26 Cdo 3997/2017-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce P. F., bytem Praha 5 – Hlubočepy, Nad Zlíchovem 393/25,
zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké
457/5, proti žalovaným 1/ D. J. a 2/ I. J., S., zastoupeným JUDr. Michalem
Kloudou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení
částky 64.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 7 C 209/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, a o jeho návrhu na odklad
vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.
prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, se zamítá.
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a
nerozdílně částku 64.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z
titulu smluvní pokuty.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. října 2015,
č. j. 7 C 209/2015-49, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalovaným se
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že uložil žalobci povinnost
zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
29.795,- Kč (výrok I.), a potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok II. – dále jen
„potvrzující výrok II.“). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 33.701,- Kč (výrok III.).
Žalobce (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné
dovolání, domáhaje se – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §
241a odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1.
ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb./ – dále
opět jen „o.s.ř.“) – změny napadeného rozhodnutí. Současně navrhl, aby z tam
naznačených důvodů byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Podle § 243 písm. a/ o.s.ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i
bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným
výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
V usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (ústavní stížnost
podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky
usnesením z 28. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17), Nejvyšší soud dovodil,
že k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243 písm. a/ o.s.ř.), patří mimo jiné
i okolnost, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon
rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci (k tomu srov. rovněž
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. června 2006, sp. zn. 29 Odo 53, 56,
57, 67/2006, uveřejněného pod č. 177/2006 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zastává názor, že dovolání – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje proti
nákladovým výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k nim totiž v
dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatel (žalobce) spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli
vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Na tom nemůže nic změnit
ani to, že uvedené nákladové výroky zmiňuje v závěru svého dovolání, avšak jen
proto, aby odůvodnil svůj návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolání – opět s přihlédnutím k jeho obsahu – tudíž směřuje pouze proti
potvrzujícímu výroku II. napadeného rozsudku, tj. výroku, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby. Z
povahy rozhodnutí (výroku) o zamítnutí žaloby (jej potvrzujícího rozhodnutí /
výroku/ odvolacího soudu) však vyplývá, že jeho vykonatelnost odložit nelze,
jelikož takové rozhodnutí se nevykonává.
Za této situace Nejvyšší soud návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o.s.ř.) zamítl jako nedůvodný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a
nerozdílně částku 64.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z
titulu sjednané smluvní pokuty pro případ nevyklizení bytu v dohodnuté době.
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. října 2015,
č. j. 7 C 209/2015-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává
právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, č. j. 27 Co 152/2016-118, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a změnil v nákladovém výroku
tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 29.795,- Kč. Současně uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
33.701,- Kč.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli
dne 16. srpna 2010 smlouvu o nájmu bytu (dále jen „nájemní smlouva“), jenž v ní
byl vymezen jako „tři prostory s chodbou a koupelnou o velikosti 58 m2 v třetím
patře v domu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“). Původně šlo o
nájemní poměr na dobu určitou do 15. září 2010, avšak následně byla doba nájmu
postupně prodlužována, naposledy do 24. srpna 2013 dodatkem č. 2 ze dne 14.
srpna 2012. Dne 23. srpna 2013 pak účastníci uzavřeli další dodatek (dále jen
„Dodatek“), v němž uvedli, že nájem končí 24. srpna 2013 a že z titulu
nedoplatku na tam specifikovaných službách eviduje žalobce za žalovanými ke dni
uzavření Dodatku pohledávku (dále jen „Pohledávka“), kterou jim vyčíslí
nejpozději do 28. srpna 2013. V Dodatku se rovněž dohodli, že uhradí-li
žalovaní Pohledávku v žalobcem takto vyčíslené výši nejpozději do 28. srpna
2013, prodlouží se doba nájmu do 24. srpna 2014, a neučiní-li tak, předmětný
byt nejpozději do 28. srpna 2013 vyklidí a vyklizený předají žalobci. V Dodatku
se žalovaní současně zavázali, že ocitnou-li se v prodlení s vyklizením a
předáním bytu, zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den
prodlení, čímž není dotčeno jeho právo na náhradu způsobené škody v celé výši
(dále jen „ujednání o smluvní pokutě“). Dne 28. srpna 2013 žalobce Pohledávku
skutečně vyčíslil, avšak žalovaní na ni odmítli cokoli uhradit, předmětný byt
užívali i po uvedeném datu a vyklidili ho až 31. října 2013 poté, co žalobci
dopisem ze dne 29. srpna 2013 „vypověděli“ nájemní poměr (dále jen „Výpověď“) s
konstatováním, že platnost nájemní smlouvy končí právě až dne 31. října 2013,
kdy nejpozději mu byt předají. Po částečném zopakování a doplnění dokazování
vzal odvolací soud rovněž za zjištěno, že žalovaní odmítli dne 28. srpna 2013
cokoli uhradit na vyčíslenou Pohledávku s odůvodněním, že Vyčíslení neodpovídá
řádnému a správnému vyúčtování služeb a že požadovaná částka je nepřiměřeně
vysoká, a současně žalobci sdělili, že Dodatek považují za neplatný a chtějí si
v bytě „odbydlet“ kauci (složenou na počátku nájemního vztahu) v částce
12.000,- Kč a nájemné (v širším smyslu) v téže částce za září 2013 (zaplacené
předem v předchozím měsíci). Na Výpověď pak žalobce nijak nereagoval, nevyzýval
žalované k vyklizení a předání bytu, nepožadoval po nich ani zaplacení smluvní
pokuty a celou „záležitost“ řešil až podáním žaloby. Svou předchozí „pasivitu“
pak v rámci své účastnické výpovědi (viz protokol na č. l. 97 až 104 spisu)
vysvětloval tím, že v inkriminované době měl jiné starosti, a mimo jiné uvedl,
že v průběhu roku 2013 řešil dluhy za odběr vody a elektřiny v domě, kvůli nimž
byla i krátkodobě přerušena dodávka elektřiny do domu a pro které byla též
vedena exekuce na jeho majetek.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně
– dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platnou dohodou ve smyslu §
544 a § 545 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince
2013
– dále jen „obč. zák.“ (a není tedy neplatné mimo jiné pro neurčitost podle §
37 odst. 1 obč. zák., jak dovodil soud prvního stupně). I přes uvedený závěr
však zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Zaujal
totiž názor, že v daném případě jde o výkon práva odporující dobrým mravům ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že prodlení se splněním vyklizovací
povinnosti v období od 29. srpna 2013 do 31. října 2013 (dále jen „rozhodné
období“) nebylo v neprospěch žalobce, který jej ostatně takto ani nevnímal. Po
28. srpnu 2013 totiž neprojevil nesouhlas se setrváním žalovaných v bytě až do
31. října 2013, v rozhodném období je nevyzýval ke splnění vyklizovací
povinnosti a ani k zaplacení smluvní pokuty a „pravděpodobně“ mu
– vzhledem k jeho tehdejším finančním potížím – přišlo vhod, že předmětný byt
užívali ještě dva měsíce po skončení nájmu, jelikož jim nemusel vracet
zaplacenou kauci a „nájemné“ (v širším smyslu) za září 2013. Navíc při
bezodkladném splnění vyklizovací povinnosti by „s největší pravděpodobností“
ani v rozhodném období nezískal z bytu
– vzhledem k absenci smlouvy s novým nájemcem – odpovídající příjem. Uplatněná
smluvní pokuta tudíž postrádá nejen preventivní, ale i uhrazovací funkci, a má
tak pouze sankční charakter. Poněvadž porušení zajištěné smluvní povinnosti
bylo žalobci v konečném důsledku ku prospěchu, neexistuje jediný rozumný důvod,
proč za ně žalované postihovat (sankcionovat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil s
názorem, že jde o výkon práva odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. Uvedl, že judikatura dovolacího soudu pojímá dobré mravy jako souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Vyjádřil
přesvědčení, že své právo na zaplacení smluvní pokuty vykonal v souladu s takto
pojímaným korektivem a nelze mu v tomto směru podsouvat, že protiprávní jednání
žalovaných snad „mlčky toleroval a prakticky akceptoval“. Zde zdůraznil, že
součástí zjištěného skutkového stavu nebylo zjištění, že by účastníci uzavřeli
dohodu, která by žalované opravňovala užívat předmětný byt i po 28. srpnu 2013,
nebo která by je zprostila povinnosti platit při prodlení s jeho vyklizením
sjednanou smluvní pokutu. Ve vztahu mezi účastníky tudíž zůstala zachována
ujednání obsažená v Dodatku, včetně ujednání o smluvní pokutě. Žalovaní tedy
nepochybně byli srozuměni i s tím, že v případě, že včas neuhradí Pohledávku v
jím vyčíslené výši, budou povinni byt vyklidit, a to pod sankcí smluvní pokuty.
Podle jeho mínění nebylo za této situace jeho povinností je (dodatečně)
upozorňovat na to, že trvá na splnění jejich vyklizovací povinnosti (zajištěné
smluvní pokutou), a to bez zřetele k tomu, že snad byli (mylně) přesvědčeni, že
Dodatek je neplatný a že nájem bytu v důsledku toho nadále trvá (zde ovšem
upozornil na skutečnost, že i při neplatnosti Dodatku by nájemní poměr skončil
ke dni 24. srpna 2013). Měl také za to, že na základě ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. nelze jeho právu odepřít právní ochranu ani s poukazem na to, že
uplatněná smluvní pokuta postrádá preventivní a uhrazovací funkci. V této
souvislosti podotkl, že v době sjednání Dodatku plnilo ujednání o smluvní
pokutě všechny funkce, které právní teorie přisuzuje tomuto institutu (funkce
preventivní, uhrazovací a sankční), přičemž pro přiznání subjektivního práva na
zaplacení smluvní pokuty musí postačovat i přítomnost jen některé z těchto
funkcí (což ostatně nepřímo dokládá i to, že pro vznik a ani pro uplatnění
nároku na zaplacení smluvní pokuty není nezbytně nutné, aby porušením zajištěné
povinnosti vznikla oprávněnému škoda). Dodal, že navíc důvodem, pro nějž
žalovaní nebyli ani přes hrozbu smluvní pokuty dostatečně motivováni ke splnění
zajištěné (vyklizovací) povinnosti, nebylo jeho jednání, nýbrž jejich vlastní
přesvědčení o neplatnosti Dodatku. Současně přičinil, že úvaha odvolacího soudu
o tom, že nebyl protiprávním jednáním žalovaných poškozen, či že z něj snad měl
mít dokonce prospěch, je zcela neodůvodněná (je skutkově i právně nepodložená).
Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že
žalobě vyhoví, eventuálně aby ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích
námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 29. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve
spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť směruje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a
které závisí na vyřešení hmotněprávní otázky (otázky rozporu výkonu práva s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Při posuzování rozhodných dovolacích námitek vycházel dovolací soud z
dosavadních právních předpisů (§ 3073 věta první zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Za „dobré mravy“ ve smyslu citovaného ustanovení je třeba podle ustálené
judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18.
února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo
4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat – jak také
správně uvedl v dovolání dovolatel – souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z
25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří
k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu z 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný
pod č. C 2084 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zbývá dodat, že soudní
praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp.
zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) se ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze
úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
S přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci zastává dovolací soud názor, že
úvaha odvolacího soudu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy je v daném
případě vskutku zjevně nepřiměřená. Předně lze přisvědčit dovolatelovu názoru,
že nebylo jeho
– a to ani morální – povinností vyzývat žalované ke splnění jejich vyklizovací
povinnosti (zajištěné smluvní pokutou) poté, co se ocitli v prodlení s jejím
splněním. Již z dodatku č. 2 ze dne 14. srpna 2012 jim totiž muselo být bez
jakýchkoliv pochybností zřejmé, že nájem bytu skončí dnem 24. srpna 2013. Navíc
tuto skutečnost potvrzuje i Dodatek (uzavřený dne 23. srpna 2013, tj. pouhý
jeden den před uplynutím sjednané /prodloužené/ doby nájmu), v němž se
účastníci současně dohodli, že může být sice prodloužen do 24. srpna 2014,
avšak pouze za předpokladu, že žalovaní uhradí do 28. srpna 2013 Pohledávku
dovolatelem vyčíslenou nejpozději do téhož dne; neučiní-li tak, předmětný byt
nejpozději do 28. srpna 2013 vyklidí a vyklizený předají dovolateli. Jestliže
žalovaní na takovou dohodu přistoupili, pak jim muselo být zřejmé, že v
případě, že dotčenému předpokladu nevyhoví, nájem skončí dne 24. srpna 2013 a
byt budou povinni vyklidit do 28. srpna 2013. Museli tedy kalkulovat i s tím,
že v případě nezaplacení Pohledávky nájem skutečně skončí dnem 24. srpna 2013
(neboť jeho obnovení podle § 676 odst. 2 obč. zák. zde nepřicházelo do úvahy z
důvodu uvedeného v ustanovení § 710 odst. 3 věty druhé obč. zák.). Pokud při
sjednávání Dodatku akceptovali i ujednání o smluvní pokutě, museli být
srozuměni rovněž s tím, že ocitnou-li se v prodlení se splněním své vyklizovací
povinnosti, budou povinni zaplatit dovolateli částku 1.000,- Kč za každý den
trvání tohoto prodlení. Riziko, že přesvědčení o neplatnosti Dodatku se později
ukáže (jak se také stalo) nesprávným, jde k jejich tíži. Navíc i kdyby měli za
to, že Dodatek je neplatný, nemohli mít žádný rozumný důvod domnívat se, že
budou oprávněni předmětný byt užívat i po uplynutí sjednané doby nájmu, tj. po
24. srpnu 2013. Z toho rovněž vyplývá, že byla-li jejich Výpověď učiněna zjevně
až po skončení nájmu (konkrétně dne 29. srpna 2013), nemohla (v již
neexistujícím právním vztahu) vyvolat žádné právní účinky. Bez právního významu
jsou též úvahy, že dovolateli „pravděpodobně“ i přišlo vhod, že žalovaní
předmětný byt užívali ještě dva měsíce po skončení nájemního vztahu, a že při
bezodkladném splnění vyklizovací povinnosti by „s největší pravděpodobností“
ani nezískal z bytu v rozhodném období odpovídající příjem. Tyto úvahy mají
totiž charakter pouhých domněnek (hypotéz), jež nemohou tvořit relevantní
součást zjištěného skutkového stavu, a potažmo ani právního posouzení věci.
Sluší se však přesto připomenout, že účastník, který poruší povinnost
zajištěnou smluvní pokutou, je zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému
účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (srov. § 544 odst. 1 obč. zák.).
Zbývá dodat, že jestliže žalovaní setrvali v předmětném bytě až do 31. října
2013, ačkoli – objektivně vzato – museli vědět, že jejich oprávnění k užívání
bytu zaniklo dne 24. srpna 2013 a nejpozději do 28. srpna 2013 ho měli
vyklidit, pak svou vyklizovací povinnost porušili způsobem, jenž nese znaky
svévole a vykazuje i jistou (nezanedbatelnou) míru bezohlednosti k zájmům druhé
strany. Právě takové jednání přímo vybízí k tomu, aby bylo postihnuto
odpovídající (dohodnutou) sankcí, v tomto případě smluvní pokutou.
Z uvedeného vyplývá, že s přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci nelze
pokládat za správný právní závěr, že jde o výkon práva odporující dobrým mravům
(§ 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tudíž byl
užit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f
odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu