmětného domu je žalovaná. V procesní
nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek. Vedle jiných je známé také
třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o
sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí
konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních
vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností
pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o
hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a
které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na
existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon
1121/96, uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní
rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti
tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní,
nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy
teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu,
popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc.
Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti,
ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší
subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
Rozsudek o určení, že zde existuje určitý právní vztah nebo právo, lze – s
přihlédnutím k uvedenému – jednoznačně pokládat za rozhodnutí deklaratorní.
Hmotné subjektivní právo, jehož existence byla takovým rozsudkem deklarována,
tu proto existovalo již v době před vydáním rozsudku. Proto den právní moci
rozsudku, jímž bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí předmětného domu (v daném
případě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. dubna 2006, č. j. 11 C
1784/2004-99), nelze považovat za okamžik, kdy žalovaná (teprve) nabyla
vlastnické právo k domu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému nemůže napadené rozhodnutí obstát. Proto je Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – zejména z
důvodů nadbytečnosti – zabýval dovolací námitkou týkající se neprovedení
navrhovaných důkazů, z nichž mělo vyplynout, že žalobci nejsou nájemci
předmětného bytu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.), který se bude zabývat také otázkou, zda žalobcům svědčí
nájemní právo k bytu a zda tak jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu